ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.143.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 143/2023-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2023 o dovolání, které podal obviněný J. J., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 238/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 137/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 3 T 137/2020 byl obviněný J. J. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 4 T 141/2021, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2022, byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 54 (padesáti čtyř) měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku obviněnému uložen peněžitý trest vyměřený po 190 (sto devadesáti) denních sazbách ve výši 1 000 (tisíc) Kč, tj. v celkové výměře 190 000 (sto devadesát tisíc) Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu 60 (šedesáti) měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel po dobu 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle §228 odst. l trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému T. P. částku 2 475 605 Kč. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 4 T 141/2021, který nabyl právní moci dne 2. 2. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 238/2022 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, obviněného odsoudil podle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon mu podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest vyměřený po 150 (sto padesáti) denních sazbách ve výši 1 000 (tisíc) Kč, tj. v celkové výměře 150 000 (sto padesát tisíc) Kč. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti související se zpracováním účetnictví a s účetním poradenstvím na základě plné moci, stejně jako prostřednictvím obchodních korporací na dobu 4 (čtyř) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn ve výroku o náhradě škody.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Shrnul námitky jím vnesené ve vztahu k rozsudku nalézacího soudu, konkrétně, že tento rozsudek je nejasný nebo neúplný pro jeho skutková zjištění, že se nalézací soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, že panují pochybnosti o správnosti skutkových zjištění nebo že došlo k porušení ustanovení trestního zákona. Podle obviněného soud hodnotil důkazy nepřesvědčivě, v rozporu s principy formální logiky způsobem jemu neprospívajícím (v rozporu se zásadou in dubio pro reo), a nadto způsobem, který odporuje §2 odst. 5) a 6) trestního řádu. Obviněný konstatoval, že s obžalobou, způsobem vedení trestního řízení a s napadeným rozsudkem nesouhlasí, neboť se nedopustil žádného protiprávního jednání a cítí se nevinen. Svéhdovolání doplnil o argumentaci uplatněnou již v předchozím řízení. Blíže pak konstatoval, že daňové poradenství poskytuje mnoha subjektům a při takovém náporu práce dochází k určité chybovosti. Takové problémy mají i ostatní účetní a daňoví poradci. Obviněnému náležela za jeho činnost odměna, která byla tvořena jednak z paušálu, který byl obvyklý za běžnou odměna, dále pak z bonusové odměny z úspory na daních, která tvořila zpravidla 10-20%. Podle obviněného je obžaloba zkonstruována výlučně na základě obvinění poškozeného. Přitom poškozený si ani nepamatuje, jakého příjmu dosáhl ve zdaňovacím období. Pokud je podkladem obžaloby příjem 250.000,-Kč čtvrtletně, který se pak změnil na 350.000 EUR (9-10 mil Kč), tak se s touto „změnou“ mělo státní zastupitelství a v konečném důsledku soud vypořádat. Za nelogické označil, že by si poškozený nebyl vědom toho, že za tak krátké období nemohl z deklarovaného příjmu 1.000.000,-Kč ročně zaplatit DPH ve výši dvaapůlkrát větší. Dále namítl, že soud nevzal v potaz žádnou částku jako odměnu obviněného za vykonané účetní práce, úspory a náklady které mu vznikly za jeho práci pro poškozeného. V podstatě vše, co poškozený zaslal na účet obviněného, nařídil soud vrátit. Obviněný dále konstatoval, že napadeným rozsudkem mu soud v podstatě nepřiznal žádnou odměnu za čtyřletou práci, přičemž odměnu za práci nikdo nevyvrátil a nezpochybňoval. Soud rozhodl ve věci nároku na tuto odměnu tímto způsobem a nahradil závěr případného občanskoprávního řízení, kdy aktivně legitimovaným subjektem, nesoucím důkazní břemeno, by musel být poškozený P. Tím obrátil postavení stran, kdy odměnu by podle této logiky měla naopak uplatnit společnost obviněného, avšak tento nárok je dávno promlčený. Odkázal na závěry Ústavního soudu, že trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio. Nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů. Dále obviněný detailně popsal judikaturu Ústavního soudu vztahující se k zásadě in dubio pro reo. V závěru svého dovolání shrnul, že nalézací soud hodnotil důkazy v rozporu s principy formální logiky. Pro zachování formální logiky by napomohl jím navrhovaný důkaz provedením znaleckého posudku z oboru ekonomika, který by určil výši jeho odměny. Tento návrh byl však soudem zamítnut.
Obviněný proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby rozhodl ve věci tak, že obviněného obžaloby pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku zprostí z důvodů dle §226 písm. a) popř. b) trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná se nejprve vyjádřila o podstatě jednání obviněného. Následně shrnula, že skutkové okolnosti jednání obviněného vypovídají o tom, že na podkladě svých SMS výzev obdržel od jím zastoupeného daňového subjektu takové finanční částky, které byly z jeho strany deklarovány jako úhrada DPH v jednotlivých zdaňovacích obdobích, a to bez ohledu na skutečnou výši daňové povinnosti zastoupeného daňového subjektu k DPH, která vyplývala z daňových přiznání podaných za tohoto daňového poplatníka. Státní zástupkyně konstatovala, že z hlediska způsobeného škodlivého následku jednání obviněného je rozhodující celková částka, která byla pod takto deklarovaným účelem vylákána, v rozsahu, ve kterém nebyla v souladu s tvrzeným daňovým účelem jejího inkasa použita. Odkázala na skutečnost, že právní vztah mezi obviněným zastupovanou společností A. I. P. a poškozeným daňovým subjektem P. byl upraven smlouvou o vedení účetnictví, zakotvující jak pevnou částku odměny ve výši 15.000 Kč za poskytnuté účetní služby, tak i její pohyblivou složku ve výši 10% z uspořené části daně. Z rámce skutkového podkladu výroku o vině obviněného se tak dle ní vymyká námitka, vyjadřující pochybnosti ohledně skutečné výše jeho nároku na odměnu za službu v oblasti vedení účetnictví poškozeného. Zejména ve vztahu k námitce, že mu soud napadeným rozsudkem nepřiznal žádnou odměnu za jeho čtyřletou práci. Do shodné kategorie výhrad pak zařadila také námitku, jejímž prostřednictvím obviněný soudům vytýkal, že byl zamítnut jeho důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, kterým by byla určena výše jeho odměny. Dodala k tomu, že mělo-li se tak stát v souvislosti s jeho důkazním návrhem na předložení sestav účetnictví poškozeného za roky 2011 – 2012, pak by na takovou námitku bylo možno jen s jistou dávkou tolerance nahlížet ve smyslu namítané vady opomenutých důkazů. I tak by jí ale nebylo možno přiznat žádného opodstatnění. Nalézací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku s poukazem na opatřený důkazní stav věci z hlediska podvodné deklarace účelu poškozeným poukazovaných finančních částek na účet jiné než smluvní společnosti obviněného srozumitelně vyložil nadbytečnost a nepodstatnost důkazního návrhu obhajoby. Státní zástupkyně pak v souvislosti s tím označila za zcela mimoběžnou námitku týkající se perspektivy úspěšnosti civilní žaloby na určení právního nároku na inkaso odměny pro obviněného. Dále uvedla, že výpověď svědka M. V., kterému obviněný rovněž poskytoval služby daňového poradenství, se rovněž nikterak nevztahovala k vytýkanému skutku. Z tohoto důvodu se nebyla předmětem hodnotících úvah soudů a tudíž ani přičtena k tíži dovolatele. Ve vztahu ke svědecká výpovědi R. Z. na pozici zprostředkovatele služeb obviněného uvedla, že byť se tato výpověď týkající se daňového poradenství a účetní evidence pro členy S. P. S. vztahuje ke skutkovým okolnostem posuzovaného případu, včetně zkušeností s provozem jimi používaného portálu „J. A. D.“ a tím i k obhajobě obviněného o možné záměně obsahu v portálu přednastavených SMS zpráv, je omezena pouze na jeho vlastní interpretaci vypovídací hodnoty tohoto důkazu. Měl-li odkaz na obsah svědectví R. Z. v kontextu s interpretací výpovědi poškozeného P. vyznít ve prospěch nesprávnosti hodnotícího závěru o obsahu textových zpráv, odesílaných poškozenému P. na podkladě mylného „ukliknutí“ při zadávání čísla inkasujícího účtu a účelu platby, pak by jej nebylo možno spojovat s takovým odůvodněním, které by ve smyslu ustálené judikatury odpovídalo výkladu zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a v předepsaném právním významu rozhodných skutkových zjištění. Obviněný totiž poukázal v na to, že v důsledku nastavení systému v rámci kontaktního portálu neúmyslně informoval poškozeného o tom, že má hradit DPH, ačkoliv se jednalo o jeho odměnu za vedení účetnictví. V této souvislosti však nikterak nevyložil, že by hodnotící závěry soudů nebyly obhajitelné při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení. Obviněný tedy nezavdal takový podnět dovolacího přezkumu, který by se mohl stát podkladem k zásahu do skutkových zjištění na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Zbývající část dovolací argumentace spadá podle státní zástupkyně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Na nedostatek střežení majetkových práv poškozeného a tím i na absenci dostatečné míry jeho obezřetnosti v uvedeném směru poukázal obviněný, byť nevýslovně, tím, že soudům vytknul, že postoj poškozeného v rámci výchozího smluvního vztahu náležitě nevyhodnotil v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, založenou na principu ultima ratio. K tomu státní zástupkyně konstatovala, že z ustálené judikatury vyplývá, že pokud informace, na jejichž základě byl poškozený uveden v omyl, pocházely přímo od pachatele a poškozený neměl objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit, nelze mu přičítat nedostatek obezřetnosti v soukromoprávních vztazích. V posuzovaném případě se poškozený stal adresátem opakovaných textových zpráv se zcela jednoznačnými pokyny, na který účet má platby směřovat a k jakému účelu tyto platby mají sloužit. Poškozený se především v důsledku své značné sportovní vytíženosti, jakož i neznalosti daňové problematiky plně a se vší důvěrou spoléhal na obsah uvedeného smluvního ujednání, a právě na tomto podkladě se spokojil s vysvětlením obviněného, že se pouhým nedopatřením stalo, že je na odvodech k DPH evidován dluh. Poté co však zjistil, že je proti němu ze strany finančního úřadu vedena exekuce, rozhodl se k podání trestního oznámení. Proto by mu mohlo být jen stěží vyčítáno, že se ve vztahu k ochraně svých majetkových hodnot choval neobezřetně a že k uplatnění nároku na náhradu škody na jeho majetku postačovaly instituty práva soukromého.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. J. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) trestního řádu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Z hlediska posouzení dovolání a rozhodnutí o něm je významné, že novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2022 mj. ke změně ve formulaci dovolacích důvodů. Konkrétně byl do §265b odst. 1 trestního řádu zakomponován nový dovolací důvod označený písmenem g) , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Současně došlo k přečíslování zbylých dovolacích důvodů. Tuto změnu trestního řádu je třeba reflektovat i v rámci rozhodování o podaném dovolání, přičemž při klasifikaci námitek obviněného pod jednotlivé dovolací důvody, stejně jako při hodnocení důvodnosti dovolání a posouzení skutečnosti, zda se uplatněné námitky s vytýkanými dovolacími důvody rozcházejí či nikoli, musí být v rámci dovolacího řízení vycházeno již z trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022.
Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné námitky týkající se skutkových zjištění a provedených důkazů jsou ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 zjevně neopodstatněné. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve shrnout podstatu jednání obviněného. Ten jako statutární zástupce společnosti A. I. P. v postavení právnické osoby zplnomocněné zastoupeným daňovým subjektem T. P. na podkladě generálního zplnomocnění uděleného k jejímu zastupování při správě daní a při zpracování účetnictví za tento daňový subjekt včetně realizace plateb daní, zejména DPH, opakovaně zadával v úmyslu se obohatit poškozenému daňovému subjektu pokyny prostřednictvím SMS zpráv k zasílání peněžních částek k úhradě DPH na číslo účtu, jehož majitelem byla obviněným provozovaná společnost M. Na účet této společnosti poškozený daňový subjekt za přisouzená zdaňovací období zaslal celkovou částku 2.678.150 Kč, ačkoliv se nejednalo ani o účet zplnomocněné společnosti A. I. P. a ani o účet příslušného finančního úřadu. Obviněný přitom pouze ve dvou případech použil takto zaslané finanční prostředky na úhradu dlužné DPH po lhůtě splatnosti. Zbývající rozsah takto inkasované částky v celkové výši 2.475.605 Kč si tedy ke škodě poškozeného daňového subjektu ponechal pro svoji potřebu. Skutkové okolnosti jednání obviněného vypovídají o tom, že na podkladě svých SMS výzev obdržel od jím zastoupeného daňového subjektu takové finanční částky, které byly z jeho strany deklarovány jako úhrada DPH v jednotlivých zdaňovacích obdobích, a to bez ohledu na skutečnou výši daňové povinnosti zastoupeného daňového subjektu k tomuto typu daně, která vyplývala z daňových přiznání, podaných za tohoto daňového poplatníka. Z hlediska způsobeného škodlivého následku jednání obviněného je pak rozhodující celková částka, která byla pod takto deklarovaným účelem na poškozeném vylákána, a to v rozsahu, ve kterém nebyla v souladu s tvrzeným daňovým účelem použita.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že právní vztah mezi obviněným zastupovanou společností A. I. P. a poškozeným daňovým subjektem T. P. byl upraven nedatovanou smlouvou o vedení účetnictví, zakotvující jak pevnou částku odměny ve výši 15.000 Kč za poskytnuté účetní služby, tak i její pohyblivou složku ve výši 10% z uspořené části daně. Z rámce skutkového podkladu se tak vymyká námitka, že mu soud napadeným rozsudkem nepřiznal žádnou odměnu za jeho čtyřletou práci. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v této smlouvě byla jednoznačně stanovena povinnost společnosti obviněného odvádět čtvrtletně finančnímu úřadu DPH za poškozeného objednatele, který obviněným požadované částky řádně hradil na jím uvedené účty. Tuto smluvní povinnost obviněný neplnil, peníze použil na jiné účely. Jde o nezpochybnitelné důkazní zjištění a i se zřetelem ke všem dalším okolnostem jsou obhajovací námitky obviněného nelogické, účelové, zastírající podstatu věci.
Do shodné kategorie výhrad spadá rovněž námitka, jejímž prostřednictvím obviněný soudům vytýkal, že byl zamítnut jeho důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, kterým by byla určena pohyblivá část výše jeho odměny. Mělo-li se tak stát v souvislosti s jeho důkazním návrhem na předložení sestav účetnictví poškozeného za léta 2011 – 2012, pak by na takovou námitku bylo možné pouze s jistou dávkou tolerance nahlížet ve smyslu namítané vady opomenutých důkazů. I tak by ale této námitce nebylo možno přiznat žádného opodstatnění. Nalézací soud totiž v bodě 76. odůvodnění svého rozsudku s odkazem na opatřený důkazní stav z hlediska podvodné deklarace účelu poškozeným poukazovaných finančních částek na účet jiné než smluvní společnosti obviněného zcela srozumitelně a způsobem nevzbuzujícím žádné důvodné pochybnosti vyložil nadbytečnost a tím i nepodstatnost důkazního návrhu obviněného.
Ve vztahu k výše rozebraným námitkám je proto třeba konstatovat, že obviněný ve svém dovolání nezavdal takový podnět dovolacího přezkumu, který by se mohl stát podkladem k zásahu do skutkových zjištění v kvalitě předpokládané vadou napravitelnou na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný namítl nedostatek střežení majetkových práv poškozeného a absenci dostatečné míry jeho obezřetnosti. V souvislosti s tím soudům vytknul, že postoj poškozeného v rámci jejich smluvního vztahu náležitě nevyhodnotil s ohledem se zásadou subsidiarity trestní represe, založenou na principu ultima ratio.
K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že z ustálené judikatury vyplývá, že pokud informace, na jejichž základě byl poškozený uveden v omyl, pocházely přímo od pachatele a poškozený neměl objektivní možnost si jejich pravdivost ověřit, nelze mu přičítat nedostatek obezřetnosti v soukromoprávních vztazích. V nyní posuzovaném případě se poškozený stal adresátem opakovaných textových zpráv se zcela jednoznačnými pokyny, na který účet má platby směřovat a k jakému účelu tyto platby mají sloužit. Poškozený se plně spoléhal na obsah uvedeného smluvního ujednání. Jakmile zjistil, že je na odvodech k DPH evidován dluh, požadoval po obviněném vysvětlení, jehož obsah mimochodem obviněného usvědčuje z nepravdivosti jeho obhajovací verze. Když poškozený zjistil, že je proti němu ze strany finančního úřadu vedena opětovná exekuce, rozhodl se k podání trestního oznámení (viz body 81. až 82. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Proto je naprosto lichá námitka obviněného, že se ve vztahu k ochraně svých majetkových hodnot poškozený choval neobezřetně. Došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. března 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu