ECLI:CZ:NS:2023:3.TZ.97.2023.1
3 Tz 97/2023-
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2023 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šilhaveckého a soudců JUDr. Aleše Koláře a Mgr. Zuzany Ursové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného K. S. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421, a jemu předcházejícímu rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, a rozhodl takto:
I. Podle §268 odst. 2 trestního řádu se vyslovuje, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421 a jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. S. v §202 odst. 1 trestního zákona a v §3 odst. 1 trestního zákona.
II. Podle §269 odst. 2 trestního řádu za použití §261 trestního řádu se napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, zrušují ve vztahu k obviněným K. S., a J. T. v celém rozsahu. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §271 odst. 1 trestního řádu se znovu rozhoduje takto:
Obvinění
K. S. a J. T. ,
se podle §226 písm. b) trestního řádu zprošťují obžaloby,
o níž bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421, kterou jim bylo kladeno za vinu, že
dne 26. dubna 1980 ve večerních hodinách v restauraci v XY, okr. Ústí nad Labem, na svatební hostině pořádané novomanžely V., kde bylo přítomno nejméně čtyřicet osob, při hře na kytaru zpívali písně, v nichž ze zjevné neúcty vůči společnosti užívali vulgárních a sprostých výrazů,
čímž měli spáchat
trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Odůvodnění:
1. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421, vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, byl obviněný K. S. uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „trestní zákon“), a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Současně bylo dle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona uloženo zabrání věcí zajištěných při domovní prohlídce v přechodném bydlišti obviněného K. S., a to magnetofonového pásku zn. Scotch 220, brožované knihy s názvem „Listy příteli“ autora Ladislava Hajdánka, na psacím stroji napsaných „Informací o Chartě 77“ č. 11/79, 12/79, 15/79 a 2/80, na psacím stroji napsané „Informace o církvi“ č. 2, jednoho výtisku tiskoviny s názvem „Informační materiály“, jednoho výtisku tiskoviny s názvem „Listy“ č. l/1980, tiskoviny s názvem „Právo lidu“, č. 4/1979, 33 listů různých písemností a jednoho sešitu s oranžovými deskami. Tímtéž rozsudkem byl na stejném skutkovém základě uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona obviněný J. T., kterému byl podle §202 odst. 1 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Přesný obsah rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem nelze zjistit, neboť spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, včetně samotného odsuzujícího rozsudku, byl již skartován.
2. O odvolání obviněného K. S. proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 1. 1981 č. j. 5 To 417/80-421 tak, že napadený rozsudek zrušil ve výroku o zabrání věcí a nově podle §259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že podle §73 odst. 1 písm. c) trestního zákona zabral z vlastnictví K. S. magnetofonový pásek zn. Scotch 220 a 18 kusů písemností vedených ve svazku zajištěných dokumentů pod číslem listu 15 až 33. Jinak zůstal rozsudek ohledně obviněného K. S. nezměněn. Současně bylo podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného J. T.
3. Proti citovaným rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného K. S. Ministr spravedlnosti poukázal na to, že z popisu skutku tak, jak se v hrubých rysech zachoval v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, nelze dovodit, že by jednání obviněného K. S. bylo natolik společensky škodlivé, aby naplnilo všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona. Kromě absence materiální stránky trestného činu, lze mít pochybnosti i o naplnění objektivní stránky trestného činu. Jen těžko si lze představit, že pouhý zpěv vulgárních písní by bylo možné podřadit pod hrubou neslušnost, kterou je jen jednání, jež by hrubě porušovalo pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Hrubou neslušnost je třeba hodnotit i ve vztahu k prostředí, kde k činu došlo. V daném případě se jednalo o nikoliv veřejnou produkci na koncertě pro velký počet posluchačů, ale jen o uzavřený okruh svatebních hostů v hostinci v XY. Přitom je třeba přihlížet i k atmosféře, která zpravidla na svatebních hostinách panuje. Jen stěží by proto mohlo dojít, i s ohledem na prostředí, v němž k předmětnému jednání došlo, k naplnění znaku „výtržnosti“, čímž se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevný neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Pokud je v odůvodnění rozsudku krajského soudu uvedeno, že uvedeného jednání se měl obviněný K. S. dopustit tím, že vulgárních a sprostých výrazů užil ze zjevné neúcty vůči společnosti, tak takový znak objektivní stránky trestný čin výtržnictví v době posuzovaného jednání vůbec neobsahoval. „Jednání ze zjevné neúcty vůči společnosti“ bylo součástí skutkové podstaty výtržnictví podle §202 trestního zákona do 30. 6. 1973. K předmětnému skutku však mělo dojít dne 26. 4. 1980. Jak vyplývá z popisu průběhu hlavního líčení zachyceného v samizdatovém časopise „Informace o Chartě 77“ z roku 1980 č. 16, důkazy o údajné trestné činnosti byly získány zcela nezákonným postupem, a to na základě manipulace s výpověďmi svědků a s protokoly o jejich výslechu. V důsledku vadného postupu v předmětném trestním řízením tak bylo závažně porušeno právo obviněného K. S. na spravedlivý proces.
4. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421 a jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, byl v neprospěch obviněného K. S. porušen zákon v §202 odst. 1 trestního zákona a §3 odst. 1 trestního zákona, s odkazem na §269 odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421 a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, jakož i všechna další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval v souladu s §271 odst. 1 trestního řádu.
5. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil obviněný K. S. tak, že ji považuje za důvodnou, neboť napadený rozsudek je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách J. H. (nálezy ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/2012, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2853/2012). Proto souhlasí s návrhem ministra spravedlnosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Současně připomněl, že důvody, které ministr spravedlnosti uvedl ve stížnosti pro porušení zákona, svědčí i ve prospěch spoluodsouzeného J. T. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud za použití §269 odst. 2 poslední věty trestního řádu a §261 odst. 1 trestního řádu rozhodl obdobným způsobem i ve prospěch J. T.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti uvedl, že se s obsahem stížnosti pro porušení zákona ztotožňuje a argumentaci ministra spravedlnosti považuje za správnou. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle závěrečného návrhu ministra spravedlnosti.
7. Nejvyšší soud podle §267 odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon porušen byl.
8. V posuzované věci zůstal zachován toliko rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jelikož spis Okresního soudu v Ústí nad Labem vedený ke sp. zn. 5 T 345/80, včetně rozsudku ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, byl již skartován. Obvinění K. S. a J. T. se podle rozsudku krajského soudu vytýkaného jednání měli dopustit tím, že dne 26. 4. 1980 ve večerních hodinách v restauraci v XY, okres Ústí nad Labem, na svatební hostině pořádané novomanžely V., kde bylo přítomno nejméně čtyřicet osob, při hře na kytaru zpívali písně, v nichž ze zjevné neúcty vůči společnosti užívali vulgárních a sprostých výrazů. V odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je dále uvedeno, že texty písní obsahovaly řadu vulgárních, oplzlých a urážejících výrazů, aniž by tyto výrazy byly blíže specifikovány. Jak vyplývá ze sdělení č. 216 ze dne 10. 11. 1980 v samizdatovém časopise „Informace o Chartě 77“ z roku 1980, č. 16, jež referuje o průběhu hlavního líčení v projednávané věci, obsah písní byl podle obžaloby protistátní a obsahoval kritiku národního hospodářství. Současně je zde uvedeno, že samosoudce musel téměř všechny svědky stereotypně volat k pořádku, neboť se soustavně odchylovali od svých původních protokolárních výpovědí, mnohdy i v přímém kontrastu k jejich obsahu. Při hlavním líčení výpovědi vesměs vyznívaly mnohem příznivěji pro obviněné. Svědkové také popsali četné doklady o tom, jak byly jejich výpovědi v přípravném řízení manipulovány vyšetřujícími Sboru národní bezpečnosti, ať už přehráváním magnetofonových pásků svědkům, či skutečností, že výpovědi svědků do protokolů diktovali sami policisté.
9. Podle §202 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 30. 6. 1990 spáchal trestný čin výtržnictví pachatel, který se dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Za výtržnost byla v té době považována násilná jednání jak proti lidem tak věcem, při nichž došlo k hrubému porušení veřejného klidu a pořádku. Zpravidla šlo o bezdůvodné fyzické napadání hostů v restauracích, cestujících veřejné hromadné dopravy a podobně, které navíc sledoval větší počet osob. Jako hrubou neslušnost soudy posuzovaly jednání, která závažným způsobem porušovala zásady socialistické morálky buď v oblasti sexuální, nebo která hrubým způsobem útočila na čest a vážnost občanů. Šlo zpravidla o obnažování a onanování před ženami a hrubé a vulgární nadávky před více osobami. Ačkoliv trestní zákon v té době nepředpokládal znak „ze zjevné neúcty ke společnosti“, jak tomu bylo podle právní úpravy účinné do 30. 6. 1973, soudy k této okolnosti zpravidla přihlížely při hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 trestního zákona (viz stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1983, sp. zn. Tpj 54/83; k důvodům vypuštění znaku „ze zjevné neúcty ke společnosti“ ze skutkové podstaty trestného činu podle §202 odst. 1 trestního zákona srov. bod 3. stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1974, sp. zn. Plsf 3/74).
10. Přestože vzhledem k nedostupnosti spisového materiálu nelze ověřit, jaké konkrétní vulgární výrazy měli podle závěrů soudů obvinění v písních použít, a přes vědomí odlišností v chápání měřítek dobové morálky, lze souhlasit s názorem ministra spravedlnosti, že pouhý zpěv vulgárních písní by i v dané době bylo stěží možné podřadit pod hrubou neslušnost porušující občanské soužití a zásady občanské morálky, tím spíše, že se jednalo o produkci v hostinci pro uzavřený okruh svatebních hostů. Za podstatné lze označit, že naplnění znaku skutkové podstaty daného trestného činu „hrubá neslušnost“ a potřebné míry společenské nebezpečnosti činu obviněných spočívalo ve své podstatě na údajném protispolečenském zaměření textů produkovaných písní. To je patrné z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž krajský soud k námitkám obviněných zdůraznil, že veřejnou prezentaci hrubých a vulgárních výrazů nelze posuzovat odděleně od celých textů písní, ale právě v souvislosti s těmito texty a jejich obsahem, protože užívání hrubých a vulgárních výrazů nebylo samoúčelné. Právě tato skutečnost podle krajského soudu podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost stíhaného skutku. Byl to právě závěr soudů o protisocialistickém a protistátním zaměření textů zpívaných písní, který se stal rozhodujícím podkladem právního posouzení stíhaného skutku. Jak vyplývá z dostupných materiálů, tvořila současně tato otázka středobod prováděného dokazování a zjevné manipulace při opatřování a provádění důkazů, a to už v přípravném řízení ze strany vyšetřovatelů Sboru národní bezpečnosti. V dobových materiálech zachycený postup orgánů činných v trestním řízení při dokazování byl přitom již tehdy v rozporu s platnou právní úpravou, a takto získané důkazy nemohly být způsobilým podkladem pro rozhodnutí o vině obviněných.
11. Ovšem ani při zjištění zjevné manipulace s důkazy nemá Nejvyšší soud pochybnost, že se tehdejším orgánům činným v trestním řízení paradoxně podařilo zdůraznit podstatný aspekt hudebních vystoupení obviněných a jejich skutečnou motivaci, kterou bylo svobodné vyjádření jejich postojů ke společenským otázkám a kritika socialistického zřízení společnosti. Obvinění jako představitelé tehdejšího undergroundu, obviněný K. S. jako člen kolektivu mluvčích Charty 77 a obviněný J. T. jako její signatář, tímto způsobem aktivně vystupovali proti tehdejšímu komunistickému totalitnímu režimu. To byl také skutečný důvod extenzivního uplatnění trestní represe vůči obviněným. Přitom tehdy účinný čl. 28 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/9160 Sb.) zaručoval – zjevně pouze formálně – všem občanům v souladu se zájmy pracujícího lidu svobodu projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svobodu slova a tisku. V dané věci jde tedy o další z příkladů, kdy obvinění byli postiženi za činy, které nemohly být v demokratickém právním státě považovány za trestné, avšak aplikační trestní orgány totalitního státu je právně kvalifikovaly nikoli jako politické, aby se navenek zakrýval skutečný politický důvod represe a aby se z ve skutečnosti politických obětí vytvářeli „běžní kriminálníci“, a tím se i snižovala jejich vážnost ve společnosti (viz např. v obdobných případech nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 2056/12, či ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2853/2012).
12. Z těchto důvodů nemohla napadená rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud proto ke stížnosti ministra spravedlnosti podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 1981, č. j. 5 To 417/80-421 a jemu předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 11. 1980, č. j. 5 T 345/80-394, byl porušen zákon v neprospěch obviněného K. S. v §202 odst. 1 trestního zákona a v §3 odst. 1 trestního zákona. Protože k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného K. S., postupoval Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 trestního řádu a obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Vzhledem k tomu, že zásadní důvody, z nichž Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch obviněného K. S., prospívají také obviněnému J. T., rozhodl Nejvyšší soud za použití §269 odst. 2 poslední věty trestního řádu a přiměřeného užití §261 trestního řádu ( beneficium cohaesionis ) stejným způsobem i v jeho prospěch. Následně podle §271 odst. 1 trestního řádu znovu rozhodl o zproštění obžaloby obou obviněných pro stíhaný skutek z důvodu podle §226 písm. b) trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
13. Za souhlasu ministra spravedlnosti, státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství a obviněného K. S. rozhodl Nejvyšší soud o podané stížnosti pro porušení zákona v neveřejném zasedání (§274 odst. 4 trestního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu