ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1557.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1557/2023-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 61/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2023, č. j. 18 Co 9/2023-189, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 200 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 24. 10. 2021 do zaplacení jako nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jehož soudní projednávání bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 46/2019. Předmětné trestní stíhání bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 18. 1. 2019, č. j. KRPA-459070-87/TČ-2017-00147, a celkem trvalo 2 roky a 3 měsíce. Po dobu 15 měsíců bylo vedeno pro podezření ze spáchání přečinu rvačky dle ustanovení §158 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku – dále jen „tr. zák.“, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle ustanovení §358 odst. 1 tr. zák., po zbývajících 11 měsíců (po změně právní kvalifikace) pro zločin ublížení na zdraví dle ustanovení §146 odst. 1, 3 tr. zák. Za tyto činy žalobci hrozilo uložení trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 5 let (po dobu prvních 15 měsíců trestního stíhání), resp. na 2 roky až 6 let (po zbývající část trestního stíhání), přičemž žalobce již v minulosti byl třikrát soudně trestán. Věc byla skončena dne 10. 3. 2021 vyhlášením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby dle ustanovení §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný (žalobce). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 4. 2021. Žalobce u žalované uplatnil uvedený nárok podáním ze dne 23. 8. 2021, na jehož základě mu byla žalovanou poskytnuta písemná omluva; zadostiučinění v peněžité formě však poskytnuto nebylo.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 11 C 61/2022-138, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 25. 2. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu na zaplacení 170 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky jdoucím od 24. 10. 2021 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 24. 10. 2021 do 24. 2. 2022 zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 30 798 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok III).
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a příslušenství v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 30 000 Kč od 24. 2. 2021 do 24. 2. 2022, a ve výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, napadl žalobce (dále také „dovolatel“) včasným dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, či ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03). Dovolání je dle žalobce taktéž přípustné na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, z hlediska extrémního rozporu napadeného rozsudku se základními principy právního státu, tedy z důvodu protiústavnosti. Namítá, že se soudní praxe ustálila na poskytování symbolických odškodnění za nezákonné trestní stíhání, přičemž výše těchto odškodnění je projevem hrubé neúcty k právům poškozených jedinců, a tudíž v rozporu s ustanovením §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ve svém podání dále zmiňuje výši minimální mzdy v České republice a aktuálních cen na trhu s ohledem na výši přiznaného odškodnění a vyjadřuje se k personální vybavenosti soudů a jejich rozhodování. Ačkoli Nejvyšší soud v jiných oblastech týkajících se výše přiměřenosti zadostiučinění činí kroky ke sjednocení praxe, v případě nezákonného trestního stíhání doposud takto neučinil a soudy nižších stupňů pak rozhodují zcela libovolně. K tomu dovolatel odkazuje na výši peněžitého zadostiučinění ve věcech nezákonné vazby nebo omezení osobní svobody, což považuje za srovnatelné s nezákonným trestním stíháním. Dále namítá rozpor s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, v němž se Ústavní soud vyjadřuje k ustanovení §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „OdpŠk“, s tím, že je očekáváno, že 6 měsíční lhůta pro předběžné projednání nároku v něm uvedená bude v blízké době zákonodárcem zkrácena. K výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení uvedl, že je naprosto překvapivý, neboť zcela zjevně nerespektuje základní kautely, na nichž je vybudována judikatura týkající se nákladů řízení v případech rozhodování o nemajetkové újmě. Odvolací řízení dle dovolatele navíc bylo stiženo vadou, když ve věci rozhodovala podjatá soudkyně JUDr. Hana Kadlecová, jejíž podjatost dovozuje z negativního vztahu k zástupci žalobce. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to za současného rozhodnutí o tom, že JUDr. Hana Kadlecová je vyloučena z dalšího rozhodování.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že v daném případě není naplněn žádný z důvodu přípustnosti dovolání uvedený v ustanovení §237 o. s. ř. Nesouhlasí s přesvědčením žalobce o tom, že poskytnuté odškodnění je pouze symbolické a má za to, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s judikaturou dovolacího soudu. K otázce podjatosti uvedla, že se nedomnívá, že by ve věci rozhodoval podjatý soudce. Proto navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Stěžejní námitkou dovolatele je, že odškodnění ve výši 30 000 Kč, kterého se dovolateli dostalo za nezákonné trestní stíhání, je jen symbolické (myšleno zcela nepřiměřené), s tím, že dosavadní praxe Nejvyššího soudu týkající se stanovení částek, jež mají být poskytnuty jako odčinění nezákonného trestního stíhání a kterou soud prvního stupně i odvolací soud zohlednily, je v rozporu s konkrétní nálezovou judikaturou Ústavního soudu, podle níž výše peněžité náhrady nesmí být symbolická a jež zohlednila respekt státu k nepříznivým následkům způsobeným nezákonným trestním stíháním, a to i při zohlednění úvahy, zda v minulosti přiznaná odškodnění v typově obdobných případech, z nichž soudy vycházejí, byla dostatečná i s přihlédnutím ke změně ekonomických a společenských poměrů (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21, či ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
Nejvyšší soud ovšem ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, platí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá pouze tehdy, byla-li by zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním s tím, že kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, když východiskem jsou srovnatelné již odškodněné případy (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud v odstavcích 16 – 18 ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, na které odkázal (odst. 19 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), v souladu s výše uvedenou judikaturou odůvodnil, na základě jakých konkrétních okolností dospěl k závěru, že za přiměřené zadostiučinění je na místě pokládat právě částku 30 000 Kč; tuto částku nelze ani v současných poměrech pokládat za „symbolickou“, tedy zcela zjevně nepřiměřenou, zvláště za situace, kdy výše zadostiučinění byla oproti porovnávanému případu právě s poukazem na aktuální ekonomickou situaci České republiky navýšena o 5 000 Kč (viz odst. 18 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud přitom částky zadostiučinění poskytované při využití výše uvedené judikatury aprobuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS 2189/22, ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1285/22, ze dne 21. 2. 2023 IV. ÚS 1973/22, a ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 3538/22). Pokládá-li žalobce přiznané zadostiučinění za nepřiměřené proto, že je řádově nižší ve srovnání se zadostiučiněním poskytovaným za tentýž časový úsek „nezákonného výkonu vazby“, jde o situace, které se od sebe zásadně liší s tím, že odnětí osobní svobody je typově daleko zásadnějším následkem než újma způsobená nezákonným trestním stíháním. Ani jen všeobecný poukaz dovolatele na konstatování Ústavního soudu „obiter dictum“, podle něhož „by mohlo být výzvou pro obecné soudy, aby zvážily, zda již v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými se poměřují nově přiznávaná, byla opravdu dostatečná“ (nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18), v posuzovaném případě nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatel rovněž namítl, že „počátek běhu promlčecí lhůty 6ti měsíců neodpovídá vývoji státní správy/technice a úrovni společnosti“, s tím, že argumentují-li soud prvního stupně a odvolací soud její existencí, jsou jejich vývody v tomto směru v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, v němž Ústavní soud jako „obiter dictum“ uvedl, že „délka lhůty stanovená v ustanovení §15 OdpŠk odpovídá možnostem a schopnostem státu a samosprávných územních celků administrativně obstarávat náhradověškodovou agendu v době přijetí citovaného zákona. Je však zřejmé, že za uplynulé desetiletí prodělala veřejná správa kvalitativní skok v četnosti věcně i formálně správných rozhodnutí a postupů, v důsledku čehož Ústavní soud očekává, že tato lhůta bude v blízké době zákonodárcem zkrácena.“ – dovolateli je tedy známo, že právní posouzení ve výše uvedeném směru vychází z jednoznačné dikce ustanovení §15 odst. 2 OdpŠk, kterou jsou obecné soudy vázány i v případě, že Ústavní soud v rámci úvahy „obiter dictum“ uvedl, že by tato lhůta měla být v blízké době zákonodárcem zkrácena. Okolnost, že by tato lhůta mohla být kratší, dovolací soud nevede k závěru o tom, že by předmětné ustanovení mělo být posouzeno jako protiústavní. Dovolatel přitom netvrdí žádné výjimečné okolnosti případu, pro které by aplikace ustanovení o délce promlčecí lhůty byla v daném případě v rozporu s dobrými mravy a zjevně nepřiměřená (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022). Z výše uvedených důvodů ani tato námitka dovolatele nemůže založit přípustnost dovolání, protože se ve svém základu jedná o obecnou polemiku s jednoznačnou dikcí zákona, jež nemůže vyhovět parametrům podle ustanovení §241a odst. 1, 3 o. s. ř.
Jde-li o argumentaci dovolatele, pro kterou by neměl obstát výrok odvolacího soudu o nákladech řízení (bod VII. dovolání), dovolací soud se jí nemohl zabývat proto, že do výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2469/2022, ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2260/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 803/2023].
Uvádí-li dovolatel konečně, že řízení má být postiženo „jinou vadou“ spočívající v údajné podjatosti soudkyně odvolacího senátu JUDr. Hany Kadlecové (bod VIII. dovolání), dovolací soud se touto námitkou nemůže zabývat za situace, kdy dovolání není přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 477/2023, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 153/2022, a ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1732/2022).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu