ECLI:CZ:US:2013:4.US.2853.12.1
sp. zn. IV. ÚS 2853/12
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka - ze dne 24. července 2013 sp. zn. IV. ÚS 2853/12 ve věci ústavní stížnosti Jaroslava Hutky, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26, kterým byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20, jímž byl pro opožděnost zamítnut stěžovatelův návrh na vyslovení jeho účasti na soudní rehabilitaci.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 došlo k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 se ruší.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 63 Nt 4710/2011, který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že obvodní soud usnesením ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 zamítl pro opožděnost návrh stěžovatele, aby byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a to v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody, k němuž došlo od 12. 5. 1977 do 14. 5. 1977. Stěžovatel podal proti rozhodnutí obvodního soudu stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 jako nedůvodnou zamítl. Stížnostní soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že návrh byl podán opožděně, a kromě toho shledal i další důvod pro zamítnutí návrhu, a to, že stěžovatel byl zadržen pro jiný trestný čin, než který je uveden v taxativním výčtu §2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Co se týče včasnosti návrhu, městský soud konstatoval, že se v případě stěžovatele nepochybně jednalo o přezkumné řízení upravené v třetím a čtvrtém oddílu zákona č. 119/1990 Sb., které bylo třeba zahájit do 2 let od účinnosti zákona; v tomto ohledu městský soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. 4 Tz 98/2003. Městský soud připustil, že zákon č. 119/1990 Sb. v ustanovení §33 odst. 2 žádnou lhůtu pro podání návrhu nestanoví, nicméně toto ustanovení je dle jeho názoru třeba vykládat v návaznosti na §6 odst. 1 a §33 odst. 1 téhož předpisu. Stěžovatelem citovaná rozhodnutí, jimiž byla vyslovena účast na rehabilitaci, nebyla dle názoru městského soudu relevantní, neboť v nich nebyla otázka lhůty k podání návrhu řešena. Pokud šlo o druhý důvod zamítnutí návrhu, městský soud konstatoval, že stěžovatel byl dle protokolu o zadržení omezen na osobní svobodě pro podezření ze spáchání trestného činu výtržnictví dle §202 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Žádná jiná spisová dokumentace vztahující se k zatčení stěžovatele, která by zakládala pochybnosti o použité právní kvalifikaci, nebyla k dispozici. Jelikož trestný čin výtržnictví není obsažen ve výčtu uvedeném v §2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb., nemohl by být návrh stěžovatele úspěšný, ani kdyby byl podán včas.
3. Usnesení městského a obvodního soudu napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž namítal, že se v jeho případě nejednalo o přezkumné řízení podle třetího oddílu zákona č. 119/1990 Sb., které se vztahuje na případy, kdy bylo v minulosti vydáno odsuzující rozhodnutí. Rozhodnutí dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. má deklaratorní povahu a je vydáno ve specifickém řízení dle osmého oddílu zákona. Z tohoto důvodu na ně nelze aplikovat lhůtu pro přezkumné řízení uvedenou v §6 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. Ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nemůže navazovat na §33 odst. 1 a §6 odst. 1 téhož předpisu už jen z toho důvodu, že ustanovení §6 odst. 2 zákona uvádí výjimku k odstavci 1, ale ta se nevztahuje na řízení dle §33 odst. 1 zákona. Už sama skutečnost, že obecné soudy chybně kategorizovaly druh řízení a v návaznosti na to nesprávně stanovily lhůtu k podání návrhu, dle názoru stěžovatele zakládá porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel dále podotkl, že ve své stížnosti odkázal na přibližně sto nedávných soudních rozhodnutí, jimiž bylo návrhům dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. vyhověno. Městský soud se odmítl těmito rozhodnutími zabývat s odůvodněním, že tato neřešila včasnost podání návrhu. Dle stěžovatele se soud u každého návrhu musí primárně zabývat otázkou, zda jej podala oprávněná osoba a zda byl podán včas. Pokud tyto podmínky nejsou splněny, musí být návrh zamítnut, případně musí být vada odstraněna. Pokud naopak příslušné podmínky splněny jsou, soud přistoupí k věcnému projednání návrhu a není třeba, aby se v odůvodnění svého rozhodnutí jeho včasností výslovně zabýval. Za zvláště závažnou označil stěžovatel skutečnost, že městský soud nevzal v úvahu právní názor vyslovený v nálezech Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 (N 171/47 SbNU 237) a ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07 (N 41/48 SbNU 485), v nichž bylo uvedeno, že vyslovení soudní rehabilitace P. Š. a J. V., jak ho obecné soudy provedly v letech 2002, resp. 2005, bylo správné a odmítnutí rehabilitace by bylo "projevem právního formalismu, ba až cynismu - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem". Stěžovatel dále konstatoval, že městský soud v nyní projednávané věci nerespektoval ani svůj dříve vyslovený názor, neboť v usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 7 To 190/2012 tentýž soud výslovně dovodil, že zákon č. 119/1990 Sb. žádnou lhůtu k podání návrhu dle §33 odst. 2 tohoto předpisu nestanoví. Dle stěžovatele městský soud kromě výše uvedeného nesprávně posoudil i souvislost s trestnými činy uvedenými v §2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Stěžovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho zadržení souviselo s údajným pobuřováním, což byl trestný čin zakotvený v §100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění. Touto souvislostí se městský soud vůbec nezabýval, místo toho dospěl k závěru, že zadržení stěžovatele souviselo s trestným činem výtržnictví dle §202 odst. 1 trestního zákona. Tak tomu ovšem nebylo. Dle protokolu o zadržení ze dne 12. 5. 1977 se stěžovatel "při svých hudebních vystoupeních dopouští různých invektiv a dvojsmyslných narážek vůči politice KSČ", což zjevně svědčí o souvislosti s trestným činem pobuřování. Stěžovatel již ve svém návrhu odkazoval na "vytěžení" ze dne 28. 4. 1977 a svazek Státní bezpečnosti "Zpěvák", které se bezprostředně vztahovaly k jeho zadržení, nicméně městský soud se těmito materiály odmítl zabývat a v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdil, že žádná jiná spisová dokumentace vztahující se k zatčení stěžovatele, která by zakládala pochybnosti o použité právní kvalifikaci, není k dispozici. I tímto svým postupem městský soud porušil stěžovatelovo ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000 ze dne 12. 3. 2001 (N 40/21 SbNU 353), sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475), sp. zn. II. ÚS 290/05 ze dne 1. 12. 2005 (N 221/39 SbNU 337), sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (N 107/45 SbNU 451) a sp. zn. I. ÚS 2366/07 (viz výše) a navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak je uvedeno výše, tzn. aby usnesení městského soudu ze dne 30. 5. 2012 č. j. 9 To 184/2012-26 a usnesení obvodního soudu ze dne 5. 3. 2012 č. j. 63 Nt 4710/2011-20 svým nálezem zrušil.
4. Stěžovatel posléze doplnil svou argumentaci o odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (N 191/67 SbNU 293), jímž bylo vyhověno jeho obdobné ústavní stížnosti. Stěžovatel měl za to, že závěry, k nimž Ústavní soud v tomto nálezu dospěl, jsou plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc.
II.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení.
6. Obvodní i městský soud ve svých vyjádřeních shodně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
7. Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků řízení replikou, v níž podotkl, že se účastníci k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti v podstatě nevyjádřili. Stěžovatel tedy na své ústavní stížnosti setrval.
III.
8. Ústavní soud uvážil, že není třeba ve věci konat ústní jednání, neboť by nepřineslo další, resp. lepší a jasnější objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatele a účastníků řízení (§44 zákona o Ústavním soudu). Dle sdělení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2012 č. Org. 72/12, vyhlášeného pod č. 469/2012 Sb., se na řízení zahájená před datem 1. 1. 2013 aplikuje ustanovení §44 zákona o Ústavním soudu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (novela provedená zákonem č. 404/2012 Sb.). Ústavní soud již tedy není povinen zjišťovat stanovisko účastníků řízení k upuštění od ústního jednání. Pokud se na toto stanovisko v minulosti dotázal, nebrání absence souhlasu ze strany některého účastníka, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení ústního jednání. V nyní projednávané věci svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání vyslovili všichni účastníci, s výjimkou městského soudu, který se k této otázce nevyjádřil. Absence souhlasu městského soudu však neměla, jak je uvedeno výše, na možnost rozhodnout bez nařízení jednání žádný vliv.
IV.
9. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
10. Co se týče lhůty k podání návrhu dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., Ústavní soud má za prokázané, že stávající praxe obecných soudů vychází z názoru, že na podání návrhu dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. se žádná lhůta nevztahuje. Stěžovatel předložil stížnostnímu soudu celou řadu rozhodnutí, která tuto praxi dokumentovala; stejně tak i Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že obecné soudy takové návrhy za opožděné nepovažují [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 662/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 70/69 SbNU 255), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2189/11 ze dne 6. 9. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 932/10 ze dne 21. 6. 2010 a další, (ve SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Je nutno odmítnout argumentaci městského soudu, že jednotlivá rozhodnutí o vyslovení účasti na rehabilitaci otázku lhůty "neřeší", a naopak je nutno přisvědčit stěžovateli, že taková rozhodnutí implicitně zahrnují i závěr, že návrh byl podán včas. Nadto sám městský soud v usnesení ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. 7 To 190/2012 výslovně uvedl, že zákon žádnou lhůtu k podání návrhu dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nestanoví. Posledně uvedené rozhodnutí pak, co se neexistence lhůty týče, "mlčky" aproboval i Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (dostupném též na http://nalus.usoud.cz), když dovodil, že stěžovatel je za daných okolností účasten soudní rehabilitace. V těchto souvislostech nemůže izolovaný odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. 4 Tz 98/2003, o nějž obecné soudy opřely svá rozhodnutí, obstát.
11. Pokud byl stížnostnímu soudu předložen argument existence ustálené rozhodovací praxe, byl povinen se s ním vypořádat a vyložit, jaké úvahy jej vedou k odchýlení se od zavedeného způsobu rozhodování. Nerespektování ustálené judikatorní praxe bez řádného zdůvodnění je projevem ústavně zapovězené svévole, majícím povahu neoprávněného zásahu do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces [srov. např. nález ústavního soudu ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 470/97 (N 163/16 SbNU 203)]. Stížnostní soud však svou povinnost v tomto směru nesplnil.
12. Kromě existence ustálené soudní praxe je třeba mít na zřeteli i Ústavním soudem mnohokrát vyslovený názor, že při aplikaci rehabilitačních právních předpisů je třeba především přihlížet k jejich účelu, jímž je náprava křivd způsobených komunistickým režimem [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 246/98 (N 43/13 SbNU 313) nebo nález ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 (viz výše)]. Obecné soudy jsou tedy při zvažování možných interpretačních alternativ povinny dát přednost výkladu teleologickému před výkladem gramatickým či systematickým, což ovšem v nyní projednávané věci neučinily a o teleologický výklad se ani nepokusily.
13. Ústavní soud proto uzavírá, že neodůvodněným nerespektováním zavedené judikatorní praxe a opomenutím teleologického výkladu ústícími v nesprávný závěr o opožděnosti stěžovatelova návrhu porušily obecné soudy ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny.
14. Městský soud ovšem pochybil, i pokud šlo o názor, že se v případě stěžovatele nejednalo o trestný čin uvedený v §2 a 4 zákona č. 119/1990 Sb. Ústavní soud se v nálezu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 2056/12 (viz výše) zabýval v podstatě totožnou situací, která se lišila jen časovým vymezením (v nyní projednávané věci se jednalo o omezení osobní svobody stěžovatele od 12. 5. 1977 do 14. 5. 1977, zatímco v případě citovaného nálezu došlo k omezení osobní svobody stěžovatele ve dnech 17. 10. 1977 až 19. 10. 1977). V nálezu sp. zn. I. ÚS 2056/12 Ústavní soud vyložil, že rok 1977 byl obdobím tzv. normalizace s řadou "preventivních" opatření vůči odpůrcům režimu, ke kterým často patřilo i opakované účelové zadržení režimních oponentů orgány SNB. Přitom se mnohdy stávalo, že aplikační orgány totalitního státu účelově kvalifikovaly údajnou protiprávní činnost zadržených nikoli jako trestný čin politický, nýbrž jako běžnou kriminalitu, aby zůstal skryt skutečný politický důvod represe a aby se z ve skutečnosti politických obětí vytvářeli "běžní kriminálníci", a tím se i snižovala jejich vážnost ve společnosti. Obecné soudy se tedy nemohou spokojit toliko s formálním převzetím právní kvalifikace jednání stěžovatele z protokolu o zadržení, nýbrž jsou povinny zkoumat, zda reálně nebyla naplněna skutková podstata některého z politických trestných činů, a to ať už stěžovatelem uváděného trestného činu pobuřování dle §100 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, příp. trestných činů dle §102 či 103 téhož předpisu. Ani tuto povinnost obecné soudy v nyní projednávané věci nesplnily a svým nepřiměřeně formalistickým přístupem porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Jelikož Ústavní soud shledal, že napadenými rozhodnutími bylo neoprávněně zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv, přistoupil ke zrušení těchto rozhodnutí dle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.