ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1364.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1364/2023-335
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 99 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 168/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 91 Co 360/2021-265, takto:
I. Zrušuje se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 91 Co 360/2021-265, v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 90 000 Kč a v navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení původně částky 118 750 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 77/2011 spočívajícího v tom, že přestože usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 11 T 77/2011-1456, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2014, bylo rozhodnuto o vrácení věcí vydaných policejnímu orgánu J. M. dne 8. 9. 2010, mj. sprchového hydromasážního koutu se zástěnou, bylo žalobci doručeno vyrozumění policejního orgánu ze dne 2. 6. 2016, č. j. KRPB-7312-268/TČ-2010-060240, že si může věci vyzvednout v policejním skladu, až dne 6. 6. 2016. Žalobci tak vznikla škoda ve výši 90 000 Kč odpovídající kupní ceně sprchového koutu, jenž žalobce odmítl převzít z důvodu jeho poškození v době jeho držení policejním orgánem a tedy neupotřebitelnosti, a dále škoda ve výši 28 750 Kč odpovídající ceně za hydromasážní procedury za období od 11. 11. 2014 do 6. 6. 2016, kterou stanovil na 50 Kč za jednu proceduru (tj. 575 dní x 50 Kč). Následně však tento druhý nárok omezil jen na částku 9 000 Kč a ve vztahu k částce 19 750 Kč vzal žalobu zpět.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2021, č. j. 12 C 168/2018-234, řízení co do částky 19 750 Kč zastavil (výrok I), ohledně částky 99 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 100 Kč (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Na žalobce byla podána obžaloba pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Dne 8. 9. 2010 vydal J. M. na základě výzvy Policie České republiky věci důležité pro trestní řízení, mj. sprchový hydromasážní kout se zástěnou, a uvedl, že si žalobce uvedené věci u něj uschoval. V době vydání sprchového koutu policii byl jeho vlastníkem otec žalobce J. S., který zemřel dne XY. Sprchový kout byl v úschově Městského soudu v Brně pod sp. zn. 100 Sd 152/2012 a byl též součástí pozůstalosti po J. S. v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 994/2014. Jediným dědicem veškerého majetku zůstavitele byl žalobce. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 11 T 77/2011-1456, bylo ve věci odsouzeného žalobce rozhodnuto podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), že se mu vrací tam uvedené věci, mj. sprchový hydromasážní kout se zástěnou, protože již nejsou potřeba pro trestní řízení. Usnesení nabylo právní moci dne 29. 10. 2014. Vyrozuměním ze dne 2. 6. 2016 o vydání věci bylo žalobci policií sděleno, že věci, které byly vydány, je možné vyzvednou v areálu Policie České republiky v Brně nejpozději do 14 dnů od obdržení vyrozumění. Žalobci byly věci vráceny dne 8. 11. 2016, s výjimkou sprchového hydromasážního koutu, který nebyl žalobcem převzat z důvodu poškození. Přípisem ze dne 9. 11. 2016 adresovaným Policii České republiky žalobce sdělil, že nepřevzal sprchový kout proto, že chybí spodní odtoková vanička a vrchní díl se zabudovaným halogenovým osvětlením a horní sprchou, dále je na zástěně vyražené sklo a chybí lamela. Dle žalobce je stav věci neopravitelný, proto vznesl nárok na náhradu škody s tím, že pořizovací cena činila 90 000 Kč. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 21. 12. 1998 byl společností Rudolf Koller spol. s r. o. vystaven doklad na částku 90 000 Kč za položku „Ares Komfort“. Soudní znalec Václav Veselý ve svém odborném vyjádření č. 10307, vypracovaném dne 27. 9. 2010 pro Policii České republiky, ocenil hydromasážní sprchový kout se zástěnou částkou 10 000 Kč. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 28 750 Kč u Ministerstva vnitra dne 23. 11. 2016, které tuto žádost postoupilo žalované dne 14. 12. 2016, ta jí však nevyhověla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a ohledně škody spočívající v nemožnosti předmětný sprchový kout užívat uzavřel, že žalobci nemohla taková škoda vznikat, neboť sprchový kout nebyl (minimálně až do úmrtí jeho otce dne 31. 3. 2014) v jeho vlastnictví. Navíc sprchový kout byl zakoupen v roce 1998 a nebyl nikdy zapojen ani používán až do zabavení policií v roce 2010, tj. po dobu cca 12 let, a byl uložen u třetí osoby, z čehož je zřejmé, že jej žalobce, ani jeho otec nepotřebovali. Soud prvního stupně tedy neuvěřil tvrzením žalobce, že kdyby jej policie informovala o možnosti převzít sprchový kout dříve, tak by jej žalobce mohl používat k léčbě své postižené páteře. Soud prvního stupně rovněž akcentoval, že „žalobci trvalo více než 5 měsíců, než se dostavil do skladu policie a sprchový kout převzal (dne 8. 11. 2016)“, a uzavřel, že je tak čistou spekulací, že by žalobce používal sprchový kout ke své léčbě právě ve vymezeném období (tj. od 29. 10. 2014 do 2. 6. 2016). Žalobce nadto netvrdil, ani neprokazoval, že by docházel na hydromasážní procedury, za které by platil, čímž by se snižoval jeho majetek. Soud prvního stupně tudíž uzavřel, že ohledně nároku ve výši 9 000 Kč není dána jedna z kumulativních podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu, a to vznik škody. Ostatními podmínkami se pak již nezabýval. Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v poškození sprchového koutu uzavřel soud prvního stupně, že ani v tomto případě nebylo prokázáno, že by škoda žalobci či jeho právnímu předchůdci (otci) skutečně vznikla, neboť nebylo spolehlivě prokázáno, v jakém technickém stavu byl sprchový kout policií zabaven (jednalo se o zařízení staré min. 12 let a v okamžiku jeho vydání policii jej žalobce neměl pod kontrolou), nelze tudíž vyloučit, že již v tomto okamžiku byl ve špatném technickém stavu. Ostatně znalec jej ocenil na 10 000 Kč. Dále neměl soud prvního stupně ani za prokázané, že kupní cena tohoto sprchového koutu byla 90 000 Kč, neboť z předložené účtenky nevyplývá, že se jedná o sprchový kout zabavený policií a ne jiný, ani kdo jej zakoupil. Navíc i pokud by tento sprchový kout opravdu v roce 1998 stál 90 000 Kč, v roce 2010 byla jeho hodnota již pouze 10 000 Kč, což svědčí o tom, že v této době již nebyl ve zcela novém a nepoškozeném stavu. Žalobci tudíž nemohla vzniknout škoda v žalované výši. Především pak soud prvního stupně neměl za prokázané, že by k poškození sprchového koutu, které mělo vést k jeho nepoužitelnosti a neopravitelnosti, skutečně došlo během úschovy, resp. že by byl vrácen v horším technickém stavu než v době jeho vydání J. M. Soud prvního stupně tudíž žalobu v plném rozsahu zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 12. 1. 2022, č. j. 91 Co 360/2021-265, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která částečně doplnil z internetových stránek www.infosoud.justice.cz , kde zjistil, že řízení o pozůstalosti po J. S. (otci žalobce) vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 58 D 994/2014 dosud není pravomocně skončeno. Na podkladě tohoto skutkového stavu se odvolací soud ztotožnil s aplikací zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 9 000 Kč spočívající v nemožnosti žalobce používat masážní sprchový kout v období od 11. 11. 2014 do 6. 6. 2016 k této tvrzené škodě nedošlo v důsledku nesprávného úředního postupu, neboť bylo na žalobci, aby ihned poté, kdy usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, kterým bylo rozhodnuto o vrácení věcí žalobci, nabylo právní moci (tj. 11. 11. 2014), sám aktivně přistoupil k převzetí těchto věcí. Podmínkou jejich převzetí totiž nebylo doručení vyrozumění policejního orgánu o tom, že si žalobce může věci vyzvednout, ale vydání takového rozhodnutí. Žalobcem tvrzené prodlení policejního orgánu v trvání 19 měsíců proto není nesprávným úředním postupem. Navíc za správný považoval i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce ani netvrdil, že by docházel na hydromasážní procedury, za které by platil, čímž by se snížil jeho majetek a vznikla mu tak škoda. Ohledně druhého nároku na náhradu škody ve výši 90 000 Kč odpovídající ceně předmětného sprchového koutu odvolací soud uzavřel, že žalobce nedoložil, že by dědictví po svém otci (mj. i masážní sprchový kout se zástěnou) nabyl, neboť jeho vlastnické právo k této věci dosud nebylo soudem potvrzeno, poněvadž pozůstalostní řízení nebylo zatím skončeno. Vlastnické právo žalobce k masážnímu sprchovému koutu se zástěnou pak nevyplývá ani z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2014, č. j. 11 T 77/2011-1456, kterým bylo rozhodnuto o vrácení vydaných (odňatých) věcí žalobci, neboť rozhodnutím podle §80 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), není řešena otázka vlastnického práva k věcem, které jsou jeho předmětem a i po jeho vydání se může kterákoliv jiná osoba domáhat svých práv k věci v řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobci škoda tak, jak ji definuje, vzniknout nemohla, nedošlo ke zmenšení jeho majetkového stavu, neboť žalobce má možnost převzít masážní sprchový kout, který nebyl a dosud ani není v jeho vlastnictví. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III jako věcně správný potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež podle svého obsahu směřuje proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, a uplatnil v něm následující dovolací důvody.
8. Žalobce v dovolání vymezil dvě související otázky procesního práva, při jejichž řešení se dle něj odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009), a to (1) zda otázka aktivní věcné legitimace žalobce závisí na tom, jestli žalobce v dědickém řízení pohledávku na náhradu škody, respektive movitou věc, od které se pohledávka na náhradu škody odvíjí, již nabyl pravomocným rozhodnutím soudu v dědickém řízení, anebo zda se tak v rámci dědického řízení ještě nestalo, a současně, (2) zda otázka aktivní věcné legitimace žalobce závisí na tom, zda je jediným dědicem zůstavitele, vlastnícího ke dni úmrtí movitou věc, od které se pohledávka z titulu náhrady škody odvíjí. Žalobce nesouhlasil s tím, že by nebyl ve věci aktivně věcně legitimován, neboť ještě v rámci dědického řízení nenabyl předmětný masážní sprchový kout, a proto mu nemohla vzniknout škoda spočívající v jeho poškození (respektive zničení) a v nemožnosti jej používat v období od 11. 11. 2014 do 6. 6. 2016, a namítal, že otázka aktivní věcné legitimace nezávisí na tom, zda žalobce v dědickém řízení pohledávku na náhradu škody nabyl, nýbrž na tom, že je jediným dědicem zůstavitele, vlastnícího ke dni úmrtí předmětný sprchový kout.
9. Současně žalobce namítal, že v dané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť odvolací soud se vůbec nezabýval odvolacími námitkami žalobce a spokojil se pouze s konstatováním, že soud prvního stupně z provedených důkazů „čerpal správná skutková zjištění“. Ohledně nároku na zaplacení částky 9 000 Kč totiž žalobce namítal, že je nezpochybnitelným faktem, že v rozhodném období nemohl předmětný sprchový kout užívat, neboť toto právo je spojeno s vlastnictvím věci bez ohledu na to, zda by ji užíval nepřetržitě či pouze občas. Nejedná se tedy jen o hypotetickou škodu, jak uzavřel soud prvního stupně, a lze ji vyčíslit v penězích, přičemž částka 9 000 Kč je podle žalobce přiměřená. Ohledně argumentace soudu prvního stupně, že sprchový kout nebyl po dobu 12 let vůbec zapojen ani používán, poukázal žalobce na to, že ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 77/2011 vyplynulo, že v době jeho zabavení probíhala rekonstrukce bytu žalobce, v rámci níž měl být zabudován i předmětný sprchový kout. Ve vztahu k nároku na zaplacení částky 90 000 Kč pak žalobce proti závěrům soudu namítal, že ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 77/2011 vyplývá, že předmětný sprchový kout byl policií zabaven za účelem případné náhrady škody (věci zabavené spoluobviněnému P. N. k náhradě škody použity byly), nebylo by tedy důvodné za tímto účelem žalobci zabavovat věc, která by byla znehodnocená, rozbitá a nepoužitelná. Navíc případné poškození mělo být uvedeno v protokolu o vydání (odnětí) věci ze dne 8.9.2010 a měla být pořízena i fotodokumentace a pakliže se tak nestalo, nemůže se žalovaná zbavovat odpovědnosti za poškození tím, že mohl být předmětný sprchový kout hypoteticky v době odnětí poškozený či ve špatném technickém stavu. Za nepochopitelné považoval žalobce zamítnutí žaloby soudem prvního stupně ohledně částky 90 000 Kč zcela, ačkoliv podle znaleckého ocenění v trestním spise byla cena sprchového koutu v době jeho vydání policii 10 000 Kč, ale v době jeho vyzvednutí byl nepoužitelný a bezcenný. Závěry soudu prvního stupně o tom, že kopií účtenky nebylo prokázáno, jaká byla pořizovací cena sprchového koutu a kdo jej zakoupil, považoval za nepodstatné, neboť obvyklou cenu obdobných sprchových koutů doložil jinými listinami, příp. mohl soud prvního stupně nařídit znalecký posudek, a skutečnost, že v době jeho zabavení sprchový kout vlastnil otec žalobce a ten pak v důsledku dědění nabyl žalobce, lze dle žalobce označit za jednoznačně prokázaný a nezpochybnitelný fakt, ke kterému ostatně dospěl i soud prvního stupně. Tyto námitky žalobce vůči závěrům soudu prvního stupně však odvolací soud nechal zcela bez povšimnutí.
10. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání žalobce bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínek §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
14. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Jestliže žalobce namítal, že v dané věci došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny a k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť se odvolací soud vůbec nezabýval jeho (v dovolání specifikovanými) odvolacími námitkami, což považoval za samostatný předpoklad přípustnosti dovolání (viz čl. III dovolání), tak zcela opomíjí, že dle judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), ale i u něj je třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. V této části tudíž dovolání žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), neboť v tomto rozsahu neobsahuje žádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
18. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení aktivní věcné legitimace žalobce k uplatňování nároku na náhradu škody za situace, kdy je jediným dědicem zůstavitele, ale pozůstalostní řízení dosud neskončilo, ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 9 000 Kč spočívající v nemožnosti užívat předmětný sprchový kout v období od 11. 11. 2014 do 6. 6. 2014, neboť ve vztahu k tomuto nároku rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce s ohledem na stále probíhající řízení o pozůstalosti nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž ve vztahu k tomuto nároku (na rozdíl od nároku na náhradu škody spočívající v poškození předmětného sprchového koutu ve výši 90 000 Kč) uzavřel, že tvrzená škoda nebyla způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu, neboť bylo na žalobci, aby si ihned po právní moci usnesení o vrácení věcí jeho osobě tyto věci (bez výzvy policejního orgánu) vyzvedl. V dané věci tudíž odvolací soud uzavřel, že žalobcem tvrzené prodlení policejního orgánu s výzvou k vyzvednutí věcí není nesprávným úředním postupem a není ani dána příčinná souvislost mezi ním a tvrzenou škodou; navíc se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce netvrdil, že by docházel na hydromasážní procedury, za které by platil, čímž by se snížil jeho „majetek“ a že mu tak vznikla škoda. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 9 000 Kč tudíž bylo dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnuto.
19. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody ve vztahu k nároku ve výši 90 000 Kč, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, v němž posuzoval otázku aktivní věcné legitimace univerzálního dědice práv a povinností zemřelého majitele účtu k podání žaloby na zaplacení finančních prostředků odčerpaných bez právního důvodu z tohoto účtu za života zůstavitele, uzavřel, že „[b]yť to v o. z. [zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“] již není výslovně zakotveno, přidržuje se nadále koncepce, podle níž dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice ze zákona (ex lege) zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo nemá-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic“ a že „dědění tedy nadále spočívá rovněž na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. §2009 o. z.).“ Na tomto základě pak Nejvyšší soud shrnul, že „[z] pohledu aktivní legitimace dědice (jediného účastníka řízení o pozůstalosti po zemřelém majiteli účtu) k podání žaloby o zaplacení pohledávky zůstavitele vzniklé za jeho života vůči osobě s dispozičním oprávněním k jeho účtu proto není (ani nemůže být) významné – z důvodu vstupu dědice do práv a povinností zemřelého majitele běžného účtu ke dni smrti zůstavitele – zda pohledávka byla v řízení o pozůstalosti jmenovitě zařazena do majetku zůstavitele (jeho aktiv), anebo zda bylo (obecně) stanoveno, že aktiva pozůstalosti tvoří práva a povinnosti zůstavitele jako majitele účtu. Ustálená soudní praxe navíc dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele, dědici jsou oprávněni uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že jediný dědic zůstavitele je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srov. výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 124, ročník 2002).“ K obdobným závěrům v poměrech současné právní úpravy dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 919/2022, nebo v usnesení ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, a ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023, nebo v usnesení ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, publikovaném pod č. 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
22. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i v režimu nové právní úpravy se uplatní závěry dřívější judikatury o tom, že jediný dědic zůstavitele je i před ukončením pozůstalostního řízení aktivně věcně legitimován k uplatňování nároku z pohledávek zůstavitele (např. na vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu škody) či nároků vztahujících se k věcem spadajícím do dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 774/2009).
23. Napadený rozsudek odvolacího soudu však výše uvedeným právním závěrům neodpovídá, neboť ohledně nároku na náhradu škody ve výši 90 000 Kč odpovídající ceně předmětného sprchového koutu odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce nedoložil vlastnické právo k této věci, poněvadž toto nebylo v dosud neskončeném pozůstalostním řízení soudem potvrzeno, žalobce tudíž stále není vlastníkem předmětného sprchového koutu. Odvolací soud se tudíž pouze omezil na konstatování, že žalobce není vlastníkem předmětného sprchového koutu z důvodu dosud neskončeného pozůstalostního řízení, avšak již nepřihlédl k tomu, že žalobce je jediným dědicem zůstavitele, a na tomto základě se nezabýval tím, zda je žalobce oprávněn žalovanou pohledávku na náhradu škody před skončením pozůstalostního řízení uplatnit u soudu. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tak neúplné a tudíž nesprávné.
24. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k posuzovanému nároku existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce (kromě namítaného nevypořádání se s jeho námitkami) netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu. Pokud pak žalobce namítal, že se odvolací soud nevypořádal s některými jeho odvolacími námitkami vztahujícími se k výši škody, tedy že je jeho rozsudek v tomto směru nepřezkoumatelný, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, jakož i to, že se v něm odvolací soud vypořádal se všemi (pro jeho rozhodnutí) stěžejními námitkami žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07), neboť odvolací soud v dané věci založil své rozhodnutí ohledně nároku na náhradu škody ve výši 90 000 Kč na závěru, že v majetkové sféře žalobce ke vzniku tvrzené škody nedošlo, poněvadž žalobce má stále možnost si sprchový kout, který nebyl a stále není v jeho vlastnictví z důvodu neskončeného pozůstalostního řízení, vyzvednout; dospěl tudíž k závěru, že s ohledem na stále probíhající pozůstalostní řízení se žalobce dosud nestal vlastníkem předmětného sprchového koutu a nevznikla mu tak (zatím) žádná škoda. S ohledem na tento (byť nesprávný) závěr odvolacího soudu, pak nebylo nutné zabývat se námitkami ve vztahu ke stanovení výše takové škody. Přezkoumatelnost napadeného rozsudku pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobce byl zjevně schopen na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013).
25. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 90 000 Kč, a závislý výrok III o nákladech řízení, a dále v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
26. Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce na náhradu škody ve výši 90 000 Kč odpovídající kupní ceně sprchového koutu nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a v případě, že shledá existenci aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění tohoto nároku, vypořádá se se závěry soudu prvního stupně i se stěžejními námitkami ohledně tohoto nároku, které žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně vznesl.
27. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu