ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1551.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1551/2023-173
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně H. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o peněžité zadostiučinění 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 83/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2023, č. j. 19 Co 9/2023-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 24. 10. 2021 do zaplacení jako nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jehož soudní projednávání bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 46/2019. Předmětné trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 1. 2019, č. j. KRPA-459070-87/TČ-2017-00147, a celkem trvalo 2 roky a 3 měsíce. Po dobu 15 měsíců bylo vedeno pro podezření ze spáchání přečinu rvačky dle ustanovení §158 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „tr. zák.“, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle ustanovení §358 odst. 1 tr. zák., po zbývajících 11 měsíců (po změně právní kvalifikace) pro zločin ublížení na zdraví dle ustanovení §146 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto činy žalobkyni hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let (po dobu prvních 15 měsíců trestního stíhání), resp. na 2 roky až 6 let (po zbývající část trestního stíhání), přičemž žalobkyně již byla třikrát soudně trestána. Věc byla skončena dne 10. 3. 2021 vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle ustanovení §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obžalovaná (žalobkyně). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 2021. Žalobkyně u žalované uplatnila uvedený nárok podáním ze dne 23. 8. 2021, na jehož základě jí byla žalovanou poskytnuta písemná omluva; zadostiučinění v peněžité formě však poskytnuto nebylo.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 11 C 83/2022-103, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 2. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu na zaplacení 170 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 24. 10. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 24. 10. 2021 do 24. 2. 2022 zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 26 684 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III).
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé změnil co do částky 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 25. 2. 2022 do zaplacení tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá; jinak v tomto výroku, jakož i v zamítavém výroku II o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I). O nákladech řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 39 026 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 24. 2. 2021 do 24. 2. 2022, napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, či ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Dovolání je dle žalobkyně taktéž přípustné na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, z hlediska extrémního rozporu napadeného rozsudku se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti. Namítá, že se soudní praxe ustálila na poskytování symbolických odškodnění za nezákonné trestní stíhání, přičemž výše těchto odškodnění je projevem hrubé neúcty k právům poškozených jedinců, a tudíž v rozporu s ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ve svém podání dále zmiňuje výši minimální mzdy v České republice a aktuálních cen na trhu s ohledem na výši přiznaného odškodnění a vyjadřuje se k personální vybavenosti soudů a jejich rozhodování. Ačkoli Nejvyšší soud v jiných oblastech týkajících se výše přiměřenosti zadostiučinění činí kroky ke sjednocení praxe, v případě nezákonného trestního stíhání doposud takto neučinil a soudy nižších stupňů pak rozhodují zcela libovolně. K tomu dovolatelka odkazuje na výši peněžitého zadostiučinění ve věcech nezákonné vazby nebo omezení osobní svobody, což považuje za srovnatelné s nezákonným trestním stíháním. Závěrem namítá rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“, s tím, že je očekáváno, že 6 měsíční lhůta pro předběžné projednání nároku v něm uvedená bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v daném případě není naplněn žádný z důvodu přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasí s přesvědčením žalobkyně o tom, že poskytnuté odškodnění je pouze symbolické a má za to, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Stěžejní námitkou dovolatelky je, že odškodnění ve výši 20 000 Kč s přísl., kterého se dovolatelce dostalo za nezákonné trestní stíhání, je jen symbolické (myšleno zcela nepřiměřené), s tím, že dosavadní praxe Nejvyššího soudu týkající se stanovení částek, jež mají být poskytnuty jako odčinění nezákonného trestního stíhání a kterou soud prvního stupně i odvolací soud zohlednily, je v rozporu s konkrétní nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle níž výše peněžité náhrady nesmí být symbolická a jež zohlednila respekt státu k nepříznivým následkům způsobeným nezákonným trestním stíháním, a to i při zohlednění úvahy, zda v minulosti přiznaná odškodnění v typově obdobných případech, z nichž soudy vycházejí, byla dostatečná i s přihlédnutím ke změně ekonomických a společenských poměrů (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, či ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
Nejvyšší soud ovšem ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním s tím, že kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, když východiskem jsou srovnatelné již odškodněné případy (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud v odstavcích 13 – 27 ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na které odkázal (odst. 18 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), v souladu s výše uvedenou judikaturou vysvětlil, na základě jakých konkrétních okolností dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění je na místě pokládat právě částku 20 000; tuto částku nelze ani v současných poměrech pokládat za „symbolickou“, tedy zcela zjevně nepřiměřenou. Ústavní soud přitom částky zadostiučinění poskytované při využití výše uvedené judikatury aprobuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS 2189/22, ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1285/22, ze dne 21. 2. 2023 IV. ÚS 1973/22, a ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 3538/22). Pokládá-li žalobkyně přiznané zadostiučinění za nepřiměřené proto, že je řádově nižší ve srovnání se zadostiučiněním poskytovaným za tentýž časový úsek „nezákonného výkonu vazby“, jde o situace, které se od sebe zásadně liší s tím, že odnětí osobní svobody je typově daleko zásadnějším následkem než újma způsobená nezákonným trestním stíháním. Ani jen všeobecný poukaz dovolatelky na konstatování Ústavního soudu „obiter dictum“, podle něhož „by mohlo být výzvou pro obecné soudy, aby zvážily, zda již v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými se poměřují nově přiznávaná, byla opravdu dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18), v posuzovaném případě nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka rovněž namítla, že „počátek běhu promlčecí lhůty 6ti měsíců neodpovídá vývoji státní správy/technice a úrovni společnosti“, s tím, že argumentují-li soud prvního stupně a odvolací soud její existencí, jsou jejich vývody v tomto směru v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, v němž Ústavní soud uvedl, že „délka lhůty stanovená v ustanovení §15 OdpŠk odpovídá možnostem a schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat náhradověškodovou agendu v době přijetí citovaného zákona. Je však zřejmé, že za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena.“ – dovolatelce je tedy známo, že právní posouzení ve výše uvedeném směru vychází z jednoznačné dikce ustanovení §15 odst. 2 OdpŠk, kterou jsou obecné soudy vázány i v případě, že Ústavní soud v rámci úvahy „obiter dictum“ uvedl, že by tato lhůta měla být v blízké době zákonodárcem zkrácena. Okolnost, že by tato lhůta mohla být kratší, dovolací soud nevede k závěru o tom, že by předmětné ustanovení mělo být posouzeno jako protiústavní. Dovolatelka přitom netvrdí žádné výjimečné okolnosti případu, pro které by aplikace ustanovení o délce promlčecí lhůty byla v daném případě v rozporu s dobrými mravy nebo zjevně nepřiměřená z jiného konkrétního důvodu (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022). Z výše uvedených důvodů ani tato námitka dovolatelky nemůže založit přípustnost dovolání, protože se ve svém základu jedná o obecnou polemiku s jednoznačnou dikcí zákona, jež nemůže vyhovět parametrům podle ustanovení §241a odst. 1, 3 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu