ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1116.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1116/2023-380
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Angelia Invest, s. r. o., identifikační číslo osoby 27186504, se sídlem v Praze 7, Jateční 1531/31, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 287 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 25/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. 28 Co 284/2021-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se původně žalobou domáhala zaplacení majetkové škody ve výši 1 835 100,30 Kč a nemajetkové újmy ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím, které jí měly vzniknout nesprávným úředním postupem (průtahy) v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 196/2006. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 4. 2021, č. j. 19 C 25/2020-261, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2021, soud vyloučil k samostatnému projednání nárok žalobkyně na zaplacení majetkové škody ve výši 1 835 100 Kč s příslušenstvím. Předmětem řízení pak zůstal nárok na náhradu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 287 542 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, č. j. 19 C 25/2020-269, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 143 850 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky ve výši 143 692 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 10. 2. 2020 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 34 912 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 284/2021-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ve věci již dříve rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 30 Cdo 885/2022-329, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 284/2021-312, ve výroku I v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2021, č. j. 19 C 25/2020-269, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 143 850 Kč s příslušenstvím, a v navazujícím nákladovém výroku, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
Nejvyšší soud vyslovil závěr, že v době, kdy se posuzovaného řízení jako původní žalobkyně účastnila společnost FLEX-TEX s. r. o. (tj. od podání žaloby do okamžiku právní moci usnesení o procesním nástupnictví), byla zákonem vyžadovaná nezbytná příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a nynější žalobkyní tvrzenou újmou přerušena jejím vztahem k původní žalobkyni (postupitelce), od něhož (a nikoli od nesprávného úředního postupu) svou újmu odvozovala. Konstatoval, že dosavadní dobu původního řízení nelze postupníkovi (nynější žalobkyni) připočíst a že ohledně stanovení doby řízení, od které byla odvozována celková výše přiměřeného zadostiučinění, je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné. Dále shledal, že odvolací soud se v odůvodnění rozsudku dostatečně nevypořádal s námitkami žalované, že žalobkyní je obchodní společnost, že ze smlouvy o postoupení pohledávky je patrná rizikovost pohledávky, které si postupitel i postupník museli být vědomi, zejména proto, že jako úplatu za postoupení pohledávky sjednali 20 % částky, kterou postupitel vymůže se splatností po vymožení celé postoupené pohledávky, a nikterak se nevyjádřil ani k tvrzení žalované, že kupuje-li žalobkyně problematickou pohledávku, která je již předmětem soudního sporu, musí jí být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude, a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady, tak psychické zatížení. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud znovu posoudí existenci odpovědnostního titulu - nepřiměřené délky soudního řízení, a v návaznosti na to, i otázku formy a výše případného přiměřeného zadostiučinění, a to zejména z hlediska kritérií celkové délky řízení a významu řízení pro poškozeného, přičemž zohlední závěry Nejvyššího soudu obsažené v jeho rozhodnutích ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, a ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným (v pořadí druhým) rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v jeho výroku I o zaplacení částky 34 200 Kč s příslušenstvím potvrdil, jinak jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 109 650 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, do výroku I, v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení částky 109 650 Kč s příslušenstvím se zamítá, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jak nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro otázku, zda „vzniká v důsledku nepřiměřené délky řízení újma věřiteli v řízení vymáhané pohledávky, který nese všechny náklady vedení řízení, ale není jeho účastníkem, nebo jeho nepřímému zástupci, který účastníkem řízení je“, která dle dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Při řešení dovoláním předestřené otázky se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2439/2012 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ), podle nichž v rámci rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřeně dlouze vedeným řízením není při postoupení pohledávky důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno při vymáhání pohledávky s tím, že je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem nemajetkovou újmu z dosavadní doby řízení vyplývající. Důsledek uvedený v §524 odst. 2 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.), dle nějž s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, se zde neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze strany státu a potud je jeho samostatným závazkem a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky. Takto formulovaný závěr se posléze promítl též do stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“). Shodně se na dané téma Nejvyšší soud vyjádřil rovněž v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo v rozsudku ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1724/2017, v němž dále vysvětlil, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení. Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka, musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011 , a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011 ), což ovšem není případ současné žalobkyně, která není univerzálním právním nástupcem původní žalobkyně v posuzovaném řízení – společnosti FLEX-TEX s. r. o. Ta mohla svůj vlastní nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného řízení uplatnit vlastním jménem. Může sice nastat situace, kdy i další osoba, v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému, rovněž pociťuje důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v její nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Děje se tak ovšem nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze její vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejího vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovala (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
Dovolání dále není přípustné ani pro otázku, zda lze složitost nepřiměřeně dlouhého řízení zohlednit snížením základní částky opakovaně, která dle dovolatelky nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí. Odvolací soud se jí nezabýval a žádné dvojí snižování základní částky z napadeného rozsudku nijak nevyplývá. Argumentace dovolatelky není v této části zcela srozumitelná, a proto lze snad jen podotknout, že snížení o 30 % provedl odvolací soud z jím stanovené základní částky dané násobkem délky posuzovaného řízení v letech a částky za jeden rok řízení. Jaká částka byla v tu dobu předmětem nynějšího řízení, na výpočet soudu neměla žádný vliv, jestliže ani výsledná částka zadostiučinění ji nepřesáhla.
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky předložené dovolatelkou pod body 3), 4), a 6) dovolání, které spolu úzce souvisí a lze je podřadit pod otázku jedinou, a to zda lze nepřiměřeně dlouhé řízení označit za složité z důvodu, že probíhalo ve více instancích a zároveň z důvodu podávání opravných prostředků účastníky řízení, která dle dovolatelky taktéž nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.
Dovolací soud konstatuje, že předložená právní otázka v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena byla a odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu. Odvolací soud totiž uzavřel, že víceinstančnost (v daném případě opakovaná rozhodování soudů na třech stupních soudní soustavy), byla jedním z faktorů ovlivňujících snížení základní částky o 30 % z důvodu složitosti řízení (kritérium dle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk), neboť při využití více instancí se obecně prodlužuje doba potřebná pro vyřízení věci. Pokud pak žalobkyně namítala v rámci otázky „instančnosti řízení“ i to, že jí jako úspěšnému uplatňovateli práva nelze přičítat k tíži využití opravných prostředků, tak ani zde se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. V usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ Tak i odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, hodnotil nutnost vedení řízení před více instancemi v rámci snížení základní částky pro víceinstančnost, ale nepřistoupil k jejímu snižování (v rámci subjektivního kritéria) pro jednání žalobkyně, které tak podávání opravných prostředků k tíži nepřičítal a pouze přihlédl k nutnosti delší doby pro projednání z (objektivního) důvodu víceinstančního řízení. Odvolací soud se tedy při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, nebo od Stanoviska.
Ani otázka vymezená v dovolání pod bodem 5) (opět, byť z jiného aspektu, napadající posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem), vyjádřená slovy, zda „lze nepřiměřeně dlouhé řízení označit za složité pouze z důvodu, že v něm byl vypracován znalecký posudek“, přípustnost dovolání nezakládá. Pomineme-li, že na takovémto striktním řešení napadené rozhodnutí nezávisí, nejde ani o otázku, která by doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla, ani o otázku, při jejímž řešení by se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Jakým způsobem je třeba hodnotit kriterium složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] Nejvyšší soud vymezil pod bodem IV. písm. a) Stanoviska. Při hodnocení složitosti řízení lze zohlednit zejména složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti), a složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek a je posuzována primárně podle počtu instancí (srov. názor v odborné literatuře, že „složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena” (JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178, srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013). Odvolací soud však (ve shodě se soudem prvního stupně) nepostavil závěr o složitosti řízení pouze na základě počtu instancí, ale rovněž zohlednil další aspekty, které Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zohledňuje v rámci posuzování kritéria složitosti řízení, mezi nimi i vypracování znaleckých posudků (k provedení důkazu znaleckým posouzením srov. rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, §17 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017). Odvolací soud v rámci kritéria složitosti řízení dále zohlednil i provádění řady listinných důkazů v rámci obsáhlého dokazování s ohledem na předmět sporu v posuzovaném řízení (žaloba pro plnění z titulu náhrady škody a bezdůvodného obohacení), nebo vysokou procesní aktivitu účastníků při využití opravných prostředků. Vypracování znaleckých posudků tudíž nebylo jediným aspektem, nýbrž jedním z několika aspektů ovlivňujících kritérium složitosti řízení, které zohlednil odvolací soud.
Skutečnost, kterou dovolatelka namítla, že zadání a vypracování znaleckého posudku bylo zbytečné resp. nadbytečné, proto k němu nemělo být v rámci posuzování kritéria složitosti řízení přihlédnuto (s odkazem žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009), ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne. Dovolatelka v této části dovolání tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Otázka uvedená pod bodem 7), zda význam řízení pro žalobce snižuje skutečnost, že v něm uplatňuje postoupenou pohledávku, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani při řešení této v dovolání předestřené otázky odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3028/2011). Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, pokud žalobce na sebe postoupil problematickou (rizikovou) pohledávku, která je již předmětem soudního sporu (což byl nesporně i případ dovolatelky), musí mu být zřejmé, že dlužník pravděpodobně dobrovolně plnit nebude, a že soudní řízení může trvat poměrně dlouho, což s sebou nese jak finanční náklady, tak psychické zatížení. Soud může tuto konkrétní okolnost případu zohlednit při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, nebo k ní přihlédnout zcela samostatně, nad rámec demonstrativního výčtu kritérií uvedených v §31a odst. 3 Odpšk.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu „ignorování argumentace účastníka řízení“, poukazuje tímto na možnou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení, stejně jako k dalším případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Kromě toho podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele, což ani v případě nynější dovolatelky nebyly.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu