Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.09.2023, sp. zn. 30 Cdo 2186/2023 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2186.2023.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2186.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2186/2023-125 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění z nezákonného rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 17 C 81/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2023, č. j. 17 Co 118/2023-112, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím a současně písemné omluvy, ve znění blíže uvedeném v žalobě. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 2. 2023, č. j. 17 C 81/2022-76, žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím a písemné omluvy, zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jeno. s. ř.“, odmítl. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda je dovolatel pravomocně zproštěn obžaloby, k čemuž v rámci své argumentace uvádí, „že soud prvního stupně, jakož i soud odvolací založily své rozhodnutí na nerespektování pravomocného zprošťujícího rozsudku v trestní věci“, odkazujíc přitom na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2020, č. j. 73 T 2/2018-13048, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022, sp. zn. 4 To 49/2021, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Jak v dané věci ostatně uvedl odvolací soud, rozsudek odvolacího soudu v trestní věci (sp. zn. 4 To 49/2021) je sice pravomocný, avšak nikoli ve vztahu k žalobci. Z důvodu chybějícího výroku, týkajícího se žalobce, pak bylo v dané věci dne 24. 6. 2022 pod sp. zn. 2 NZO 5008/2022-11, podáno dovolání Nejvyšším státním zástupcem z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jentrestního řádu“), o němž však nebylo dosud rozhodnuto. V rámci rozhodnutí o dovolání je pak dovolací soud oprávněn, aniž by zároveň napadené rozhodnutí rušil, přikázat odvolacímu soudu, aby o chybějícím výroku rozhodl (srov. §265 písm. l) odst. 2 trestního řádu a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 7 Tdo 91/2002, publikováno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 421). Z výše uvedeného je zřejmé, že v případě rozhodnutí s neúplným či chybějícím výrokem není dle trestního řádu vyloučeno vydání rozhodnutí "doplňujícího", a tedy v té části, kde výrok chybí zcela nebo je neúplný, nelze věc pokládat za rozhodnutou (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. III. ÚS 1500/11). Vůči právnímu posouzení absence výroku odvolacího soudu v posuzovaném trestním řízení ve vztahu k žalobci jako jednomu z obžalovaných dovolatel v dovolání nic konkrétního nenamítá a rozpornou judikaturu neoznačuje, z toho důvodu nejde ani dospět k závěru, že by se odvolací soud při řešení dovolatelem předkládané otázky odchýlil od jím označené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. Dovolání žalobce pak není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 9. 2023 Mgr. Vít Bičák předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/26/2023
Spisová značka:30 Cdo 2186/2023
ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2186.2023.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za újmu
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§238 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:12/05/2023
Podána ústavní stížnost sp. zn. III.ÚS 2848/23
Staženo pro jurilogie.cz:2023-12-06