ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.8.2021.1
KSOS 33 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 8/2021-A-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka MORAVIA INDUSTRY LTD , se sídlem v Londýně, 40 Bloomsbury Way, Lower Ground Floor, WC1A 2SE, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 11025781, zastoupeného Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem, se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, PSČ 746 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 33 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele P. A., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Milevská 2094/3, PSČ 140 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. července 2020, č. j. KSOS 33 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 6. prosince 2019, č. j. KSOS 33 INS XY , Krajský soud v Ostravě ( dále jen „insolvenční soud “) mimo jiné zjistil úpadek dlužníka (MORAVIA INDUSTRY LTD), prohlásil konkurs na jeho majetek, ustanovil insolvenčního správce a určil, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky k vedení tohoto hlavního insolvenčního řízení je založena ustanovením článku 3 odstavce 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále též jen „nařízení o insolvenčním řízení“) [ body I., II., III. a XIII. výroku ] .
2. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. července 2020, č. j. KSOS 33 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II., III. a XIII. výroku.
3. Odvolací soud vyšel z toho, že:
[1] Dlužník je jako osoba se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska zahraniční právnickou osobou. V registrovaném sídle však dlužník reálně nesídlí; jde o tzv. virtuální adresu.
[2] Majetek dlužníka se nachází v České republice a osobami oprávněnými jednat za dlužníka jsou rovněž po celou dobu výlučně české fyzické osoby (nejprve S. L. a poté M. L.).
[3] Dne 3. listopadu 2017 uzavřel dlužník jako kupující s insolvenčním správcem dlužníka VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s. (dále jen „VPE“) jako prodávajícím smlouvu o prodeji vymezené části závodu označené jako „závod HARD Jeseník“, zabývající se výrobou lehkých ocelových konstrukcí v budovách umístěných na pozemcích ve vlastnictví VPE a na dalších pozemcích ve vlastnictví společnosti VÍTKOVICE REVMONT a. s. a VÍTKOVICE, a. s. Část závodu se nachází i na nemovitostech, které byly touto smlouvou převedeny do vlastnictví dlužníka. Na dlužníka rovněž přešla práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců této části závodu.
[4] Dne 28. února 2018 byla za účasti zaměstnance dlužníka J. M. přemísťována část movitých věcí umístěných v předmětném areálu (HARD Jeseník) prostřednictvím kamionové dopravy do nedalekého skladu, který byl zajištěn za účelem jejich uskladnění.
[5] Všichni známí věřitelé dlužníka jsou z České republiky a stejně tak zahájená soudní řízení, v nichž byl dlužník účastníkem, byla vedena u českých soudů.
[6] Insolvenční navrhovatel (P. A.) přihlásil pohledávku z titulu neuhrazené mzdy za listopad 2017 (splatnou nejpozději 31. prosince 2017) a z titulu neuhrazeného odstupného na základě výpovědi podle §52 písm. a/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce; pracovní poměr zanikl dne 30. listopadu 2017.
[7] Do insolvenčního řízení dále přihlásili pohledávky mimo jiné Úřad práce České republiky v celkové výši 9 502 293 Kč, VÍTKOVICE, a. s., ve výši 3 449 Kč a nejméně 7 bývalých zaměstnanců dlužníka, jejichž pohledávky byly po lhůtě splatnosti déle než 3 měsíce.
[8] Nemovitý majetek dlužníka byl zajištěn pro účely trestního řízení na základě usnesení státního zástupce o zajištění majetku ze dne 23. března 2018. Dlužník má dva bankovní účty se zůstatkem 106 038,25 Kč a 15,31 EUR. Nemá žádné zaměstnance.
[9] Dlužník eviduje pohledávky za třetími osobami v celkové výši 48 619 045,65 Kč. V průběhu insolvenčního řízení dlužník neobdržel na tyto pohledávky žádnou částku a žádná z pohledávek mu ani nebyla přiznána soudně.
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že byla vyvrácena domněnka adresy registrovaného sídla dlužníka jakožto místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, vyplývající z článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení. Dlužník totiž na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska nevyvíjí žádnou činnost, a to od svého vzniku. Jeho sídlo je toliko formální adresou a je zřejmé, že z tohoto místa dlužník své zájmy nespravuje.
5. K tomu odvolací soud dodal, že jsou i nadále uplatnitelné závěry rozsudku Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006 ve věci Eurofood IFSC Ltd. (C-341/04, Sbírka rozhodnutí I-03813). V dané věci měl odvolací soud za zásadní uzavření kupní smlouvy dne 3. listopadu 2017, na jejímž základě se dlužník stal vlastníkem závodu HARD Jeseník, přešlo na něho vlastnické právo k nemovitému a movitému majetku a mimo jiné i práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů zaměstnanců vymezené části závodu, která byla smlouvou na dlužníka převedena. Důvodná není ani námitka dlužníka, že na území České republiky vykonával činnost jen do konce listopadu 2017, neboť i po tomto datu svůj majetek spravoval, zajišťoval jej a zabezpečoval (jde-li o movité věci) jeho odvoz. Dlužník je i nadále vlastníkem nemovitého majetku v České republice a v souvislosti se správou svého majetku uplatňuje nároky u českého soudu, u něhož rovněž vede pracovněprávní spory se svými zaměstnanci.
6. Podle odvolacího soudu tak byly hlavní zájmy dlužníka soustředěny a směřovaly k závodu HARD Jeseník, umístěnému na území České republiky, a to i ke dni vydání usnesení o úpadku. Tvrzení, že své obchodní aktivity a podnikatelskou činnost „přesunul“ na území Slovenské republiky, dlužník nijak blíže nespecifikoval a nedokládal.
7. Odvolací soud dále přisvědčil i závěru insolvenčního soudu, že insolvenční navrhovatel osvědčil své pohledávky za dlužníkem, a to nárok na mzdu za měsíc listopad 2017 ve výši 18 657 Kč a na odstupné ve výši 79 418 Kč (po zohlednění částky, kterou mu za dlužníka vyplatil Úřad práce České republiky). Osvědčena byla i existence dalších věřitelů dlužníka s pohledávkami více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, které dlužník neplní po dobu tří měsíců po lhůtě splatnosti.
8. Konečně odvolací soud uvedl, že dlužník nevyvrátil domněnku platební neschopnosti, neboť nedisponuje majetkem, kterým by mohl uhradit veškeré své dluhy. K námitce dlužníka, že je věřitelem pohledávek v celkové výši 48 619 045,65 Kč, odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se k jejich výši pro účely posouzení úpadku ve formě platební neschopnosti. Dlužník není schopen k úhradě dluhů využít ani movitý majetek (k jehož hodnotě neuvádí ničeho) a nemovitosti. I kdyby však odvolací soud přihlédl k nemovitému majetku v dlužníkem tvrzené hodnotě (6 750 892,15 Kč), nepostačoval by k úhradě splatných závazků dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené, když jenom závazky vůči Úřadu práce České republiky představují částku 9 502 293 Kč.
9. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky (mezinárodní příslušnosti), jež nebyla dosud dovolacím soudem řešena, a na vyřešení otázky výkladu a aplikace §3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), při jejímž řešení se odvolací i insolvenční soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
10. Podle dovolatele odvolací soud pochybil při určení mezinárodní příslušnosti českých soudů, neboť dovolatel je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, přičemž platí domněnka, že jeho hlavním místem zájmu podle článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení je zapsané sídlo. Jelikož dlužník neprováděl tři měsíce před zahájením insolvenčního řízení žádné změny sídla, je tato domněnka uplatnitelná i v dané věci. Dovolatel dále uvádí, že na území České republiky nemá provozovnu a že v řízení tedy nebyly prokázány okolnosti, které by měly vyvrátit domněnku místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka. Dovolatel totiž nevykonává a v době tří měsíců před podáním insolvenčního návrhu nevykonával nikoliv přechodnou hospodářskou činnost. Míní rovněž, že to, že statutárním orgánem jsou a byly osoby s trvalým bydlištěm v České republice, že měl po přechodnou dobu obchodní zájmy v České republice a že zde využíval právních služeb, není významné při hodnocení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka.
11. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže zaměnil jeho neochotu hradit domnělé dluhy za platební neschopnost. Dovozuje, že jde o šikanózní insolvenční návrh, jehož účelem je donutit jej k úhradě tvrzených dluhů namísto jejich prokázání a vymáhání prostřednictvím nalézacího řízení. Tím se oba soudy odchýlily od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2011“).
12. Insolvenční navrhovatel ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje je odmítnout. Míní, že dlužník se snaží pouze o záměrné ztěžování, zdržování a oddalování postupu insolvenčního soudu.
13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
14. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání, vycházeje z toho, že dovolání může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (a není dána žádná z výjimek uvedených v §238 o. s. ř.).
15. Dovolání není přípustné k otázce výkladu §3 insolvenčního zákona.
16. Judikatura Nejvyššího soudu je v řešení dovoláním otevřených otázek výkladu výše označeného ustanovení insolvenčního zákona ustálena takto: 17. To, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené). K tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněné pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 83/2012“).
18. Není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek (srov. k tomu zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 (k němuž se Nejvyšší soud přihlásil v usnesení ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v R 83/2012), k tomu Nejvyšší soud dále doplnil, že takto formulovaný závěr má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
19. V usnesení ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněném pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uvedl (vycházeje z R 14/2011, na nějž odkazoval dovolatel, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009), že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona).
20. Závěry odvolacího soudu se od této judikatury nijak neodchylují. Nepostačuje-li majetek dovolatele k uspokojení všech osvědčených pohledávek věřitelů, pak se mu nepodařilo vyvrátit domněnku platební neschopnosti.
21. Poukazuje-li dovolatel na existenci pohledávek za jeho dlužníky, které odvolací soud při posuzování schopnosti hradit závazky nezohlednil, pak ani v tom nelze spatřovat odklon od judikatury Nejvyššího soudu, je-li dobytnost těchto pohledávek sporná, a dovolatel je tak není schopen využít při splacení svých závazků. Nejinak je tomu i v případě nemovitých věcí, které jsou předmětem zajištění v rámci trestního řízení.
22. Konečně uplatňuje-li dovolatel výhrady proti závěru odvolacího soudu, že v řízení byla osvědčena aktivní věcná legitimace insolvenčního navrhovatele (resp. má za to, že insolvenční soud nepřípustně nahrazoval nalézací řízení), je taková námitka objektivně nezpůsobilá zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí a pro výsledek dovolacího řízení je právně bezcenná. Je tomu tak proto, že ani účinné zpochybnění pohledávky insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužníka (ten je osvědčen i bez pohledávky insolvenčního navrhovatele; srov. §141 odst. 2 insolvenčního zákona).
23. Dovolání je však přípustné pro zodpovězení otázky mezinárodní příslušnosti, která v daných souvislostech dosud nebyla Nejvyšším soudem posuzována.
24. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
25. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
26. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
27. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná především následující ustanovení nařízení o insolvenční m řízení a insolvenčního zákona .
Článek 3 nařízení o insolvenčním řízení
Mezinárodní příslušnost
1. Soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení („hlavní insolvenční řízení“). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami.
V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu sídla do jiného členského státu.
V případě osoby samostatně výdělečně činné se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje hlavní místo jejího podnikání, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu hlavního místa podnikání této fyzické osoby do jiného členského státu.
V případě ostatních fyzických osob se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu.
2. Pokud jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení insolvenčního řízení proti tomuto dlužníkovi pouze tehdy, pokud má provozovnu na území tohoto jiného členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.
Článek 84 nařízení o insolvenčním řízení
Časová působnost
1. Ustanovení tohoto nařízení se vztahují pouze na insolvenční řízení zahájená nejdříve 26. června 2017. Jednání dlužníka učiněná přede dnem použitelnosti tohoto nařízení se i nadále řídí právem, které se na ně vztahovalo v době, kdy byla učiněna.
2. Bez ohledu na článek 91 tohoto nařízení se nařízení (ES) č. 1346/2000 nadále použije na insolvenční řízení, která spadají do oblasti působnosti uvedeného nařízení a která byla zahájena před 26. červnem 2017.
Článek 91 nařízení o insolvenčním řízení
Nařízení (ES) č. 1346/2000 se zrušuje.
Odkazy na zrušené nařízení se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze D tohoto nařízení.
Článek 92 nařízení o insolvenčním řízení
Vstup v platnost
Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.
Použije se ode dne 26. června 2017, s výjimkou:
a/ článku 86, který se použije ode dne 26. června 2016;
b/ čl. 24 odst. 1, který se použije ode dne 26. června 2018, a
c/ článku 25, který se použije ode dne 26. června 2019.
Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech v souladu se Smlouvami.
§426 insolvenčního zákona
(1) Insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem a jeho účinky se řídí přímo použitelným předpisem práva Evropské unie a ustanoveními právního řádu toho členského státu Evropské unie, na něž přímo použitelný předpis práva Evropské unie odkazuje.
(2) Evropským mezinárodním prvkem se rozumí v souladu s přímo použitelným právním předpisem Evropské unie zejména skutečnost, že hlavní zájmy dlužníka jsou soustředěny v některém z členských států Evropské unie a současně alespoň jeden z věřitelů nebo část majetkové podstaty se nachází v některém z jiných členských států Evropské unie.
28. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona a nařízení o insolvenčním řízení již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (28. února 2018) a později nedoznala změn.
29. Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na to, že insolvenční soud rozhodl o úpadku dlužníka (usnesením ze dne 6. prosince 2019, téhož dne zveřejněným v insolvenčním rejstříku) ještě před vystoupením Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie (tj. před 31. lednem 2020), použije se na toto insolvenční řízení nařízení o insolvenčním řízení. K tomu srov. čl. 67 odst. 3 písm. c/ a čl. 126 Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii, č. 2019/C 384 I/01.
30. Ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) k výkladu článku 3 nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29. května 2000 o úpadkovém řízení (dále též jen „nařízení o úpadkovém řízení“) [ve vazbě na výklad pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“] shrnul Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 NSČR 139/2016, takto: 1/ Pojem místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka ve smyslu článku 3 odst. 1 nařízení, je specifickým pojmem nařízení. Má tedy samostatný význam a je třeba jej vykládat jednotně a nezávisle na vnitrostátních právních předpisech.
2/ I když nařízení nepodává definici pojmu „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, je význam tohoto pojmu přesto osvětlen třináctým bodem odůvodnění uvedeného nařízení, podle kterého „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, by mělo odpovídat místu, ze kterého dlužník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami“.
3/ Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, musí být určeno podle kritérií, která jsou objektivní a současně zjistitelná třetími osobami. Tato objektivita a možnosti zjištění třetími osobami jsou nezbytné k zajištění právní jistoty a předvídatelnosti ohledně určení soudu příslušného k zahájení hlavního úpadkového řízení.
4/ Mezi skutečnostmi, které je třeba zohlednit, patří zejména všechna místa, kde dlužící společnost vykonává hospodářskou činnost, a všechna místa, kde vlastní majetek, pokud jsou tato místa zjistitelná pro třetí osoby. Tyto skutečnosti je třeba posuzovat celkově a s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu.
5/ Soud členského státu, ke kterému je podán návrh na zahájení hlavního úpadkového řízení, ověří svou příslušnost s ohledem na článek 3 odst. 1 nařízení, tedy přezkoumá, zdali jsou hlavní zájmy dlužníka soustředěny v tomto členském státě. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že takový přezkum musí být proveden při dodržení podstatných procesních záruk, které spravedlivý proces vyžaduje.
Srov. rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 2. května 2006, ve věci Eurofood IFSC Ltd., C-341/04, body 31 až 33, bod 41, a rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 20. října 2011, ve věci Interedil Srl, v likvidaci proti Fallimento Interedil Srl, Intesa Gestione Crediti SpA, C-396/09, body 47, 49, 52 a 53.
31. K tomu lze dodat, že podle posledně označeného rozsudku Soudního dvora pro určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (společnosti), musí být článek 3 odst. 1 druhá věta nařízení o úpadkovém řízení vykládán tak, že při určení místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužící společnosti, je třeba upřednostnit místo ústřední správy této společnosti, jak může být zjištěno pomocí objektivních a pro třetí osoby zjistitelných skutečností. V případě, že se řídící a kontrolní orgány společnosti nacházejí v místě jejího sídla a rozhodnutí o správě této společnosti jsou přijímána, způsobem zjistitelným pro třetí osoby, na tomto místě, nemůže být domněnka stanovená v tomto ustanovení vyvrácena. Pokud se místo ústřední správy společnosti nenachází v jejím sídle, může být existence aktiv společnosti a smluv na jejich finanční využití v jiném členském státě než ve státě sídla této společnosti považována za skutečnosti dostačující k vyvrácení této domněnky pouze za podmínky, že celkové posouzení všech relevantních skutečností připustí třetími osobami ověřitelné zjištění, že se skutečné místo, kde je soustředěno řízení a kontrola uvedené společnosti, jakož i správa jejích zájmů nacházejí v jiném členském státě.
32. Uvedené závěry se v návaznosti na obsah článků 3 a 91 nařízení o insolvenčním řízení a na obsah srovnávací tabulky obsažené v příloze D nařízení o insolvenčním řízení [z níž se podává, že článku 3 nařízení o úpadkovém řízení odpovídá (s přihlédnutím k některým změnám dikce) článek 3 nařízení o insolvenčním řízení] uplatní i v poměrech výkladu článku 3 nařízení o insolvenčním řízení. To ostatně potvrzuje i rozsudek Soudního dvora (devátého senátu) ze dne 16. července 2020, ve věci Novo Banco SA, C-253/19, bod 20.
33. Jak vyplývá z článku 3 odst. 1 prvního pododstavce nařízení o insolvenčním řízení, je obecným hraničním určovatelem pro určení mezinárodní příslušnosti k zahájení insolvenčního řízení místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka (COMI).
34. Místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, musí být určeno na základě komplexního zhodnocení všech objektivních kritérií zjistitelných třetími osobami, zejména věřiteli, na jejichž základě lze určit skutečné místo, ze kterého dlužník pravidelně spravuje své zájmy. Výše uvedené úvahy platí pro všechny dlužníky bez rozdílu, ať se jedná o obchodní společnosti, právnické osoby či osoby fyzické (rozsudek Soudního dvora ve věci Novo Banco SA, C-253/19, body 22 a 23).
35. Ze skutkového stavu, z nějž vyšel odvolací soud a který dovoláním nemůže být zpochybněn, se podává plná opodstatněnost závěru, že hlavní zájmy dlužníka se nacházejí na území České republiky, čímž je vyvrácena domněnka podle článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení. Veškerá činnost dlužníka směřovala ke správě a nakládání se závodem HARD Jeseník a rovněž osobami oprávněnými jednat za dlužníka byly vždy osoby s bydlištěm v České republice, přičemž šlo o informace objektivně zjistitelné i třetími osobami. Ačkoliv dovolatel tvrdil, že v době podání insolvenčního návrhu vykonával poradenskou činnost na území Slovenské republiky, podle závěrů napadeného usnesení (jež ve skutkové rovině nepodléhají dovolacímu přezkumu) tuto skutečnost prokazoval pouze odkazem na pohledávku za P. L. a za „přímo i nepřímo ovládanými osobami“, avšak žádné konkrétní důkazy pro prokázání podnikatelské činnosti na území Slovenské republiky nedoložil.
36. Argumentace dovolatele týkající se provozovny ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení o insolvenčním řízení je pro posouzení „místa, kde jsou soustředěny hlavní zájmy“, právně bezvýznamná, neboť z obsahu spisu nevyplývá a dovolatel ani netvrdí, že by dovolatel měl zřízenu provozovnu. Dotčený článek nařízení o insolvenčním řízení se nadto nevztahuje k hlavnímu insolvenčnímu řízení, ale stanoví pravidla pro možnost zahájení vedlejšího insolvenčního řízení, které by se však týkalo pouze majetku, který se nachází na území tohoto jiného členského státu.
37. Protože se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost napadeného usnesení, Nejvyšší soud [vycházeje pro účely výkladu článku 3 odst. 1 nařízení o insolvenčním řízení z toho, že potud jde o tzv. acte éclairé (existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce)] dovolání zamítl podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu