ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.190.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 190/2023-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně FLEXIO a. s., identifikační číslo osoby 27259463, se sídlem v Praze 4, U Hellady 697/4, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 1 390 742 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 15/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. 58 Co 278/2022-124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále také „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení částky 1 390 742 Kč jako náhrady škody, která jí měla být způsobena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C 312/2016, kdy v důsledku pochybení Obvodního soudu pro Prahu 5 [absence podpisu soudce na výzvě vydané podle §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] k odvolání podanému žalovanou Vodafone Czech Republic a. s. (dále jen „Vodafone“) byl odvolacím soudem změněn rozsudek pro uznání tak, že se nevydává. Následně byla zamítavým rozsudkem žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované Vodafone náhradu nákladů řízení, která zahrnovala i částku 1 390 742 Kč představující žalovanou zaplacený soudní poplatek za odvolání proti rozsudku pro uznání.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2022, č. j. 10 C 15/2022-82, zamítl žalobu na úhradu částky 1 390 742 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), odmítl dílem jako nepřípustné a dílem jako vadné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Ve věci samé dovolatelka namítá, že odvolací soud se měl podrobněji zabývat povahou nesprávného postupu Obvodního soudu pro Prahu 5 a posoudit, zda se jedná o činnost, která našla svůj odraz ve vydaném rozsudku pro uznání, nebo zda se jedná o vady ve způsobu vedení řízení představující nesprávný úřední postup. Pokud odvolací soud bez dalšího konstatoval, že postup Obvodního soudu pro Prahu 5 našel svůj odraz v rozsudku pro uznání, aniž se zabýval povahou tohoto postupu, odchýlil se dle žalobkyně od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozsudku ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že „za nesprávný úřední postup se považuje kromě nevydání či opožděného vydání rozhodnutí i jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení, a to za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda, která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem, tedy je-li nesprávný postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku“. Dále dovolatelka přípustnost dovolání dovozuje především ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto otázky, při jejichž řešení měl odvolací soud pochybit, jsou představovány 1) otázkou, zda má účastník řízení vůči státu nárok na náhradu zaplaceného soudního poplatku za odvolání proti rozhodnutí posléze zrušenému odvolacím soudem, pokud zrušení takového rozhodnutí zavinil nesprávným procesním postupem soud, 2) otázkou, zda lze povinnost k náhradě nákladů řízení uloženou účastníkovi v soudním řízení považovat za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), a zda lze za tuto škodu považovat i soudem uloženou povinnost nahradit soudní poplatek za odvolání proti rozsudku pro uznání, který byl vydán na základě nicotné kvalifikované výzvy ve smyslu §114b odst. 5 a §114c odst. 6 o. s. ř., 3) otázkou, zda je nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., pokud předseda senátu neopatří výzvu podle §114b odst. 5 a §114c odst. 6 o. s. ř. svým podpisem, resp. opatří ji svým podpisem až dodatečně a následně rozhodne rozsudkem pro uznání, 4) otázkou, zda stát odpovídá za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. způsobenou (soudem) neúspěšnému účastníkovi řízení uložením povinnosti zaplatit v rámci náhrady nákladů řízení soudní poplatek za odvolání proti rozsudku pro uznání, který byl vydán na základě nicotné kvalifikované výzvy, a jejíž nicotnost zavinil soud, a 5) otázkou, zda lze činnost soudu spočívající v neopatření výzvy podle §114b odst. 5 a §114c odst. 6 o. s. ř. podpisem předsedy senátu považovat za činnost, která našla svůj odraz v rozsudku pro uznání vydanému na jejím základě.
K rovněž uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud předesílá, že podle jeho ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Tak tomu podle obsahu dovolání bylo i v nynější věci.
Dovolatelka též napadá závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi tvrzeným pochybení soudu a tvrzenou škodou, ve vztahu k řešení této otázky však neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241 odst. 2 o. s. ř.), v důsledku čehož v této části dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o nenaplnění dvou ze tří předpokladů odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., kterými jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody, přičemž shledal neexistenci odpovědnostních titulů, tj. nezákonného rozhodnutí i nesprávného úředního postupu, a neexistenci příčinné souvislosti, otázkou vzniku škody se blíže nezabýval. Rovněž ve shodě se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že nejsou naplněny zákonné předpoklady pro uplatnění náhrady nákladů řízení jako škody, byť na místo ustanovení §31 OdpŠk, které upravuje případy, kdy náhrada škody zahrnuje i náklady řízení poškozeného, zjevně nesprávně odkázal na ustanovení §32 OdpŠk upravující promlčení. Vzhledem k tomu, že dovolatelce se nepodařilo zpochybnit závěr o nedostatku příčinné souvislosti jako jednoho z nezbytných předpokladů odpovědnosti státu za škodu, přičemž závěr o nenaplnění předpokladů pro uplatnění náhrady škody podle §31 OdpŠk nenapadá vůbec, nemohou ani ostatní otázky založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani jejich případně odlišné řešení by nemohlo dovolatelce přivodit příznivější rozhodnutí.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu