ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.185.2022.1
KSBR 38 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 185/2022-A-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice D. K. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem, se sídlem v Brně, Opletalova 600/6, PSČ 602 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 38 INS XY, o povolení oddlužení, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2022, č. j. KSBR 38 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 15. října 2021, č. j. KSBR 38 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o úpadku dlužnice D. K. (bod I. výroku), zamítl její návrh na povolení oddlužení (bod II. výroku) a zastavil insolvenční řízení (bod III. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že od roku 2014 dlužnice čerpala úvěry a půjčky, přičemž v době, kdy měla splatné závazky (v průběhu roku 2015), však sama poskytla (M. H.) půjčku, kterou následně nevymáhala, dále uzavřela kupní smlouvu, avšak vlastníkem převáděné nemovitosti (v katastrálním území XY, obec XY) se nestala, neboť prodávající pro nezaplacení kupní ceny od smlouvy odstoupili, a v době, kdy měla závazky po splatnosti, kupními smlouvami ze dne 11. listopadu 2019 a ze dne 9. ledna 2020 převedla vlastnické právo k nemovitostem, jichž byla vlastníkem, na třetí osoby, čímž zkrátila uspokojení svých věřitelů. Se zřetelem k uvedeným okolnostem insolvenční soud uzavřel, že je dán důvod pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení podle §395 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), neboť lze důvodně předpokládat, že podáním návrhu na povolení oddlužení dlužnice sleduje nepoctivý záměr. Rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení pak insolvenční soud odůvodnil tím, že majetek dlužnice je zcela nepostačující k uspokojení věřitelů a dlužnice nepožádala, aby byl způsobem řešení jejího úpadku konkurs.
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech II. a III. výroku.
4. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se závěry insolvenčního soudu, když uzavřel, že dlužnice podala insolvenční návrh až poté, co již nemá žádný nemovitý ani jiný hodnotný majetek, a svou úpadkovou situaci se tedy rozhodla řešit v době, kdy na uspokojení pohledávek svých věřitelů nabízí minimální plnění. Dle odvolacího soudu je nutno přihlédnout také k tomu, že dlužnice se neocitla v úpadku pro finanční negramotnost (řetězením úvěrů a půjček) či v důsledku neočekávané nepříznivé životní situace, ale v důsledku toho, že zcela nehospodárně nakládala s majetkem v hodnotě 13 000 000 Kč, přičemž takové jednání nesvědčí pouze o lehkomyslném nakládání s finančními prostředky. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu [zejména na usnesení ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 14/2012“), usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněné pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 112/2012“), usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. listopadu 2016, sen. zn. 29 NSČR 153/2016, uveřejněné pod číslem 64/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek] pak odvolací soud konstatoval, při zohlednění chování dlužnice v období časově úzce propojeném s dobou zahájení insolvenčního řízení, že dlužnice neusilovala o poctivé vyrovnání se všemi dlužníky (správně věřiteli).
5. K tomu odvolací soud dodal, že upřímnou snahu o poctivé vyrovnání se všemi věřiteli dlužnice tvrdí v době, kdy jim již nemůže nabídnout žádný hodnotný majetek, a tedy očekávaná míra uspokojení dlužnicí tvrzených dluhů činí pouhé 2 %. Pro poctivost záměru dlužnice rovněž nepostačuje, že pravidelně reaguje na výzvy soudu. Jak je zřejmé z obsahu jejích vyjádření (v průběhu odvolacího řízení), ani odvolacímu soudu neumožnila ozřejmit její majetkové poměry a nakládání s finančními prostředky. Na základě těchto skutečností proto odvolací soud uzavřel, že insolvenční soud správně vyhodnotil komplex chování dlužnice vedoucí k jejímu úpadku jako nepoctivý záměr při podání návrhu na povolení oddlužení.
6. Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že podáním návrhu na povolení oddlužení sledovala nepoctivý záměr. Má za to, že se odvolací soud při řešení předmětné otázky odchýlil především od závěrů vyplývajících z R 112/2012, dle kterých měl soud vzít v potaz, že se dlužnice rozhodla změnit svůj lehkomyslný přístup a své ekonomické potíže řešit smysluplnou cestou. Míní, že okamžik podání insolvenčního návrhu nemůže hrát ve vztahu k nepoctivému záměru žádnou roli a že posečkání s podáním insolvenčního návrhu do konce významného soudního sporu o nepoctivém záměru nesvědčí. Ke skutečnosti, že přednostně uspokojovala závazky (dluhy) vůči osobám blízkým, uvádí, že i kdyby v těchto případech šlo o neúčinné úkony, nezakládá to automaticky její nepoctivý záměr. Zpochybnil-li dále odvolací soud její snahu o poctivé vyrovnání s věřiteli s přihlédnutím k míře odhadovaného uspokojení věřitelů ve výši 2 %, dovolatelka namítá, že zákonodárce v současné právní úpravě vyjádřil vůli, aby bylo povolení oddlužení v zásadě nezávislé na konkrétní procentuální míře uspokojení věřitelů, a tak jí nelze klást k tíži, že míra uspokojení nedosahuje značné výše. Dovolatelka konečně míní, že její neuvážlivé či nesprávné rozhodnutí týkající se správy vlastního majetku není překážkou povolení oddlužení a nezakládá nepoctivý záměr.
8. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
9. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
10. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je (oproti mínění dovolatelky) souladné s ustálenou judikaturou, představovanou zejména R 14/2012 či R 112/2012, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje.
11. Již v R 14/2012 Nejvyšší soud uvedl, že §395 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nepoctivý záměr tak může být vyvozen např. z jednání směřujícího k poškozování věřitelů (lhostejno, že nesankcionované normami trestního práva) v době před zahájením insolvenčního řízení, ze zatajování skutečností týkajících se majetkových poměrů dlužníka apod.
12. Skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2014 byl [zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] změněn §395 insolvenčního zákona (a mimo jiné byl vypuštěn text §395 odst. 3 insolvenčního zákona, když dle poznatků praxe byl příkladmý výčet okolností, z nichž bylo lze usuzovat na nepoctivý záměr dlužníka, obsažený v tomto ustanovení zavádějící – viz důvodová zpráva k označenému zákonu, II. zvláštní část, část první, body 214 a 215), na uplatnitelnosti závěrů obsažených ve shora zmíněných usneseních (z hlediska posouzení podmínek pro přijetí závěru o tom, že dlužník návrhem na povolení oddlužení sledoval nepoctivý záměr) nic nemění.
13. K tomu srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016, sen. zn. 29 NSČR 98/2015. V usnesení ze dne 31. ledna 2019, sen. zn. 29 NSČR 41/2017, Nejvyšší soud dále dovodil, že ve všech situacích, v nichž se insolvenční soud zabývá (má zabývat) tím, zda oddlužením je sledován nepoctivý záměr (§395 odst. 1 písm. a/, §405 odst. 1, §414 odst. 1, §418 odst. 3 insolvenčního zákona), vychází z „okolností“, na jejichž základě lze závěr, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr „důvodně předpokládat“. „Důvodným předpokladem“ není „jistota“ o tom, že dlužník oddlužením sleduje nepoctivý záměr. Nejde o to nepoctivý „záměr“ dlužníku prokázat, nýbrž o to, že zjištěné (v řízení najevo vyšlé) okolnosti (skutečnosti) odůvodňují „předpoklad“, že dlužník takový (nepoctivý) záměr má (v rozhodné době měl). Zároveň uvedl, že souhrnné hodnocení jednotlivých „nedbalostí“ dlužníka může založit, i ve spojení s dalším chováním dlužníka v průběhu insolvenčního řízení, důvodný předpoklad insolvenčního soudu, že oddlužením je sledován nepoctivý záměr.
14. V poměrech projednávané věci nemá Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že úvaha odvolacího soudu o nepoctivém záměru dovolatelky není zjevně nepřiměřená (odpovídá výše citované judikatuře). Odvolací soud správně zohlednil, že dovolatelka se svým jednáním v době před zahájením insolvenčního řízení, kdy již byla v úpadku, zbavila veškerého hodnotného majetku. Uzavřela totiž dvě kupní smlouvy (dne 11. listopadu 2019 a dne 9. ledna 2020) a jednu smlouvu darovací, kterými zcizila své nemovitosti, přičemž v průběhu jednání před soudy nižších stupňů vyšlo najevo, že zcizila ještě další nemovitost způsobem, který soudům nedoložila. Finanční prostředky z prodeje pak použila na úhradu dluhů jen některých vybraných věřitelů, a to (rovněž) osob blízkých.
15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zastavení insolvenčního řízení (v bodě III. výroku), je samostatným důvodem pro odmítnutí dovolání také (především) okolnost, že dovolací argumentace žádnou svou částí nezpochybňuje předpoklady pro vydání rozhodnutí o zastavení insolvenčního řízení. Výrok o zastavení insolvenčního řízení má (v dané věci) povahu výroku závislého na výroku o zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. To však nic nemění na tom, že směřuje-li dovolání i proti tomuto výroku, nemůže být přípustné, jestliže neobsahuje žádné důvody, pro které by nemohl samostatně obstát výrok o zastavení insolvenčního řízení.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu