ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.141.2022.1
KSBR 54 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 141/2022-B-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka D. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 54 INS XY, o odvolání členů věřitelského výboru z funkce , o dovolání F. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph. D., advokátem, se sídlem v Ostravě, Ludvíka Podéště 1883/5, PSČ 708 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2021, č. j. KSBR 54 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
I. Dovolání proti čtvrtému výroku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2021, č. j. KSBR 54 INS XY, 2 VSOL XY, se odmítá .
II. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. listopadu 2021, č. j. KSBR 54 INS XY, 2 VSOL XY, se v prvním výroku zrušuje a věc se ve zrušeném rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 3. května 2021, č. j. KSBR 54 INS XY, Krajský soud v Brně ( dále jen „insolvenční soud “):
[1] Odvolal z funkce člena věřitelského výboru dlužníka D. S. ( dále jen „ věřitelský výbor“) věřitele F. ( dále též jen „ věřitel F“) [bod I. výroku].
[2] Odvolal z funkce člena věřitelského výboru věřitele R. ( dále jen „ věřitel R“) [bod II. výroku].
[3] Odvolal z funkce člena věřitelského věřitele K. H. ( dále jen „ věřitel K“) [bod III. výroku].
[4] Určil, že místo odvolaného člena věřitelského výboru věřitele F se členem věřitelského výboru stává jeho náhradník věřitel Sberbank CZ, a. s. (nyní v likvidaci) [ dále jen „ banka“] (bod IV. výroku).
[5] Určil, že místo odvolaného člena věřitelského výboru věřitele R se členem věřitelského výboru stává jeho náhradník věřitel J. Č. ( dále jen „ J. Č.“) [bod V. výroku].
2. Insolvenční soud vyšel ve skutkové rovině z toho, že:
[1] Usnesením ze dne 24. ledna 2019, č. j. KSBR 39 INS XY, (mimo jiné) souhlasil s tím, aby insolvenční správkyně dlužníka Mgr. Ivana Rychnovská (dále též jen „I. R.“) vydala částku 16.174.020,35 Kč věřiteli F, jako výtěžek zpeněžení majetku, který sloužil k zajištění jím přihlášené pohledávky. Uvedená částka byla na základě onoho usnesení věřiteli F také vyplacena.
[2] Rozsudkem ze dne 20. září 2019, č. j. 2 T 63/2018-3464, který nabyl právní moci dne 13. prosince 2019 (dále jen „rozsudek“), Okresní soud v Břeclavi (dále jen „okresní soud“):
1) Uznal obžalovaného D. M. (dále jen „D. M.“) vinným tím, že jako jediný akcionář a člen představenstva dlužníka při vědomí existence dalších závazků dlužníka uzavřel s věřitelem F smlouvu o půjčce spojenou se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, na jejímž základě zatížil označené nemovitosti ve vlastnictví dlužníka zástavním právem ve prospěch věřitele F k zajištění fiktivní pohledávky z úvěru ve výši 25 miliónů Kč s příslušenstvím, která navazovala na fiktivní postoupení pohledávek za dlužníkem ve výši 51.077.480 Kč od postupitele společnosti Prvá obchodno-investičná s. r. o (dále jen „společnost P.“), kdy na částečnou úhradu těchto pohledávek byl sjednán fiktivní úvěr pro dlužníka od společnosti F ve výši 25 miliónů Kč, přičemž obžalovaný věděl, že neexistoval žádný skutečný obchodní vztah mezi dlužníkem a společností P a smlouva o půjčce spojená se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem fakticky sloužila pouze k získání neoprávněných výhod pro věřitele F (jako fiktivního věřitele dlužníka) na úkor jiných věřitelů, přičemž věděl, že dlužník nedisponuje žádným dalším nezajištěným majetkem, z něhož by mohlo dojít k úplnému uspokojení ostatních věřitelů, a že uspokojení věřitelů neumožňuje ani celková nepříznivá finanční situace dlužníka.
2) Obžalovaný tedy dle okresního soudu (mimo jiné) zmařil uspokojení svého věřitele tím, že předstíral neexistující závazek a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu, čímž spáchal zločin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. d/, odst. 4 písm. a/ zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zák.“).
[3] Podáním doručeným dne 24. srpna 2012 přihlásil věřitel F pohledávku ve výši 30.407.393,62 Kč (z toho jistinu ve výši 25 miliónů Kč) na základě smlouvy o půjčce spojené se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem z 22. prosince 2010, ve znění dodatku č. 1 z 29. listopadu 2011, jako zajištěnou zástavním právem k označeným nemovitostem. Dále věřitel F přihlásil jako nezajištěnou pohledávku ve výši 8.314.681,60 Kč.
[4] Při přezkumném jednání, jež se konalo dne 15. prosince 2012, byly zjištěny všechny přihlášené pohledávky věřitele F.
[5] Schůze věřitelů zvolila dne 15. prosince 2012 věřitelský výbor ve složení věřitel F, věřitel R a věřitel K. Náhradníkem věřitele F byla zvolena banka (pod tehdejší obchodní firmou Volksbank CZ, a. s.) a náhradníkem věřitele R věřitel J. Č.
[6] Podáním datovaným 12. dubna 2021 (doručeným insolvenčnímu soudu téhož dne) informovala I. R. insolvenční soud o existenci rozsudku okresního soudu [ s tím, že se o něm dozvěděla rovněž téhož dne (B-137-138) ] .
3. Na výše uvedeném základě insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §5 písm. a/, §7, §60 odst. 1 a §63 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019, z ustanovení §2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a z ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k následujícím závěrům:
4. Ustanovení §63 odst. 3 insolvenčního zákona obsahuje pouze demonstrativní výčet důležitých důvodů, které mohou vést k odvolání člena věřitelského výboru z funkce. Patří tedy k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Posouzení toho, zda jsou dány důvody pro odvolání členů věřitelského výboru z funkce, tedy bude záviset vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení.
5. Nepopřená pohledávka věřitele F se podle §201 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona považuje za zjištěnou. Insolvenční zákon neupravuje postup, jakým by bylo možné zjištěnou pohledávku dodatečně zpochybnit. Zjištění pohledávky na přezkumném jednání je nutné považovat za definitivní, přičemž taková pohledávka bude v řízení uspokojována z výtěžku zpeněžení dle svého pořadí (jistou výjimku může představovat dodatečný zánik pohledávky dle §186 odst. 1 insolvenčního zákona, což je specifický případ, o který nejde).
6. Procesní i hmotněprávní předpisy však obsahují určité korektivy, které mají zabránit tomu, aby uplatňování jednotlivých dílčích ustanovení právního předpisu nevedlo k nespravedlnostem, které nebyly při přijímání těchto předpisů zamýšleny a ke kterým by mohlo docházet při striktním postupu dle prostého textu zákona. V insolvenčním řízení je nutné dbát zásady vyjádřené v §5 písm. a/ insolvenčního zákona. Insolvenční řízení je druhem občanského soudního řízení (jak plyne z ustanovení §7 insolvenčního zákona); občanský soudní řád pak v ustanovení §2 určuje, že v občanském soudním řízení soudy dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno. Co do hmotněprávní úpravy je významné ustanovení §6 odst. 2 věty první o. z., přičemž (jak vyplývá z ustanovení §3030 o. z.) toto ustanovení se vztahuje i na práva a povinnosti, které se jinak posuzují podle dřívějších právních předpisů.
7. Z rozsudku okresního soudu vyplývá, že orgány činné v trestním řízení prováděly ve věci trestné činnosti D. M. rozsáhlé šetření, při kterém se podrobně zabývaly okolnostmi vzniku pohledávky věřitele F, včetně výslechu mnoha svědků, přezkoumání listinných důkazů apod. Trestní řád přitom patřičným orgánům dává dosti rozsáhlé pravomoci, které mohou využívat v rámci vedení řízení (včetně možnosti předvolávat svědky, kteří mají povinnost vypovídat).
8. Insolvenční správce při přezkoumávání pohledávek vychází zejména z dokladů a účetnictví dlužníka a z vyjádření dlužníka (§188 odst. 1 insolvenčního zákona), přitom je sice oprávněn vyžadovat součinnost orgánů veřejné správy (§43 odst. 1, §188 odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona), to se však nemůže rovnat prostředkům, které mají k dispozici orgány činné v trestním řízení. Rovněž nelze pominout poměrně krátkou dobu, kterou správce má na přezkoumání přihlášených pohledávek (lhůta k přihlašování pohledávek uplynula 27. srpna 2012 a přezkumné jednání se konalo 15. října 2012).
9. Nedostatek informací o neexistenci pohledávky v době přezkumu by obecně neměl vliv na výsledek přezkumu, tedy ani dodatečné zjištění nových skutečností insolvenčním správcem obecně nemůže zvrátit skutečnost, že pohledávka byla zjištěna a že má být uspokojována, byť by nepochybně vyšlo najevo, že pohledávka ve skutečnosti nikdy neexistovala.
10. Z „nezpochybnitelnosti zjištěné pohledávky“ však musí existovat výjimky pro případ, že by běžný postup vedl k hrubému porušení zásad insolvenčního řízení, respektive zásad občanského soudního řízení.
11. V rozsudku okresního soudu se opakovaně uvádí, že dlužník (respektive D. M. jednající za dlužníka) zřídil zástavní právo na nemovitostech dlužníka ve prospěch věřitele F k zajištění půjčky, kterou tento věřitel dlužníku vůbec neposkytl (srov. např. odstavec 37. nebo odstavec 54. rozsudku). Z rozsudku tedy jednoznačně vyplývá, že věřitel F se podílel na jednání dlužníka, v němž byl shledán trestný čin. Z rozsudku je patrno, že jednání věřitele F i dalších zúčastněných společností (zejména společnosti P) ovládal F. P. (dále jen „F. P.“) prostřednictvím R. M. (dále jen „R. M.“) jako „nastrčené“ osoby (srov. např. odstavce 16., 38. a 42. odůvodnění rozsudku). Domnělá pohledávka věřitele F tedy vznikla trestným činem, na jehož spáchání se věřitel do jisté míry podílel a o jehož spáchání rozhodně věděl i v době přihlášení pohledávky.
12. Byl-li trestný čin popsaný v rozsudku dokonán uzavřením smlouvy o zřízení zástavního práva, pak vydáním výtěžku zpeněžení zastavených věcí dojde k získání skutečného prospěchu z trestného činu věřitelem. Jde o jednání, kterým dochází k velmi závažnému zneužití procesních práv, respektive (optikou insolvenčního řízení) k nedovolenému zvýhodnění věřitele F a nespravedlivému poškození věřitelů ostatních. Věřitel by tak měl prospěch z trestného činu (byť spáchaného jinou osobou).
13. Řečené má (mimo jiné) vliv na způsobilost věřitele být členem věřitelského výboru. Povinnosti dát při výkonu funkce přednost společnému zájmu věřitelů před zájmy vlastními i před zájmy jiných osob, plynoucí z ustanovení §60 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona, se věřitel F zpronevěřil již tím, že pohledávku přihlásil a vykonával práva s ní spojená (včetně přijetí plnění z výtěžku zpeněžení), ačkoliv si byl vědom okolností popsaných výše, a svým jednáním tak poškozoval zájmy věřitelů ostatních. Po dobu účasti v řízení tak byl ve zlé víře, jednal v hrubém rozporu s dobrými mravy a zneužíval svých práv. Tato skutečnost je důležitým důvodem pro jeho odvolání z funkce.
14. Důvod pro odvolání dalších členů věřitelského výboru z funkce plyne z jejich vztahu k věřiteli F prostřednictvím F. P. (jehož vztah k věřiteli F je popsán v odstavci 36. rozsudku). F. P. je jediným akcionářem společnosti F. D. P. C. (dále jen „společnost FD“). Společnost FD pak vlastní 73,85 % akcií věřitele F. Podle výroční zprávy za rok 2019 byla společnost FD v roce 2019 jediným akcionářem věřitele K a jejím prokuristou je syn F. P. Insolvenční soud nemá důvod pochybovat o existenci pohledávky tohoto věřitele, vzhledem k jeho vztahu k věřiteli F však lze předpokládat, že z pozice člena věřitelského výboru by hájil spíše zájmy věřitele F než společný zájem věřitelů.
15. Podle obchodního rejstříku jediným společníkem a jednatelem věřitele R je R. M., který se zapojil do transakcí popsaných v rozsudku ve prospěch F. P., respektive jím ovládaných společností (odstavec 42. rozsudku). Věřitel R se zapojil do postupování pohledávek mezi společností P a věřitelem F (odstavec 43. rozsudku), přičemž R. M. ve společnostech působil jako tzv. „bílý kůň“, tedy „nastrčená“ osoba (odstavec 44. rozsudku). Rovněž u věřitele R lze proto předpokládat, že nadřadí zájem věřitele F společnému zájmu věřitelů (a proto by neměl být členem věřitelského výboru).
16. Jelikož u věřitelů F a R zvolila schůze věřitelů náhradníky těchto členů věřitelského výboru, kteří se podle ustanovení §65 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona automaticky stávají členy věřitelského výboru při zániku členství oněch věřitelů, deklaroval insolvenční soud tuto skutečnost body IV. a V. výroku usnesení (u banky již pod novou obchodní firmou).
17. K odvolání věřitelů F (proti bodům I. a IV. výroku), R (proti bodům II. a V. výroku) a K (proti bodu III. výroku) Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. listopadu 2021, č. j. KSBR 54 INS XY, 2 VSOL XY:
[1] Potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě I. výroku (první výrok).
[2] Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a V. výroku tak, že věřitel R se neodvolává z funkce člena věřitelského výboru (druhý výrok).
[3] Změnil usnesení insolvenčního soudu v bodu III. výroku tak, že věřitel K se neodvolává z funkce člena věřitelského výboru (třetí výrok).
[4] Odmítl odvolání věřitele F proti bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu (čtvrtý výrok).
[5] Odmítl odvolání věřitele R proti bodu V. výroku usnesení insolvenčního soudu (pátý výrok).
18. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §7, §56, §63, §64 a §65 odst. 2 insolvenčního zákona a z ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
19. Odvolací soud poukazuje na „rozhodnutí“ (správně jde o usnesení) ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. 23 Cdo 956/2012 (a na rozhodnutí v něm citovaná), ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že je-li v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudek, kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin, je soud vázán výrokem, že byl trestný čin spáchán, a výrokem o tom, kdo ho spáchal. Soud je přitom vázán výrokem, nikoliv odůvodněním trestního rozsudku. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku [ usnesení je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ] .
20. Zákon neuvádí ani příkladmý výčet důvodů, pro které lze pochybovat o důvěryhodnosti člena věřitelského výboru; posouzení této otázky je proto na konkrétní úvaze insolvenčního soudu. Pojem důvěryhodnosti člena věřitelského výboru je třeba vykládat tak, že musí svým jednáním chránit společný zájem věřitelů (nad svým vlastním), přispívat k naplnění účelu insolvenčního řízení a z titulu své funkce řádně vykonávat práva a povinnosti. Takové záruky musí poskytovat nejen v průběhu insolvenčního řízení, ale i před jeho zahájením. Z ustanovení §63 odst. 3 insolvenčního zákona pak vyplývá, že insolvenční soud může odvolat člena věřitelského výboru z důležitých důvodů, přičemž takovým důvodem může být i absence jeho důvěryhodnosti (§59 odst. 3 insolvenčního zákona), pro kterou by insolvenční soud nepotvrdil jeho volbu do funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru, přesto, že skutečnosti odůvodňující tento závěr, vyšly najevo později.
21. Promítnuto do poměrů projednávané věci má odvolací soud za to, že výrokem rozsudku je insolvenční soud vázán nejen v tom smyslu, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, ale je nutno vycházet z výroku jako celku. Je tedy nutno vzít v úvahu i jeho skutkovou část, ze které je zřejmé, že k uzavření smlouvy o půjčce spojené se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, na jejímž základě byly zatíženy předmětné nemovitosti ve vlastnictví dlužníka zástavním právem pro uspokojení pohledávky věřitele F, došlo z důvodu fiktivní pohledávky z úvěru ve výši 25 miliónů Kč s příslušenstvím, tedy pohledávky, kterou věřitel F přihlásil do insolvenčního řízení jako zajištěnou zástavním právem.
22. Věřitelem F označený nález Ústavního soudu ze dne 8. března 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09 [jde o nález uveřejněný pod číslem 49/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ] , jakož i nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. II. ÚS 46/10, uveřejněný pod číslem 178/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, není přiléhavý pro posouzení důvodu jeho odvolání z funkce člena věřitelského výboru. Ústavní soud řešil odpovědnost jiné osoby než pachatele trestného činu (za totéž jednání) a dospěl k závěru, že §135 odst. 1 o. s ř. nelze aplikovat na případ, kdy trestný čin zakládá občanskoprávní odpovědnost někoho jiného než pachatele trestného činu (osoby, která ani nebyla stranou trestního řízení) . V dané věci však zajištěný věřitel (věřitel F) byl spolu s pachatelem účastníkem závazkového vztahu (jednání), kterým došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Napadené usnesení je tudíž co do odvolání věřitele F z funkce člena věřitelského výboru správné.
23. U dalších členů věřitelského výboru (věřitelů R a K) není důležitým důvodem pro jejich odvolání z funkce bez dalšího pouhá skutečnost, že jako obchodní společnosti jsou propojeni přes osoby F. P. a R. M. (kteří se podíleli na trestním jednání jiné osoby). Insolvenční soud ve vztahu k těmto věřitelům vycházel pouze z odůvodnění rozsudku vydaného v trestním řízení (jehož účastníky nebyli), které není pro soud závazné.
24. Odmítnutí odvolání proti bodům IV. a V. výroku napadeného usnesení je odůvodněno tím, že jde o výroky vzešlé z dohlédací činnosti insolvenčního soudu (§11 odst. 1 insolvenčního zákona), proti kterým proto odvolání není přípustné (§91 insolvenčního zákona, §218 písm. c/ o. s. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
25. Proti prvnímu a čtvrtému výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel F dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu. Konkrétně jde o otázku vázanosti rozhodnutím jiného soudu v trestní věci ve vztahu k účastníku řízení, který nebyl stranou řízení trestního, vyřešenou v rozporu s „rozhodnutím“ (správně jde o usnesení) dovolacího soudu ze dne 4. října 2017, sp. zn. 28 Cdo 5216/2016, a „rozhodnutím“ (správně nálezem) Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09. Ve prospěch závěru, že dovolání je přípustné i proti čtvrtému výroku usnesení (ač to vylučuje poučení obsažené v napadeném usnesení), argumentuje dovolatel tím, že jde o výrok závislý na prvním výroku.
26. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů a věc potud vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
27. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel poukazuje na to, že podle ustálené judikatury k výkladu §135 odst. 1 o. s. ř. se závěry trestního rozsudku mohou prosadit výlučně vůči osobám, které v rámci trestního řízení měly možnost skutkově a právně argumentovat. K tomu se dovolává závěru obsaženého v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1424/09, s tím, že obdobné závěry jsou široce akceptovány (k čemuž příkladmo odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 46/10 nebo na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5216/2016). Přitom zdůrazňuje, že ač v trestním řízení nemohl skutkově a právně argumentovat, oba soudy nekriticky převzaly závěry rozsudku, aniž se vypořádaly s jakoukoli jeho námitkou.
28. Dovolatel rovněž míní, že napadené rozhodnutí má vady, jelikož odvolací soud se nevypořádal s jeho (odvolací) argumentací (založenou na tom, že po celou dobu insolvenčního řízení jednal svědomitě, nestranně a ve společném zájmu všech věřitelů).
III. Přípustnost dovolání
29. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
30. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání.
31. Dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., může být přípustné jen podle §237 o. s. ř.
32. Dle ustanovení §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. však není přípustné dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Právě o tento případ jde v rozsahu, v němž dovolání (výslovně) směřuje proti čtvrtému výroku napadeného usnesení (o odmítnutí odvolání věřitele F proti bodu IV. výroku usnesení insolvenčního soudu). Nejvyšší soud proto v této části dovolání odmítl bez dalšího jako objektivně nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
33. Dovolání proti prvnímu výroku napadeného usnesení je přípustné podle §237 o. s. ř., když pro daný případ neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání vypočtených v §238 o. s. ř. a v posouzení dovoláním předestřené právní otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s níže označenou judikaturou.
IV. Důvodnost dovolání
34. Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
35. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
36. S přihlédnutím k tomu, že rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno (již) 27. července 2012, jakož i s přihlédnutím k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se pro poměry daného insolvenčního řízení uplatní i v době od 1. června 2019 insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019.
37. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona ( v rozhodném znění , jež se nezměnilo ani později) a občanského soudního řádu (ve znění, jež nedoznalo změn od rozhodnutí o úpadku dlužníka):
§63 (insolvenčního zákona)
(1) Funkce člena nebo náhradníka věřitelského výboru zaniká jeho odvoláním z funkce, odstoupením z funkce nebo ukončením jeho účasti v insolvenčním řízení.
(…)
(3) Z důležitých důvodů, zejména při porušování nebo zanedbávání povinností, může insolvenční soud odvolat věřitelský výbor nebo některého z jeho členů a náhradníků. Může tak učinit i bez návrhu.
§135 (o. s. ř.)
(1) Soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
(2) Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
38. Obecně lze přitakat odvolacímu soudu v závěru, že ustanovení §63 odst. 3 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vedle okolností příkladmo vypočtených (jako ty, z nichž lze usuzovat na „důležitý důvod odvolání“) v ustanovení §63 odst. 3 insolvenčního zákona („porušování“ nebo „zanedbávání“ povinností), s nimiž je soud povinen se vypořádat (vyjdou-li v insolvenčním řízení najevo) vždy, tak bude závěr, že je dán důležitý důvod pro odvolání člena věřitelského výboru z funkce, závislý vždy na posouzení konkrétních okolností, jež vyjdou najevo v rámci daného insolvenčního řízení. Platí rovněž, že důležitými důvody, pro které může insolvenční soud odvolat člena věřitelského výboru postupem podle §63 odst. 3 insolvenčního zákona, mohou být i skutečnosti obsažené v §59 odst. 2 insolvenčního zákona (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 NSČR 178/2017, uveřejněné pod číslem 72/2020 Sb. rozh. obč. ).
39. Nejvyšší soud rovněž uzavírá, že nemá pochyb o tom, že ty skutečnosti, z nichž vyšel odvolací soud pro účely aplikace ustanovení §63 odst. 3 insolvenčního zákona [ že podle trestního rozsudku okresního soudu došlo k uzavření smlouvy o půjčce (spojené se smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem, na jejímž základě byly zatíženy předmětné nemovitosti ve vlastnictví dlužníka zástavním právem pro uspokojení pohledávky věřitele F) z důvodu fiktivní pohledávky z úvěru ve výši 25 miliónů Kč s příslušenstvím (pohledávky, kterou věřitel F přihlásil do insolvenčního řízení jako zajištěnou zástavním právem) ], lze hodnotit jako důležitý důvod pro odvolání dovolatele z funkce člena věřitelského výboru.
40. K řešení tak zbývá otázka, zda se odvolací soud nemusel zabývat námitkami dovolatele proti zjištěním soudů z (trestního) rozsudku proto, že jím byl vázán (ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř.), ačkoliv dovolatel nevystupoval v trestním řízení v pozici obžalovaného.
41. Insolvenční řízení je zvláštním druhem občanského soudního řízení, přičemž výkladem vázanosti soudu v občanském soudním řízení rozhodnutími jiných státních orgánů se Nejvyšší soud zabýval v řadě rozhodnutí. V nich vyložil, že z ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. se podává, že soud je v civilním řízení vázán rozhodnutím, že byl spáchán trestný čin. To znamená, že je vázán výrokem odsuzujícího rozsudku, nikoliv však jeho odůvodněním. Z výroku o vině je však nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. K tomu srov. již zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo adhezní řízení, ze dne 24. října 1979, sp. zn. Cpj 35/78, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 5. prosince 1979, sp. zn. Pls 2/79, a uveřejněna pod číslem 22/1979 Sb. rozh. obč., nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2021, sp. zn. 25 Cdo 3470/2019, uveřejněný pod číslem 28/2022 Sb. rozh. obč.
42. Ve výše označených nálezech sp. zn. I. ÚS 1424/09 a sp. zn. II. ÚS 46/10 pak Ústavní soud na dané téma uzavřel, že vázanost soudu v civilním řízení trestním rozsudkem ve smyslu §135 o. s. ř. se může prosadit jenom ve vztahu k osobám, které vystupovaly v trestním řízení, v němž měly možnost skutkově a právně argumentovat, jakož i činit důkazní návrhy. S ohledem na právo na právní slyšení, jež je součástí práva na spravedlivý proces, se však tato vázanost nemůže uplatnit vůči třetím osobám, které v trestním řízení takovou možnost neměly; v takovém případě lze v civilním řízení provádět dokazování k těm okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení a které jsou zároveň významné i pro soukromoprávní posouzení věci.
43. Dovolatel je zmíněn ve skutkové části výroku o vině trestního rozsudku okresního soudu jako osoba, v jejíž prospěch obžalovaný (D. M., jako jediný akcionář a člen představenstva dlužníka) sjednal zajištění fiktivní pohledávky dovolatele, v trestním řízení však neměl postavení pachatele ani spolupachatele a nevystupoval v něm ani v žádném jiném procesním postavení (např. jako poškozený). Z výše shrnuté judikatury je zjevné, že podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán rozhodnutím trestního soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jen ve vztahu k osobě, nebo k osobám, které byly uvedeným rozhodnutím uznány vinnými ze spáchání onoho trestného činu (jako pachatelé nebo spolupachatelé). Taková „vázanost“ nemůže být dána ve vztahu k osobám, které se trestního řízení vůbec neúčastnily (bez ohledu na to, že jsou zmíněny ve skutkové části výroku o vině jako osoby, v jejichž prospěch pachatel jednal, respektive osoby, které svým jednáním přispěly k trestné činnosti pachatele). Ohledně takových osob se beze zbytku uplatní závěry Ústavního soudu citované v předchozím odstavci.
44. Právní posouzení věci odvolacím soudem, jenž měl nesprávně za to, že se nemusí zabývat námitkami dovolatele, jelikož výrokem (trestního) rozsudku okresního soudu je vůči němu „vázán“ (dle §135 odst. 1 o. s. ř.), tudíž správně není (ohledně dovolatele mohl odvolací soud z takového rozhodnutí pouze vycházet ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř.).
45. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení v prvním výroku zrušil a věc potud vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu