ECLI:CZ:US:2017:3.US.1167.17.1
sp. zn. III. ÚS 1167/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka - ze dne 31. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1167/17 ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené zákonnou zástupkyní matkou M. D., právně zastoupené Mgr. Jiřím Švejnohou, DiS., advokátem, se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 3 As 13/2016-49, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu o zamítnutí stěžovatelčiny správní žaloby podané ve věci nepřijetí k předškolnímu vzdělávání z důvodu nesplnění podmínky povinného očkování, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 3 As 13/2016-49 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2017 č. j. 3 As 13/2016-49 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
2. Na základě rozhodnutí ředitelky 16. základní školy a mateřské školy Plzeň, Americká třída 30, příspěvkové organizace, ze dne 11. 2. 2015 sp. zn. 16ZS/0161/2015 stěžovatelka nebyla přijata k předškolnímu vzdělávání z důvodu nesplnění podmínek stanovených v §50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o ochraně veřejného zdraví").
3. Rozhodnutí ředitelky bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 4. 3. 2015 sp. zn. ŠMS/2767/15.
4. Stěžovatelka napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, kterou spojila s návrhem na přiznání odkladného účinku a žádostí o osvobození od soudního poplatku. Usnesením ze dne 22. 5. 2015 Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") advokáta stěžovatelky vyzval, aby doložil plnou moc opravňující ho zastupovat stěžovatelku a aby doplnil žádost o osvobození od soudního poplatku. Tuto výzvu soudu splnil advokát podáním založeným na listech č. 20 až 23, které bylo soudu doručeno 27. 5. 2015. V části II podání bylo uvedeno, že stěžovatelka doplňuje svou žalobu a sděluje soudu, že vedlejší účastník ve skutkově velmi podobné věci vyhověl odvolání jiné osoby, která argumentovala shodně jako stěžovatelka.
5. Usnesením ze dne 19. 6. 2015 č. j. 57 A 60/2015-25 krajský soud nepřiznal odkladný účinek stěžovatelčině žalobě. Usnesením č. j. 57 A 60/2015-28 z téhož dne krajský soud vyhověl stěžovatelčině žádosti a přiznal jí úplné osvobození od soudního poplatku.
6. Svým rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 57 A 60/2015-49 krajský soud stěžovatelčinu správní žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozsudku krajský soud rekapituloval obsah správní žaloby a postupně vysvětlil, proč jsou jednotlivé námitky stěžovatelky nedůvodné. K argumentu obsaženému v doplnění podání se krajský soud nevyjádřil ani jej ve svém rozsudku nerekapituloval.
7. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka blanketní kasační stížností, kterou k výzvě soudu ve lhůtě doplnila. Součástí doplněné kasační stížnosti je i argument, že vedlejší účastník ve skutkově velmi podobné věci vyhověl odvolání jiné osoby, která argumentovala shodně jako stěžovatelka (na č. l. 32 a 33 spisu vedeného Nejvyšším správním soudem).
8. Napadeným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. V odůvodnění se k námitce, že vedlejší účastník ve skutkově velmi podobné věci vyhověl odvolání jiné osoby, která argumentovala shodně jako stěžovatelka, nijak nevyjádřil ani tuto námitku nerekapituloval.
II. Argumentace stěžovatelky
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vylíčila situaci, která v její rodině nastala v souvislosti s podstoupením povinného očkování obou starších sourozenců, u kterých se vzápětí projevily vážné zdravotní komplikace. Matka stěžovatelky je přesvědčena, že tyto zdravotní komplikace jsou následkem tohoto očkování, v důsledku čehož rodiče stěžovatelky rozhodli, že stěžovatelka se povinnému očkování nepodrobí.
10. Dále stěžovatelka rozebírá právní úpravu povinného očkování a dovozuje, že tato odporuje Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Úmluvě na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.
11. Stěžovatelka dovozuje, že její nepřijetí do mateřské školy bylo sankcí za to, že se odmítla podrobit povinnému očkování, a smyslem tohoto opatření bylo vymáhat splnění povinnosti podrobit se očkování. Takový postup pokládá stěžovatelka za rozporný s mezinárodními závazky České republiky, neboť se, jak bylo vyloženo výše, domnívá, že česká právní úprava očkování (tedy povinnost podrobit se očkování, jejíž splnění je nepřijetím do mateřské školy vynucováno) je v rozporu s těmito mezinárodními závazky.
12. Stěžovatelka dále shledává, že jí bylo odepřeno právo na vzdělání, neboť jí nebylo umožněno vzdělávat se v mateřské škole, přičemž se tak stalo z důvodu, který je rozporný s mezinárodními závazky České republiky.
13. Stěžovatelka dále podrobně rozebírá nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1253/14 [(N 220/79 SbNU 527), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz], který se týkal tzv. světské výhrady svědomí v oblasti povinného očkování, a dovozuje, že i v jejím případě jsou dány podmínky pro to, aby stěžovatelka nebyla nucena podrobit se povinnému očkování, a to ani opatřením spočívajícím v následném nepřijetí do mateřské školy.
14. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že v předchozím řízení upozorňovala soudy na to, že vedlejší účastník vyhověl odvolání jiné osoby, které vycházelo ze shodných argumentů jako stěžovatelčino odvolání. Stěžovatelka se tak cítí diskriminována, neboť v její věci, která byla skutkově v relevantních okolnostech shodná, bylo rozhodnuto jinak a nápravy se nedomohla ani u soudu.
III. Vyjádření účastníků
15. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedlejšímu účastníku řízení.
16. Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelka dle jeho přesvědčení nebyla na svých základních právech nijak zkrácena. Stejně tak má za to, že rozhodl v souladu se zákonem, ústavním pořádkem a spravedlivě, neboť zvážil všechny rozhodné okolnosti projednávané věci.
17. Konkrétně Nejvyšší správní soud poukázal na to, že nepřijetí dítěte do mateřské školy nelze vnímat jako sankci za nepodrobení se povinnému očkování. V tomto směru tak shledal stěžovatelčiny námitky směřující primárně proti povinnému očkování jako nepřípadné.
18. Pokud jde o tvrzené porušení stěžovatelčina práva na vzdělání, konstatoval Nejvyšší správní soud, že za situace, kdy výkon práva navštěvovat mateřskou školu, podmíněný podrobením se pravidelnému očkování, může ohrozit zdraví jiných osob, nelze upřednostnit právo stěžovatelky na vzdělání před právem těchto osob na ochranu jejich zdraví [ostatně nabízí se zde i otázka, zda přijetí k předškolnímu vzdělávání vůbec spadá pod rozsah Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantovaného základního práva na vzdělání)]. Realizace stěžovatelčina práva byla navíc znemožněna jí samou tím, že nepřistoupila na podmínky stanovené pro všechny stejně a nepodrobila se povinnému očkování ani nevyužila jiné kroky, které by v souladu s §50 zákona o ochraně veřejného zdraví odůvodňovaly její přijetí k předškolnímu vzdělávání s ohledem na individuální okolnosti [tedy aniž by očkování absolvovala; srov. v této souvislosti též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4212/12 (v SbNU nepublikováno)].
19. Ke stěžovatelčině námitce, že v předchozím řízení upozorňovala soudy na to, že vedlejší účastník vyhověl odvolání jiné osoby, které vycházelo ze shodných argumentů jako stěžovatelčino odvolání, se Nejvyšší správní soud nijak nevyjádřil.
20. Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřil, přestože byl ve výzvě poučen, že v takovém případě bude mít Ústavní soud za to, že svých procesních práv v řízení o ústavní stížnosti nemíní využít.
21. Vyjádření Nejvyššího správního soudu bylo zasláno stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka možnosti repliky nevyužila.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
22. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Byl při tom veden následujícími úvahami.
24. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že z pohledu účastníka řízení je poukaz na předchozí relevantní rozhodnutí soudu v obdobné věci zásadní argument, který má potenci daný spor rozhodnout [např. nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), bod 12]. V takovém případě, jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, musí soudy tento argument vzít v potaz a vypořádat se s ním v odůvodnění svého rozhodnutí. Tato povinnost je odrazem práva účastníka být slyšen v řízení a zájmem veřejnosti v demokratické společnosti na poznání důvodů soudního rozhodnutí (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tatishvili proti Rusku ze dne 22. 2. 2007 č. 1509/02, §58; blíže viz Harris, D., O'Boyle, M., Warbrick, C. Law of the European Convention on Human Rights. 3. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 430). Právě uvedené je třeba vztáhnout i na situaci, kdy stěžovatelka předložila krajskému soudu rozhodnutí vedlejšího účastníka týkající se jiné osoby, jejímuž odvolání vedlejší účastník vyhověl na základě obdobných argumentů, jaké přednesla stěžovatelka ve své věci.
25. Tuto námitku stěžovatelky krajský soud nepřevzal do rekapitulační části svého rozsudku ani se s ním ve svém rozhodnutí nijak nevypořádal. Obdobně se zachoval Nejvyšší správní soud, když uvedený argument obsažený v kasační stížnosti nijak nereflektoval v naraci svého rozsudku ani se s ním nevypořádal. Nejvyšší správní soud tento argument "přeskočil" i ve svém vyjádření k ústavní stížnosti.
26. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka svůj argument krajskému soudu přednesla v podání, jež bylo označeno jako doplnění žaloby. Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, nebylo možno posoudit, zda v době, kdy stěžovatelka toto podání činila, ještě běžela lhůta k podání správní žaloby. Nové žalobní body přitom lze činit pouze do uplynutí lhůty k podání žaloby (§71 odst. 2 soudního řádu správního). Ani v případě, že by stěžovatelka doplnila žalobu po uplynutí lhůty k podání žaloby, ovšem nelze připustit, aby se soud s takto uplatněnou argumentací nijak nevypořádal. Předně bylo jeho povinností zabývat se tím, zda jde o nový žalobní bod, či o rozšíření některého z včas uplatněných žalobních bodů. I v případě, že by krajský soud shledal, že šlo o nový žalobní bod uplatněný v rozporu se zákonem až po uplynutí lhůty k podání žaloby, bylo jeho povinností toto zjištění uvést v odůvodnění rozsudku [viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 1534/08 (N 225/51 SbNU 807)], což se však nestalo.
27. Podle právě uvedeného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1534/08 nemůže být postup krajského soudu, který nijak nereaguje na žalobcovu námitku, zhojen tím, že Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti dodatečně stěžovateli předestře svůj právní názor, z jakého důvodu nebylo soudem prvního stupně k jeho žalobní námitce přihlíženo (bod 14 nálezu). Tím spíše pak nelze tolerovat situaci, kdy stěžovatelka obdobný argument uplatnila v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se jím nijak nezabýval.
28. Postupem Nejvyššího správního soudu, který neshledal rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným, došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na to, aby její věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1997 sp. zn. IV. ÚS 114/96 (N 114/9 SbNU 71), právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny, totiž právo na soudní ochranu, zahrnuje rovněž právo na řádný proces až do jeho ukončení zákonem předpokládaným způsobem.
29. Ústavní soud zde podotýká, že se již mnohokrát vyjadřoval k požadavkům, které musí naplnit odůvodnění soudních rozhodnutí. Z práva účastníků řízení na spravedlivý proces plyne povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí [nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 (N 89/6 SbNU 151) a ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1895/14 (N 52/76 SbNU 717)]. Obecné soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek vzhledem k možnému výsledku řízení [např. nález ze dne 9. 4. 2008 sp. zn. I. ÚS 1589/07 (N 69/49 SbNU 45)].
30. Z uvedených důvodů (s respektem k výše citovaným nálezům Ústavního soudu) Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil. Ústavní soud byl při tom vázán petitem ústavní stížnosti, neboť stěžovatelka zrušení jiných rozhodnutí než rozsudku Nejvyššího správního soudu nepožadovala. Současně však Ústavní soud takto postupoval s ohledem na význam, který může mít náprava takového pochybení formou rozhodnutí soudu završujícího soustavu správních soudů.
31. Zrušením napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu se stěžovatelce otevírá možnost nového projednání věci před soudem. Dle Ústavního soudu je ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů. Jinak řečeno, pokud je nálezem vytvořen procesní prostor pro ochranu tohoto práva uvnitř soustavy soudů, pak pro ústavní posouzení rozhodnutí soudu platí subsidiarita hmotněprávního k procesněprávnímu přezkumu [srov. nálezy ze dne 11. 12. 1997 sp. zn. III. ÚS 205/97 (N 159/9 SbNU 375) a ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Z téhož důvodu se při zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud již nezabýval námitkami upínajícími se k tvrzené meritorní neprávnosti rozhodnutí správních orgánů i správních soudů, neboť bude povinností soudů na všechny tyto námitky adekvátně odůvodněným a ústavně konformním způsobem reagovat.
32. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).