ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1132.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1132/2022-1322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. H. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 14 To 76/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 50/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 4 T 50/2020, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea první zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem pod bodem I. skutkové věty spočívajícím v tom, že
dne 13. 1. 2017 v Pardubicích jakožto jednatel a zároveň společník s 50% podílem v obchodní společnosti A. I., IČ XY, se sídlem XY, XY, s úmyslem získat pro tuto obchodní společnost značný prospěch v době, kdy se poškozená H. Ch., narozena XY, nacházela v tíživé životní situaci, neboť nebyla schopna splácet splatný dluh z úvěrové smlouvy č. 2316000377 uzavřené se společností V., IČ XY se sídlem XY, XY, a na základě zástavní smlouvy uzavřené se společností V. jakožto zástavním věřitelem jí reálně hrozil přímý prodej níže uvedených zastavených nemovitostí k uspokojení zástavního věřitele z výtěžku prodeje, zneužil její tísně a uzavřel za kupující – společnost A. I. s H. Ch. na straně prodávající kupní smlouvu, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY, XY, XY na stavební parcele č. XY, spoluvlastnický podíl na společných částech budovy č. p. XY, XY, XY odpovídající 353/10000 a spoluvlastnický podíl na stavební parcele č. XY odpovídající 353/10000, vše v k. ú. a obci XY, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro XY, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, s kupní cenou ve výši 530.000 Kč, ačkoli s ohledem na předmět podnikatelské činnosti společnosti A. I. si byl dobře vědom, že tržní cena uvedené bytové jednotky včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domu a stavebního pozemku je podstatně vyšší a činí nejméně 1.400.000 Kč, přičemž výši kupní ceny záměrně stanovil tak, že z částky 530.000 Kč byl započtením uhrazen závazek poškozené H. Ch. vůči společnosti V. z titulu nehrazeného úvěru v celkové výši 348.356,54 Kč, dále faktura vystavená společností C., IČ: XY, se sídlem XY, XY, na částku 105.645 Kč za údajné služby této společnosti poskytnuté poškozené v souvislosti se zprostředkováním prodeje její bytové jednotky, které však poškozená s uvedenou společností nikdy nesjednala, a částka 76.000 Kč za údajný blíže nespecifikovaný závazek poškozené vůči společnosti A. I., přičemž poškozená H. Ch. tak z uvedené kupní ceny neobdržela žádnou část; poškozené H. Ch. způsobil škodu ve výši nejméně 870.000 Kč .
2. Tímto rozsudkem bylo též rozhodnuto o vině spoluobviněné právnické osoby A. I., [skutkem pod bodem II. skutkové věty kvalifikovaným jako přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku s odkazem na §7, §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), §9 odst. 1, odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim], spoluobviněného O. B. [skutkem pod bodem III. skutkové věty kvalifikovaným jako přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a spoluobviněné právnické osoby C.,[skutkem pod bodem IV. skutkové věty kvalifikovaným jako přečin lichvy podle §218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku s odkazem na §7, §8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), §9 odst. 1, odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim].
3. Za spáchání uvedeného přečinu byl obviněný V. H. soudem prvního stupně odsouzen podle §218 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Nalézací soud dále obviněnému podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 50 000 Kč sestávající z 50 denních sazeb po 1 000 Kč. Soud prvního stupně rozhodl také o trestu pro ostatní shora jmenované spoluobviněné. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“) pak byla poškozená H. Ch. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali odvolání všichni obvinění, a to proti všem jeho výrokům ve vztahu ke každému z obviněných, a v neprospěch obviněné právnické osoby A. I., proti výroku o trestu i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Pardubicích. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 14 To 76/2022, tak, že podle §256 tr. ř. všechna odvolání zamítl.
5. Jednalo se již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této trestní věci, kdy napoprvé usnesením ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 14 To 276/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), písm. c) tr. ř. zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 4 T 50/2020, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž současně podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání poškozené H. Ch.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
7. Obviněný je přesvědčen, že dne 13. 1. 2017, tedy v době, kdy poškozená Ch. uzavírala finální smlouvu, kterou převedla předmětnou bytovou jednotku na společnost A. I.,(dále jen „A. I.“), už na straně jmenované poškozené nebyla hospodářská nesnáz a nehrozila jí žádná exekuce nebo realizace zástavního práva, neboť v této době již společnost A. I. vypořádala dluhy poškozené. Vzhledem k tomu, že poškozenou už dotyčné dluhy netížily, nebyla již v žádné mimořádně tíživé situaci vyvolané naléhavou potřebou, jejíž splnění nebylo v možnostech poškozené. Stav tísně na straně poškozené tedy v době uzavření smlouvy (v době jednání, jímž byl obviněný uznán vinným) objektivně neexistoval.
8. V rámci další dovolací námitky obviněný poukázal na to, že v době jednání o tísni poškozené nevěděl. Uvedl, že před uzavřením smlouvy (13. 1. 2017) ani smlouvy předcházející (která nebyla zavkladována) se prokazatelně s poškozenou nikdy neviděli, nikdy spolu nejednali, a to ani telefonicky, ani prostřednictvím emailových zpráv, a obviněný přede dnem 17. 1. 2017 nebyl v Pardubicích, a ani v Pardubicích žádnou smlouvu s poškozenou neuzavíral. O možné tísni poškozené tak objektivně nemohl být informován a tuto skutečnost nemohl při svém rozhodování relevantně vyhodnotit. Byla to naopak poškozená, která mohla a měla o své situaci obviněného pravdivě informovat. Rozhodnutí soudů obou stupňů tyto závěry v podstatě akceptuje, ale i přesto dochází k závěrům, že subjektivní stránka trestného činu byla naplněna; přitom tak činí na základě obecných úvah a nikoliv na základě konkrétních zjištění.
9. V další části podaného dovolání se obviněný zabývá možností zpětného odkupu předmětného bytu poškozenou. Uznává, že v nájemní smlouvě uzavřené mezi společností A. I. a poškozenou sice zpětný prodej bytu poškozené H. Ch. nebyl formulován ve formě jednostranně uplatnitelného právního nároku, poukazuje však na to, že tato smlouva obsahuje v čl. III odst. 2 text o zpětném nabídnutí odkoupení předmětu převodu nájemci. Zmínku o nájemní smlouvě obsahující nabídku ke zpětnému odkoupení bytu obsahuje i smlouva uzavřená dne 17. 1. 2018 mezi společností A. I. a nabyvatelem bytu svědkem D., stejně jako dohoda o ukončení nájmu bytu ze dne 22. 1. 2018. Uvedené, v kombinaci s tím, že společnost A. I. prodala tento byt svědku D. za cca. polovinu údajné ceny obvyklé, svědčí o tom, že nebylo úmyslem obviněného (ani společnosti A. I.) se nezákonným způsobem obohatit (to by bývali prodali byt za cenu tržní), ale naopak, že jej prodali s konstatovaným závazkem, který, byť zřejmě nebyl vyjádřen právně zcela exaktně, našel svůj odraz i ve smluvní dokumentaci. Odvolací soud podle obviněného v této souvislosti nerespektoval, že strany si mohou sjednat alternativní splnění závazku, přičemž volba je v takovém případě na dlužníkovi. Navíc jestliže by jedno z alternativních plnění bylo sjednáno neurčitě, platí v takovém případě povinnost poskytovat druhé plnění. Je proto nesprávná úvaha odvolacího soudu, že nebylo ujednáno nic, co by dávalo poškozené nějaké jistoty do budoucna.
10. Závěrem podaného dovolání obviněný poukázal na to, že okolnosti nyní projednávané věci jsou natolik specifické (nebylo prokázáno, že v době, kdy obviněný jednal s poškozenou, věděl o její tísni, resp. ze skutkových okolností případu je jeho povědomost o tísni poškozené prakticky vyloučena, poškozená už v době uzavírání smlouvy nebyla v tísni, byla sjednáno, že pokud budou nájemné a platby za služby řádně hrazeny, bude nájemní smlouva prodloužena, a to opakovaně, anebo bude jednotka nabídnuta poškozené coby nájemci k prodeji), že je na místě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K tomu poukázal na závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 i na judikaturu Ústavního soudu.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
13. Státní zástupkyně má za to, že z hlediska obviněným zpochybněného naplnění situační podmínky stavu tísně poškozené, ve kterém se měla nacházet v rozhodné době vytýkaného lichevního jednání, je namístě respektovat tomu odpovídající část skutkové věty, podle níž tíživá životní situace byla na straně poškozené vyjádřena tak, že tato nebyla schopna splácet splatný dluh vůči společnosti V. (dále jen „V.“), za stavu, že jí na základě zástavní smlouvy reálně hrozil za účelem uspokojení uvedené pohledávky přímý prodej zastavených nemovitostí. Poukázal-li obviněný v této souvislosti na okolnost, že předmětnou kupní smlouvu ze dne 13. 1. 2017 uzavírala poškozená až poté, co společnost A. I. její dluhy už vypořádala, aniž by jí v té době skutečně mohla hrozit realizace zástavního práva, pak měl zjevně na mysli takové kroky v oblasti řešení splatného finančního závazku poškozené vůči jejímu úvěrovému věřiteli, kterými se mu v návaznosti na podpis kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2016 ve spojení s jeho právními aktivitami ze dne 12. 12. 2016 dostalo dne 16. 12. 2016 celkové úhrady splatného dluhu poškozené k tomuto datu (konkrétně ve výši 348 354,64 Kč) právě ze strany kupující společnosti A. I. a tím došlo k uspokojení jmenovaného věřitele bez nutnosti uplatnění zajišťovacího institutu. Obviněný však v této souvislosti kvalifikovaně [s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] nenamítl zjevně rozporné skutkové závěry vztahující se ke stavu tísně poškozené v rozhodné době vytýkaného jednání právě na pozadí poukazovaného zjištění. Ačkoliv na podkladě uvedené argumentace nezaložil způsobilý podnět k přezkoumání správnosti skutkového podkladu, vážícího se ke stavu tísně na straně poškozené, nebylo by mu podle názoru státní zástupkyně možno přisvědčit ani tehdy, jestliže by tak postupoval.
14. Podle státní zástupkyně totiž nelze přehlédnout jak formální důvody, pro které nebylo možno uskutečnit vklad vlastnického práva společností A. I. k obchodovaným nemovitostem do katastru nemovitostí na podkladě kupní smlouvy ze dne 14. 12. 2016 a pro které při vědomí dohodnutého způsobu řešení své neutěšené finanční situace poškozená podepsala tentokráte již bezvadnou kupní smlouvu ze dne 13. 1. 2017, ale i tomu odpovídající postoj obviněným zastupované kupující společností A. I., která právě ve smyslu uvedeného způsobu ujednání s poškozenou docílila nabytí vlastnického práva k nemovitostem poškozené za stavu, že za ni její splatný závazek vůči společnosti V. již uspokojila, aniž by takovým způsobem zamýšlela založit změnu v osobě dlužníka. Odvolací soud přitom uvedenou námitku odmítl, přičemž vycházel z motivace poškozené při řešení jejích ekonomických problémů, které při svém (v tomto směru) naprosto korektním přístupu nemohla považovat za tzv. vyřízené ve smyslu důsledného naplnění všech podmínek jejího předcházejícího ujednání se společností A. I. Argument, založený na tezi, že v rámci onoho přechodného období mezi uzavřením prvé a druhé kupní smlouvy poškozenou již žádné dluhy netížily, by tak bylo možno jen stěží akceptovat. Stav tísně poškozené ve smyslu hospodářské nesnáze tak v posuzovaném případě bezpochyby nastal. Jednalo se totiž o natolik tíživou životní situaci poškozené, kdy v případě její neschopnosti splácet její splatný závazek vůči společnosti úvěrového věřitele a tím i za naprosto reálně hrozící realizace zástavního práva, kterým byl takový závazek zajištěn, byla takovým způsobem ohrožena jediná možností bydlení jejích rodičů v důchodovém věku. Tito tak byli vystaveni skutečné hrozbě, že o tuto střechu nad hlavou s velkou mírou pravděpodobnosti mohou přijít. Situace, ve které se poškozená v době podpisu jak prvé, tak i druhé kupní smlouvy nacházela, tedy plně odpovídala situační podmínce stavu tísně. Navíc by za takového stavu věci ani nebylo na místě poukazovat na širší okolnosti její tristní majetkové situace, spočívající v existenci jejích cca 20 závazků po splatnosti v rozmezí 2-8 let, jak plyne z jejího insolvenčního řízení (a jak činí obviněný), neboť tato skutková okolnost nikdy nebyla v rámci předmětného trestního řízení se stavem její tísně nikterak spojována.
15. K námitce týkající se naplnění subjektivní stránky přisouzeného přečinu státní zástupkyně uvedla, že obviněný závěr o zavinění zpochybnil prostřednictvím již shora vyvráceného skutkového argumentu, že v době jednání o nějaké tísnivé situaci poškozené, a to především v době, kdy se měl stíhaného jednání dopustit, nevěděl s tím, že poškozená už v žádném stavu tísně nebyla, navíc s ní v době před uzavřením kupní smlouvy ze dne 13. 1. 2017 nikdy nejednal. Takovým způsobem však nikterak nezdůvodnil vadný způsob právního posouzení skutku z hlediska svého zavinění právě ve spojení s těmi právními úvahami soudů obou stupňů, při kterých vycházely z jiných než jím uváděných rozhodných skutkových okolností. Státní zástupkyně proto odkázala na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, ze kterých se podle ní podává, z jakého informačního zdroje se obviněnému dostalo podstatné míry informovanosti o majetkové situaci předlužené poškozené, která si rozhodně nepřála, aby její rodiče ztratili možnost bydlení v zastavené nemovitosti, a jak s takovým zjištěním ze své rozhodovací pozice ve společnosti A. I. nakládal v rámci nabízeného řešení této značně problematické situace uvedené dlužnice.
16. Pokud obviněný poukázal na dohodnutou možnost zpětného odkupu nemovitostí do vlastnictví poškozené, pak je podle státní zástupkyně zjevné, že tak - byť nevýslovně - učinil v zájmu zpochybnění znaku hrubého nepoměru vzájemného plnění smluvních stran v rámci ujednání lichevní povahy. Na straně druhé však v uvedeném směru zcela přehlédl ta rozhodná skutková zjištění, ke kterým dospěly oba soudy a na jejichž podkladě v logickém a listinnými důkazy podloženém úsudku dovodily, že se jednalo o zcela iluzorní a navíc ani smluvně nepodložený příslib vůči poškozené, který posloužil toliko ke vzbuzení její klamné představy, že tu taková možnost existuje. Že tomu tak ve skutečnosti nebylo, je v podrobnostech plynoucích z právního rozboru takové možnosti naprosto zřejmé.
17. K námitce týkající se zásady subsidiarity trestní represe konečně státní zástupkyně uvedla, že obviněný nenamítl menší závažnost svého skutečného jednání (v rozhodných okolnostech přisouzeného skutku) a tedy jím vytýkaný nedostatek aplikace zásady subsidiarity trestní represe nikterak nevychází z korektivů výkladového stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Neřídí se pak ani dalšími teoretickými východisky plynoucími z tohoto výkladového pramene. Připomněla, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního, obchodního, pracovního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. V posuzovaném případě nejsou podle státní zástupkyně splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Atypičnost posuzovaného případu, dovozovaná na podkladě vyvrácených obhajovacích tvrzení obviněného, nemůže posloužit k dovození nižší míry společenské škodlivosti jeho jednání a tím i k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
18. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného V. H. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
19. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou , ve které v zásadě opakuje svoji obhajobu uplatněnou v podaném dovolání. Nad rámec dosud uvedeného uvedl, že poškozená mohla nabýt předmětný byt zpět do svého vlastnictví při respektování zásady pacta sunt servanda , přičemž obavy poškozené o ztrátu bydlení mohly být rozptýleny tím, že by poškozená řádně hradila běžné nájemné. Pokud tedy bylo s poškozenou sjednáno, že její rodiče "nepřijdou o střechu nad hlavou", bude-li placeno běžné nájemné, a současně bylo sjednáno alternativní plnění (převedení bytu zpět do vlastnictví), přičemž podle zákona byla volba na poškozené, pak nelze takový postup označit za protiprávní.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
21. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
22. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
26. Z předloženého dovolání se podává, že obviněný V. H. jím brojí proti výroku o vině přečinem lichvy podle §218 odst. 1 alinea první tr. zákoníku, resp. proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo mj. zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. V rámci svých dovolacích námitek přitom poukazuje na to, že poškozená již v době jeho jednání nebyla v tísni, resp. že o její tísni nevěděl. Dále namítá, že s poškozenou byla sjednána možnost zpětného odkupu předmětného bytu, a dále má za to, že v jeho věci měla být s ohledem na specifické okolnosti případu aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
27. Předtím, než se Nejvyšší soud mohl zabývat posouzením samotné důvodnosti a opodstatněnosti dovolání, je nejprve nucen podanému dovolání vytknout, že ačkoliv obviněný v něm uplatnil toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) .
28. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
29. Dále je zapotřebí upozornit, že obviněný tím, že v podaném dovolání uplatnil shora uvedené okruhy námitek proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, v zásadě toliko pokračuje ve své dosavadní obhajobě, se kterou se zejména odvolací soud dostatečně a správně vypořádal. V takovém případě je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).
30. Pokud jde o stěžejní námitku obviněného, že poškozená již v době činu nebyla v tísni , je možno nejprve v obecné rovině uvést, že tísní se rozumí tíživá situace mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou poškozeného, jejíž uspokojení není v jeho momentálních možnostech, přičemž je nerozhodné, zda si poškozený takovou situaci zapříčinil sám (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 2. 2000, sp. zn. 3 To 904/99, publikované pod č. 5/2001 Sb. rozh. tr.). Zpravidla půjde o hospodářskou nesnáz, např. splatnost dluhu, jehož nesplacení může vážně ohrozit společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Poškozený se může nacházet v tísni i po delší dobu, přičemž rozhodující je jeho potřeba okamžitého získání finančních prostředků. Ta bude dána typicky z důvodu velké zadluženosti poškozeného či jemu blízké osoby (jejíž tíseň pociťuje jako tíseň vlastní), ale i z důvodu jiné tíživé situace, která výrazně ovlivňuje jeho rozhodování v rámci majetkových dispozic – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 8 Tdo 51/2021, nebo KANDOVÁ, K.; ČEP, D. §218. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1767.
31. Obviněný v souvislosti s námitkou absence tísně na straně poškozené namítá, že v době projednávaného jednání (dne 13. 1. 2017) již společnost A. I. vypořádala závazky poškozené, která se proto již nenacházela v tísni. K tomu je na místě uvést, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že původní převodní smlouva byla uzavřena dne 14. 12. 2016, z důvodu administrativního pochybení spočívajícího v uvedení nesprávné výše spoluvlastnického podílu na stavební parcele však nemohlo být vlastnické právo ve prospěch kupující společnosti zapsáno v katastru nemovitostí a musela být uzavřena nová kupní smlouva, kterou byla právě předmětná smlouva ze dne 13. 1. 2017. Její obsah byl, až na část zatíženou uvedenou formální vadou, zcela shodný s původní smlouvou z prosince 2016. Závazky poškozené vůči jejím původním věřitelům přitom byly ze strany obviněné právnické osoby A. I. vypořádány již po uzavření původní převodní smlouvy, tedy již v prosinci 2016.
32. Obhajobu obviněného, že poškozená dne 13. 1. 2017, kdy byla za účelem zhojení vad původní smlouvy uzavřena nová kupní smlouva, již nebyla v tísni, neboť její závazky již byly v této době vypořádány, je nutno odmítnout. Je přitom možno odkázat na bod 38. odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se odvolací soud touto otázkou zabýval, přičemž s tam uvedenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
33. Nad rámec tohoto odůvodnění je pak nutno uvést, že poškozená, za situace, kdy vlastnické právo kupující společnosti A. I. nebylo možno na základě původní smlouvy zapsat do katastru nemovitostí, byla podle §2079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), povinna umožnit kupující smluvní straně nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti (tj. poskytnou za tímto účelem kupující nezbytnou součinnost), tedy uzavřít s ní novou kupní smlouvu, která by již neobsahovala vady vytýkané katastrálním úřadem. Pokud by takovou součinnost dobrovolně neposkytla, mohla navíc poškozená jen stěží očekávat, že společnost A. I. se s takovým stavem spokojí a nebude se po poškozené dožadovat vrácení finančních prostředků, které za ni jejím původním věřitelům již zaplatila, aniž by za to získala kýžené vlastnické právo k bytu poškozené. Hrozba ztráty bydlení tak byla stále reálná. Z toho důvodu nelze uvažovat o tom, že by poškozená v lednu 2017 již nebyla v tísni proto, že za ni společnost A. I. v prosinci 2016 zaplatila její původní dluhy. Této tísně se poškozená, byť zřejmě jen dočasně, zbavila až účinným převodem vlastnického práva k předmětnému bytu na obviněnou právnickou osobu A. I. a následným uzavřením nájemní smlouvy, ačkoliv celou tuto transakci podstoupila za značně nevýhodných podmínek, které se ostatně staly důvodem nynějšího trestního stíhání obviněných.
34. Odvolací soud se správně vypořádal i s námitkou nedostatku subjektivní stránky , ohledně které obviněný namítá, že o tísni poškozené (jejíž existenci však primárně rozporuje – viz výše) nevěděl. V souvislosti s touto námitkou je ovšem nejprve nutno upozornit, že obviněný nerozporuje primárně právní závěr o zavinění, nýbrž vyjadřuje především nesouhlas se skutkovými zjištěními, ze kterých soudy při hodnocení otázky naplnění subjektivní stránky vycházely. Taková argumentace však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který směřuje výhradně k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je tak hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., protože to jsou otázky upravené normami procesního práva, nikoli hmotným právem. Blíže viz ŠÁMAL, P.; PÚRY, F. §265b. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164. Jinými slovy, dovolací soud je při posuzování dovolání z hledisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nesprávnost skutkových zjištění, resp. jejich zjevný (extrémní) rozpor s obsahem provedených důkazů, by bylo možno namítat s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (konkrétně jde o jeho první alternativu), což však obviněný formálně ani věcně neučinil. V každém případě je však nutno konstatovat, že uvedenou otázkou, tedy zda obviněný V. H. v době jednání věděl o tísni poškozené, se obsáhle zabýval odvolací soud v bodech 42. a 43., částečně i v bodě 44. napadeného rozhodnutí, přičemž se s příslušnou námitkou, kterou obviněný uplatňoval i v předchozích stadiích trestního řízení, beze zbytku a správně vypořádal. Nejvyšší soud proto nemá důvod na tomto místě znovu rekapitulovat důvody svědčící pro závěr, že obviněný si v době činu byl hospodářské nesnáze poškozené dobře vědom, a proto na uvedené pasáže odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu odkazuje.
35. Stejně tak se soud druhého stupně pečlivě vypořádal s otázkou možnosti zpětného odkupu předmětného bytu poškozenou. I s jeho závěry vyjádřenými v bodě 44. a 49. odůvodnění napadeného usnesení a na str. 9 a 10 původního zrušujícího rozhodnutí se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a pro jejich úplnost a přesvědčivost na ně odkazuje. Pouze nad rámec je možno dodat, že zřizuje-li se výhrada zpětné koupě coby jedno z vedlejších ujednání při kupní smlouvě k věci zapsané do veřejného seznamu (jak tomu je v projednávané věci, kdy předmětem koupě byla nemovitá věc), vzniká takové právo až zápisem do veřejného seznamu (zde katastru nemovitostí) – srov. §2128 odst. 2 občanského zákoníku. O tom, že ve skutečnosti neexistovalo žádné reálné a vymahatelné právo poškozené na pozdější odkoupení předmětného bytu, svědčí nad rámec důvodů zmíněných odvolacím soudem i skutečnost, že výhrada zpětné koupě nikdy do katastru nemovitostí zapsána nebyla.
36. Konečně, pokud se obviněný domáhá uplatnění zásady subsidiarity trestní represe , a to s poukazem na specifičnost okolností nyní projednávané věci, ani stran této námitky nemohl Nejvyšší soud obviněnému přisvědčit. K této argumentaci je předně nutno uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Závěr o využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivostí činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace – srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.
37. K jednání obviněného je pak v kontextu právě uvedených východisek možno uvést, že toto se nijak nevymyká běžně se vyskytujícím případům lichvy, kdy jsou výměnou za převod vlastnického práva k nemovitosti vypořádány dluhy poškozeného, přičemž hodnota vzájemných plnění je v hrubém nepoměru (hodnota převáděné nemovitosti vůči hodnotě plnění spočívajícího ve vyplacení závazků poškozeného). Společenská škodlivost takového jednání je dána jednak právem chráněným zájmem, do kterého je trestným jednáním zasahováno (majetek a svobodná dispozice s ním), tak i postavením osob takovým jednáním poškozených, jejichž neutěšené finanční situace je zneužíváno za účelem nepřiměřeného obohacení. Trestní postih podobných jednání přitom není ničím neobvyklým a výjimečným není v tomto ohledu ani jednání obviněného, jehož společenskou škodlivost zvyšuje i nezanedbatelná hodnota bytu, který poškozená pozbyla (přičemž způsobená škoda se blíží hranici značné škody), jakož i to, že plnění, které za něj obdržela, představovalo pouze zhruba jednu třetinu jeho obvyklé ceny. Obviněným namítaná atypičnost posuzovaného případu je navíc dovozovaná v zásadě toliko s poukazem na jeho vyvrácená obhajovací tvrzení – viz výše. Sama skutečnost, že ke spáchání trestného činu podvodu došlo v kontextu soukromoprávního jednání, není rovněž ničím výjimečným a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe sama o sobě nevylučuje. Jednání naplňující znaky trestného činu lichvy mají totiž zpravidla souvislost se soukromoprávním vztahem, při kterém se jedna ze smluvních stran uchýlí k lichvářskému jednání. I námitku týkající se uplatnění zásady subsidiarity trestní represe proto bylo nutno vyhodnotit jako neopodstatněnou.
38. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolací námitky obviněného V. H., které navíc částečně nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného V. H. rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu