ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.24.2023.1
KSOS 34 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 24/2023-A-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužnice D. K. , narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS XY, o dovolání dlužnice, zastoupené JUDr. Petrem Kocurem, advokátem, se sídlem v Orlové, Osvobození 829, PSČ 735 14, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. května 2022, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) usnesením ze dne 14. září 2021, č. j. KSOS 34 INS XY, (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice (Mgr. D. K.) [výrok I.], insolvenčním správcem ustanovil společnost Smrčka a Kubálek v. o. s. (výrok II.) a prohlásil konkurs na majetek dlužnice (výrok III.).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice usnesením ze dne 19. května 2022, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výrocích I. až III.
Přitom šlo o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když usnesení ze dne 19. ledna 2021, č. j. KSOS 34 INS XY, jímž insolvenční soud (mimo jiné) zjistil úpadek dlužnice, ustanovil insolvenčního správce a prohlásil na majetek dlužnice konkurs, zrušil Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. května 2021, č. j. KSOS 34 INS XY, 2 VSOL XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného insolvenčním soudem a odkazuje na ustanovení §3 odst. 1 a 2, §103 odst. 2, §105 odst. 1, §131 odst. 1, §136 odst. 1, §143 odst. 1 a 2 a §148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl shodně s insolvenčním soudem k závěru, že dlužnice má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které není schopna plnit, když je neplní po dobu delší 3 měsíců po splatnosti, a (navíc) přes výzvu insolvenčního soudu nesplnila povinnost předložit seznamy uvedené v ustanovení §104 odst. 1 insolvenčního zákona; je tak v úpadku, o jehož řešení rozhodl insolvenční soud konkursem po právu, neboť dlužnice nepodala včas návrh na povolení oddlužení, ač o této možnosti byla insolvenčním soudem poučena.
V této souvislosti zdůraznil, že v řízení byly osvědčeny vykonatelné pohledávky věřitelů:
1) Insolvenčního navrhovatele (J. F.) z titulu náhrady nákladů řízení v částce 544.395,- Kč (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. června 2014, č. j. 16 C 228/2012-489, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2015, č. j. 94 Co 594/2014-588), a z titulu náhrady nákladů oprávněného v exekučním řízení (vedeném soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem pod sp. zn. 134 EX 10128/15) v částce 47.008,50 Kč.
2) A. Ch. z titulu náhrady nákladů řízení ve výši 26.945,- Kč (viz rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 20. dubna 2011, č. j. 11 C 20/2008-129, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. června 2012, č. j. 71 Co 210/2011-257).
3) L. H. „v minimální“ výši 170.000,- Kč „plus příslušenství“ (viz směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2002, č. j. Sm 534/2001-18, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 50 Cm 60/2002-401); účastnicí tohoto řízení se stala dlužnice na základě usnesení ze dne 10. února 2006, č. j. 50 Cm 60/2002-39, jímž soud rozhodl „o pokračování v řízení s najisto postavenými dědici“ po žalovaném L. K., zemřelém dne 23. srpna 2003 (dále jen „L. K.“), a to s dlužnicí a P. K.
4) T. M. z titulu náhrady nákladů řízení (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 37 Cm 220/2009-117, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2012, č. j. 7 Cmo 523/2011-215, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, č. j. 29 Cdo 1364/2013-414).
Dále odvolací soud ve vztahu k výše uvedeným pohledávkám zdůraznil, že šlo (vzhledem k předmětům soudních řízení, v nichž byly vydány exekuční tituly) o pohledávky vůči dlužnici osobně (a nikoli vůči dlužnici, jako správkyni dědictví po L. K.; dědické řízení je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 D 1112/2003).
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právní otázky (posuzováno podle celého obsahu dovolání), zda pohledávky insolvenčního navrhovatele a dalších věřitelů jsou pohledávkami za dlužnicí jako fyzickou osobou, popřípadě, zda jde o pohledávky za dlužnicí, jako správkyní dědictví po L. K., které by neměly být uspokojovány z majetku dlužnice.
Dovolatelka především podrobně argumentuje ve prospěch závěru, podle něhož se účastnila soudních sporů, v nichž byla vydána (soudy nižších stupňů označená) rozhodnutí (exekuční tituly), jako správkyně dědictví po L. K.; proto za splnění pohledávek „osobně neodpovídá“. Skutečnost, že ji soudy v těchto rozhodnutích (nesprávně) označily (bez dovětku „jako správkyně dědictví“), na tom nic nemění. Současně akcentuje, že: a) ve věci rozhodoval vyloučený soudce odvolacího soudu (JUDr. Vojtěch Brhel) a b) odvolací soud (v rozporu se zákonem) rozhodl v její nepřítomnosti.
Požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání dlužnice, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že pro rozhodnutí o úpadku dlužnice (plně) postačovalo, aby v řízení byly pohledávky věřitelů za dlužnicí (jen) osvědčeny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněné pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v poslední době např. v usnesení ze dne 29. června 2023, sen. zn. 29 NSČR 45/2023).
O tom, že pravomocná (a vykonatelná) rozhodnutí soudů (exekuční tituly) osvědčovala existenci pohledávek za dlužnicí po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužnice neplní do dobu delší 3 měsíců po splatnosti, nemá (vzhledem k jejich obsahu) pochybnosti ani Nejvyšší soud.
Přitom závěr, který přijal odvolací soud pro účely rozhodnutí o insolvenčním návrhu, a podle něhož se dlužnice neúčastnila řízení, v nichž byly vydány (výše označené) exekuční tituly, jako správkyně dědictví po L. K., odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu k otázce výkonu funkce správce dědictví. K tomu viz např. shrnutí obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2022, sp. zn. 20 Cdo 1770/2022 (ve znění usnesení ze dne 25. října 2022), podle něhož:
a) Označení funkce „správce dědictví“ není součástí označení účastníka řízení, byla-li správcem dědictví ustanovena fyzická osoba, označuje se – je-li účastníkem řízení – stejně, jak se označují fyzické osoby. Správce dědictví se může stát účastníkem občanského soudního řízení toliko ve vztahu k majetku zůstavitele, a to byl-li majetek zůstavitele předmětem sporu.
b) Výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje „aktivní postoj k majetku zůstavitele“, avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození nebo ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony, které by byly nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu.
Srov. dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, sp. zn. 23 Cdo 862/2016 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 4. října 2016, sp. zn. II. ÚS 2052/16), ze dne 7. srpna 2017, sp. zn. 21 Cdo 692/2017, ze dne 13. června 2019, sp. zn. 20 Cdo 2356/2018, ze dne 26. května 2021, sp. zn. 20 Cdo 1294/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 1364/2013, která byla vydána v (nalézacích a exekučních) řízeních, jejichž předmětem byly pohledávky insolvenčního navrhovatele a T. M. za dlužnicí.
Konečně přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výhrady dovolatelky vztahující se k (ne)podjatosti člena senátu odvolacího soudu a k postupu odvolacího soudu, který ve věci rozhodl v její nepřítomnosti.
Ustanovení §241a o. s. ř. totiž jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje jako způsobilý dovolací důvod tzv. zmatečnostní vady řízení podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelkou tvrzené zmatečnostní vady řízení tedy nemůžou být způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejich posouzení proto nelze připustit dovolání.
K tomu srov. dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu v aktuálním znění (jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost (a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) Nejvyšší soud dodává, že nerozhodoval o návrzích dlužnice na vydání předběžného opatření (B-96 a 97), které by mělo „spočívat v pozastavení úkonů směřujících k prodeji označených nemovitostí“ do doby, než bude ukončeno (toto) dovolací řízení, a do doby „pravomocného rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost“ (vedené u insolvenčního soudu pod sp. zn. 39 ICm 2284/2022), když tímto usnesením bylo dovolací řízení skončeno, přičemž věcně příslušným soudem k rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je insolvenční soud.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2023
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu