ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.408.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 408/2023-559
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. G., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 7 To 284/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 59/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 3 T 59/2022 byl obviněný R. G. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku, přečinem nebezpečné pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §185 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému stanovena povinnost zaplatit na náhradě škody Vojenské zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 2 275 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému dále stanovena povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozené R. H. ve výši 250 000 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená R. H., se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a poškozené R. H. proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 7 To 284/2022 , jímž podle §256 trestního řádu obě odvolání zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 10. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním bez patřičných náležitostí obsahu, které následně v souladu s §265h odst. 1 trestního řádu doplnil o rozsah i důvody dovolání. Obviněný uplatnil zákonné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Nejprve obecně konstatoval, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky. Za zásadní pochybení soudů označil zejména extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů dle jeho přesvědčení pominuly argumenty obhajoby ve všech směrech, aniž by v odůvodnění rozsudků bylo jednoznačně uvedeno, z jakých důvodů bylo takto postupováno. Dále konstatoval, že z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele vždy protkán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, což v řízení před nalézacím ani odvolacím soudem splněno nebylo. Obviněný je přesvědčen, že v jeho případě je Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout i do skutkových zjištění obecných soudů. K tomu odkázal na související judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Namítl, že rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu byl porušen §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rovněž nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný má také za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K samotnému skutku dle §185 odst. 1, 2 a) trestního zákoníku obviněný uvedl, že u tohoto trestného činu absentuje úmyslné jednání. Podle něj je nespornou skutečností, že mezi obviněným a poškozenou v letních měsících roku 2020 docházelo k intimním stykům, což nepopírala ani poškozená. Z provedeného dokazování vyplynulo, že k pohlavnímu styku mezi obviněným a poškozenou došlo i po inkriminované události dne 4. 9. 2020. U trestného činu znásilnění musí být jednoznačně prokázáno, že pachatel jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku. Obviněný událost dne 4. 9. 2020 vnímal odlišně než poškozená, kdy onomu aktu předcházela rozmluva ohledně výchovy syna, na které se nemohli shodnout. Pak postupně došlo k bližšímu kontaktu s poškozenou a následně k vykonání soulože. Dle obviněného v žádném případě nedošlo k realizaci násilného pohlavního styku. Následně v telefonických hovorech poškozená tvrdila, že ji obviněný znásilnil, vyčítala mu to agresivním způsobem a s ohledem na tuto skutečnost se jí obviněný omluvil. V žádném případě si však nebyl vědom toho, že by se na ni dopustil jakéhokoliv násilí a vykonal na ní nedobrovolnou soulož. Taková tvrzení poškozené obviněný zásadně odmítl. Má naopak za to, že nebyl předložen takový důkaz, který by bez důvodných pochybností vedl k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu znásilnění. Obviněný namítl, že oba dva znalci vycházeli výhradně z toho, co říkala poškozená, pouze její údaje označili za věrohodné. Stanovisko obviněného nebylo předmětem znaleckého zkoumání, byť obhajoba u hlavního líčení v rámci návrhu na doplnění dokazování navrhovala taktéž vypracování znaleckého posudku na věrohodnost obviněného. Provedené dokazování soudu prvního stupně proto obviněný označil za jednostranné. Ke skutku přečinu krádeže podle §205 odst. 1, písm. c), d) trestního zákoníku obviněný namítl, že jeho jednání nebylo možno kvalifikovat jako přečin krádeže, ale bylo na místě kvalifikovat ho jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný se zmocnil cizí věci vlastní rukou, přechodně věc užíval, a to jen po relativně krátkou dobu od okamžiku zmocnění se telefonu, pouze do doby než na celou věc reagovala policie České republiky. Měl telefon poškozené ve své dispozici po relativně krátkou dobu, přičemž jeho záměrem bylo telefon vrátit poškozené, aby obnovila své dispoziční právo ke svému telefonu, což také učinil a telefon jí vrátil. Chtěl se pouze podívat na fotografie jejich syna. Po subjektivní stránce měl v úmyslu pouze přechodně na krátkou dobu užívat telefon poškozené za uvedeným účelem.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem dle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 7 To 284/2022 v plném rozsahu, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 3 T 59/2022, a to v plném rozsahu z důvodu předpokládaného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vtahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a dále z důvodu předpokládaného v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městkému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 trestního řádu nežádal projednání věci ve veřejném zasedání.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství . Státní zástupkyně tam činná uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Odmítla tvrzení obviněného, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Podle státní zástupkyně bylo jednání obviněného prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozené R. H., která podle závěru znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, je málo sebevědomá, submisivní a tolerantní žena, osobnostní rysy jsou ve značné části překryty dlouhodoběji trvajícími psychickými potížemi, se kterými se léčí od dubna 2021 i u psychiatričky L. Obtěžují jí vtíravé, opakující se vzpomínky na soužití s obviněným a psychické problémy a příznaky posttraumatické stresové poruchy s vysokou pravděpodobností se prohlubujícími opakujícím se stalkingem a pronásledováním ze strany obviněného. Dále státní zástupkyně ve svém vyjádření vyslovila souhlas s názorem soudu prvého i druhého stupně, že poškozená podrobně popsala, že ji obviněný vytrhl telefon z kapsy svetru, kde jej měla uložený. Při potyčce o něj, kdy se vlastnice telefonu domáhala jeho vrácení, se pak vůči ní dopustil fyzického násilí, neboť ji odstrčil tak, že padla na zem. Jednání obviněného nelze kvalifikovat jinak než přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku. V tomto ohledu proto není podstatné, jaký je úmysl pachatele s telefonem dále nakládat, tedy zda si jej chce ponechat, zcizit či například prohlížet si jeho obsah, což zřejmě bylo hlavním motivem obviněného. Nicméně po zmocnění se tohoto telefonu s ním nakládal jako s vlastním, měl ho ve své moci, odešel s ním do automobilu před domem a evidentně pouze s vědomím toho, že poškozená na něj zavolá policii se rozhodl telefon jí vrátit. Právní kvalifikaci jednání obviněného tak označila za zcela přiléhavou. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně konstatovala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila tímto ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Obviněný R. G. je podle §265d odst. 1 písm. c) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájkyně (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Podle tohoto dovolacího důvodu není možné, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudů neměla v důkazech vůbec obsahový podklad, případně pokud by byla opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Nejvyšší soud se ani po dni 1. 1. 2022 nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu a dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Proto stále není smyslem řízení o dovolání a tím ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pokud se soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu a také své úvahy logicky a přijatelně vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině.
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor, jak již bylo zmíněno, je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvod uplatňoval námitky, které vyjadřovaly pouhý nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy. Vznášené námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje. Podle Nejvyššího soudu s ohledem na výše uvedené nelze v posuzovaném případě shledat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v tomto případě dána. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí naopak jednoznačně vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 trestního řádu, a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech, a to především ve výpovědi poškozené R. H., o jejíž věrohodnosti i s přihlédnutím ke znaleckému posudku, odvětví psychologie, nevyvstaly důvodné pochybnosti. Všechny námitky obviněného směřující proti hodnocení důkazů a do zjištěného skutkového děje jsou proto ve vztahu k dovolacímu důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu irelevantní.
K námitce ohledně porušení zásady in dubio pro reo, je třeba uvést, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní a nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky stran porušení zásady in dubio pro reo nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod. Porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami obviněného. Nejvyšší soud je sice oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem, v posuzovaném případu tomu však tak rozhodně nebylo.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Předmětem právního posouzení je skutek, jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje obviněný v jiné verzi skutkového děje, kterou se snaží ve svém dovolání prosadit. Jeho jednání naplňující znaky trestného činu podle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku bylo prokázáno především věrohodnou výpovědí poškozené R. H. O naplnění subjektivní stránky daného trestného činu není ze strany obviněného pochyb, ačkoliv se ve svém dovolání snaží tvrdit, že nejednal úmyslně, že mezi jím a poškozenou docházelo v letních měsících roku 2020 k intimním stykům, nebo že on situaci ze dne 4. 9. 2020 vnímal odlišně. Výpovědí poškozené bylo prokázáno, že obviněný ji při návštěvě syna začal hladit, přičemž ona si vždy sedla od něj dále a říkala mu, ať toho nechá. Obviněný tohoto projevu odmítnutí nedbal a hladil ji dále po celém těle včetně intimních partií a začal na poškozenou více naléhat, položil ji na záda, přestože si noční košili držela mezi nohama v obraně před jeho záměrem. Poté se ve strachu přestala bránit, přičemž svou nevůli k pohlavnímu styku dávala najevo pláčem. Obviněný na ni následně vykonal soulož. Tímto svým jednáním donutil poškozenou k pohlavnímu styku spáchaného souloží. Provedené dokazování Nejvyšší soud k danému skutku neshledal závadné, ani nijak jednostranně či účelově vedené.
Nejvyšší soud konstatuje, že dále poškozená podrobně popsala, jak jí obviněný vytrhl telefon z kapsy svetru a při potyčce o něj, kdy se domáhala vrácení telefonu, se obviněný vůči ní dopustil fyzického násilí, neboť ji odstrčil tak, že upadla na zem. Jednání obviněného tedy nelze kvalifikovat jinak než jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c), d) trestního zákoníku. Ve vtahu k tomuto jednání není podstatné, jaký byl úmysl pachatele s telefonem nakládat, zda si jej chtěl ponechat, zcizit či například si pouze prohlížet jeho obsah, což ostatně on sám tvrdil, že bylo jeho hlavním motivem. Důležité pro právní posouzení je, že po zmocnění se telefonu s ním nakládal jako s vlastním, měl ho ve své moci, odešel s ním do automobilu před domem a evidentně pouze s vědomím toho, že poškozená na něj zavolá policii se rozhodl telefon jí vrátit. Právní kvalifikaci jednání obviněného proto Nejvyšší soud považuje za zcela přiléhavou a neshledal, že by bylo meritorní rozhodnutí v této věci zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 5. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu