ECLI:CZ:NS:2023:29.ICDO.90.2022.1
KSPH 65 INS 11928/2014
65 ICm 1575/2015
sp. zn. 29 ICdo 90/2022-636
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce MD logistika, a. s. , se sídlem v Dašicích, Křičenského 451, PSČ 533 03, identifikační číslo osoby 60 10 87 03, zastoupeného Mgr. Marianem Jeřábkem, advokátem, se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 580/4, PSČ 602 00, proti žalovanému VPI CZ, v. o. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 03 00 77 40, jako insolvenčnímu správci dlužníka ANTILAPO SERVICE s. r. o., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 65 ICm 1575/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka ANTILAPO SERVICE s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Olšanská 55/5, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27 42 26 58, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 11928/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2021, č. j. 65 ICm 1575/2015, 101 VSPH 772/2021-617 (KSPH 65 INS 11928/2014), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční“ soud) [v pořadí třetím] rozsudkem ze dne 15. června 2021, č. j. 65 ICm 1575/2015-571, určil, že pohledávka žalobce (MD logistika, a. s.) v (insolvenčním) řízení vedeném na (majetek) dlužníka (ANTILAPO SERVICE s. r. o.) ve výši 2.077.226,- Kč je po právu (výrok I.), zamítl žalobu na určení, že pohledávka žalobce v (označeném) řízení ve výši 10.551.453,- Kč (je po právu) [výrok II.] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Insolvenční soud vyšel z toho, že:
1) Usnesením ze dne 2. prosince 2014, č. j. KSPH 65 INS 11928/2014-A-54, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek prohlásil konkurs a ustanovil insolvenčním správcem žalovaného.
2) Přihláškou doručenou insolvenčnímu soudu dne 29. prosince 2014 (P-51) přihlásil žalobce do insolvenčního řízení pohledávky v celkové výši 23.494.810,50 Kč.
3) Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 23. března 2015 popřel žalovaný přihlášené pohledávky v rozsahu dílčích nároků uvedených pod pořadovými čísly 5, 19, 30, 36, 37, 40, 41, 46 až 48, 54, 56, 59 až 92 co do pravosti a výše [v rozsahu částky (po opravě početní chyby) 12.628.679,- Kč, z toho jistina 10.815.467,- Kč a příslušenství 1.813.212,- Kč (č.l. 125)].
4) Popřené pohledávky mají svůj původ ve smlouvě o skladování a přepravě věcí ze dne 9. ledna 2012 (včetně jejích příloh a dodatků) uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem, přičemž představují pohledávky z titulu pronájmu nebytových prostor, odběru elektrické energie, skladování zboží a manipulace a rozvozu a svozu zboží.
5) Dlužník částečně plnil na pohledávky č. 59, 78, 87, 91 a 92, přičemž z jeho jednání bylo zřejmé, že nezpochybňuje celkovou výši těchto pohledávek. Na pohledávky č. 61 a 63 žalobce obdržel více, než fakturoval; současně neprokázal, že by dlužníku plnil.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §192 odst. 1 věty první, §193, §194, §197 odst. 1 a 2 a §198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), z ustanovení §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a z ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a odkazuje na (označenou) judikaturu Nejvyššího soudu ‒ dospěl k závěru, že žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka po právu (jen) pohledávky č. 59, 78, 87, 91 a 92 v celkové výši 2.077.266,- Kč; ve zbývajícím rozsahu neunesl žalobce důkazní břemeno o existenci přihlášených (a žalovaným popřených) pohledávek, pročež insolvenční soud žalobu na určení pravosti těchto pohledávek v celkové výši 10.551.453,- Kč zamítl.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 16. prosince 2021, č. j. 65 ICm 1575/2015, 101 VSPH 772/2021-617 (KSPH 65 INS 11928/2014), potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně pohledávek ve výši 1.665.318,50 Kč, jakož i v zamítavém výroku ve věci samé; ve zbývající části vyhovujícího výroku jej ohledně pohledávek ve výši 411.907,50 Kč změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (první výrok); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud se především ztotožnil se závěry insolvenčního soudu o pravosti dílčích pohledávek č. 59, 78 a 91, a to vzhledem k částečnému plnění dlužníkem s účinky podle ustanovení §407 odst. 3 obch. zák.; oproti insolvenčního soudu přiznal důsledky uznání dluhu i částečným plněním (v souladu se sjednaným splátkovým kalendářem) na dílčí pohledávky č. 61 a 63. Současně (na rozdíl od insolvenčního soudu) dospěl k závěru, podle něhož dlužník neuznal dílčí pohledávky č. 87 a 92, když příslušná plnění na tyto pohledávky poskytla třetí osoba, přičemž žalobce (přes poučení podle ustanovení §118 odst. 3 o. s. ř.) neprokázal, že tato úhrada měla povahu plnění poskytnutého dlužníkem. Následně odvolací soud ve vztahu k posledně označeným pohledávkám (poté, co částečně zopakoval dokazování) uzavřel, že žalobce: a) prokázal existenci pohledávky č. 92 (z titulu svozu zboží dlužníka) a b) neunesl důkazní břemeno co do existence pohledávky č. 87 (z titulu skladování mraženého a chlazeného zboží a s tím související manipulace).
Konečně se odvolací soud ztotožnil se závěry insolvenčního soudu v rozsahu zamítavého výroku ve věci samé, včetně toho, že v tomto směru žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně vzniku přihlášených pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 až §238a o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, „jaký okruh ekonomických vztahů má být považován za samostatnou pohledávku“.
S poukazem na smlouvu o skladování a přepravě věcí dovolatel akcentuje, že jím poskytované služby na sebe logicky navazovaly; „pokud došlo k naskladnění zboží, bylo toto zboží logicky následně skladováno, resp. pokud např. bylo zboží vyskladněno, bylo nutně následně přepravováno a dlužníku byly poskytovány další související služby“. Všechny poskytované služby byly pravidelně měsíčně fakturovány; přílohou faktury byl vždy dokument, z něhož bylo zřejmé, jaké služby byly v daném období poskytnuty. Dlužník poskytnutí služeb nikdy nerozporoval, naopak fakturované částky průběžně hradil. Jelikož jednotlivé nároky „pokrývají období let 2012 až 2013, nelze spekulovat o tom, že by snad dlužník nestihnul či opomněl rozporovat poskytnutí služeb“.
Přihlášené pohledávky žalobce ‒ pokračuje dovolatel ‒ „uznal“ insolvenční správce v rozsahu „takřka 48 % jistiny“; ve zbývající části je rozporoval, ačkoli „služby“ představovaly ve svém souhrnu jednotný logický celek. Přitom právě vzájemné časové a věcné souvislosti jednotlivých pohledávek, kdy tyto pohledávky v jednotlivém kalendářním měsíci mají totožný právní základ (jde „fakticky o jediné plnění rozdělené z účetních důvodů do čtyř druhů typových měsíčních faktur“), nepřikládal odvolací soud „žádný právní význam“ a jednotlivé nároky posuzoval izolovaně (bez vzájemných souvislostí), čímž vytvořil „konstrukty jednotlivých pohledávek, jejichž povaha neodpovídá ekonomické realitě“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí nižších stupňů zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel, ač výslovně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr, podle něhož žalobce (přes opakovaně poskytnuté poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) neprokázal, že v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta, dlužníku vskutku plnil.
Potud nelze přehlédnout, že i v rámci podaného dovolání se žalobce omezil (jen) na obecné konstatování o „vzájemné souvislosti“ uplatněných (měsíčních) nároků, z něhož dovozoval jiné, než odvolacím soudem (na základě hodnocení provedených důkazů) učiněné skutkové závěry.
Polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobce neprokázal, že poskytl (v rozsahu zamítavého výroku) dlužníku plnění, dovolatel nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích ustanovení §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání (§237 o. s. ř.), dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) pak srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Současně Nejvyšší soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není dán ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (a hodnocení důkazů není založeno na libovůli) [srov. např. důvody stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněného pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu