ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2237.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2237/2023-296
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova 1202/5, o zaplacení 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 464/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2023, č. j. 7 Co 1346/2022-271, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím jako nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním pro podezření ze zvlášť závažného zločinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, které bylo vůči žalobci zahájeno usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitura České Budějovice – dále jen NCOZ, ze dne 27. 1. 2020, č. j. NCOZ-11113-284/TČ-2017-417204-F-C. Usnesení NCOZ ze dne 27. 1. 2020 bylo ke stížnosti žalobce usnesením dozorující státní zástupkyně ze dne 15. 6. 2020, č. j. ZT 56/2020-25, zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo věc znovu projednat a rozhodnout, přičemž toto usnesení bylo doručeno zástupci žalobce dne 18. 6. 2020 a nabylo právní moci dne 23. 6. 2020. NCOZ věc znovu projednala a usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. NCOZ-11113-320/TČ-2017-417204-F-C, věc odložila. Žalobce se o odložení věci dozvěděl na základě svého dotazu nejdříve dne 8. 12. 2020 a svůj nárok u žalované uplatnil dne 8. 6. 2021, která jeho nárok neuznala a po podání žaloby s odkazem na ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, vznesla námitku promlčení. Žalobci hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 2–10 let, uložení náhrady škody ve výši 21 317 240 Kč a vyloučení z provozování znalecké činnosti, což se negativně projevilo v jeho osobním i profesním životě.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 8. 2022, č. j. 23 C 464/2021-239, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z této částky od 9. 12. 2021 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalobu na zaplacení 610 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10,75 % ročně od 9. 12. 2021 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 55 119 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,75 % ročně z této částky od 9. 12. 2021 do zaplacení zamítá (výrok I). O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 3 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobce v úvodu dovolání rekapituluje obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k posouzení, zda uplatnění námitky promlčení vznesené žalovanou je v souladu s dobrými mravy. Z této části dovolání lze vyrozumět, že žalobce má na rozdíl od odvolacího soudu za to, že ke vznesení námitky promlčení došlo v rozporu s dobrými mravy, a že odvolací soud jím zmíněnou judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020) vyložil „příliš restriktivně“. Přepjatý formalismus při posouzení souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy má dokládat odkaz žalobce na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, a ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95), a Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000), která obsáhle cituje. Vzhledem k tomu, že se jedná o obecnou judikaturu vztahující se k nejzákladnějším pravidlům pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy, nelze z těchto citací učinit jasný úsudek o tom, na jakou právní otázku by se měl dovolací soud zaměřit, a ani nelze konstatovat, s jakou vskutku adresnou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
6. V navazující části dovolání ovšem žalobce (zřetelně v souvislosti s výše uvedenou judikaturou) vyjadřuje nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, podle něhož žalobce nemá právo požadovat odškodnění za údajnou nemajetkovou újmu způsobenou tím, že po zrušení usnesení o sdělení obvinění pokračovalo prověřování, zda se žalobce nedopustil trestné činnosti vztahující se ke skutku uvedenému v nyní již zrušeném sdělení obvinění. Žalobce má za to, že tento právní závěr je nepřiměřený za situace, kdy sice státní zástupkyně usnesením ze dne 15. 6. 2020, č. j. ZT 56/2020-25, zrušila usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a věc vrátila policejnímu orgánu k dalšímu postupu, ale žalobce i nadále cítil hrozbu spočívající v možnosti opětovného zahájení trestního stíhání, a to i vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku hrubých pochybení na straně policejních orgánů vnímal trestní stíhání své osoby jako účelové. Na základě dikce usnesení dozorující státní zástupkyně ze dne 15. 6. 2020, č. j. ZT 56/2020-25, žalobce nabyl důvodného přesvědčení, že v jeho věci bude znovu rozhodováno a že bude s výsledkem tohoto procesu seznámen. To se ovšem nestalo a žalobce se až nejdříve dne 8. 12. 2020 na základě jím podané žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, mohl dozvědět, že policie usnesením podezření ze spáchání trestného činu v jeho věci odložila. Teprve v tomto okamžiku se žalobce podle vlastního přesvědčení dozvěděl, že řízení v jeho věci skončilo, a zjistil tedy, že mu vznikla újma v důsledku nezákonného trestního řízení, které vůči němu bylo vedeno.
7. Žalobce proto pokládá za nesprávný právní závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná nemůže s poukazem na ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk s úspěchem vznést námitku promlčení práva žalobce na odčinění finanční újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, jestliže žalobce (obviněný) uplatnil svůj požadavek na odčinění této újmy až po uplynutí šestiměsíční lhůty od právní moci usnesení o zrušení jeho obvinění, ale do šesti měsíců poté, co se dozvěděl, že trestní řízení, v němž byl původně stíhán, bylo ukončeno odložením věci. Odvolací soud však správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2266/2021, v němž dovolací soud uzavřel, že v případě, kdy dojde ke zrušení trestního stíhání rozhodnutím státního zástupce, je třeba okamžik právní moci daného rozhodnutí považovat za konec rozhodné doby ve smyslu ustanovení §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, neboť s ním se pojí konec obav poškozeného o výsledek jeho trestního stíhání, které je tím skončeno. Bývalý obviněný sice může mít obavu z toho, zda bude proti němu trestní stíhání znovu zahájeno, tato obava je však totožná s obavou osoby, která je prověřována před tím, než proti ní je či není zahájeno trestní stíhání. Prověřovaná osoba přitom nárok na odškodnění nepřiměřené délky vyšetřování a prověřování nemá, neboť počátek rozhodné doby se pojí teprve s okamžikem zahájení trestního stíhání. Právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je totiž zásadně spjato jen s takovým řízením, které je náležitě formalizované, má počátek a konec a ze kterého plynou jeho účastníkům jasné důsledky, co se týká jejich práv a povinností. Prezentovaný závěr dovolacího soudu přitom nelze pokládat za nepřiměřený (jak se domnívá žalobce), protože je konkretizací myšlenky, podle níž obava z nepříznivého zásahu některého z orgánů státní moci do poměrů fyzické nebo právnické osoby musí být nikoliv pouze potenciální a abstraktní, ale naopak zcela reálná. Opačný závěr by vedl k nepřijatelnému závěru, že kterýkoliv soukromoprávní subjekt má právo žádat o odškodnění s poukazem na ustanovení §31a OdpŠk už tehdy, je-li ze strany některého z orgánů státní moci prováděno prověřování zákonnosti jeho činnosti, aniž by posléze došlo k zahájení formálního řízení vedeného přímo vůči této osobě (srov. např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 283/2023). Proto neobstojí ani argument žalobce, že jej státní zástupce měl seznámit s pozdějším usnesením o odložení věci (bod 4.9 dovolání). Úsek trestního řízení od zrušení usnesení o sdělení obvinění žalobci do usnesení o odložení věci totiž není obdobím, po které probíhalo řízení přímo vůči žalobci.
8. Vznáší-li žalobce dále argument, že při posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy soud má zohledňovat osobní poměry oprávněného (zde žalobce) i v době, kdy došlo k založení skutečnosti, která zakládá její nárok, a zohlednit i okolnosti, na jejichž základě nárok vznikl a přetrvávající osobní pocity žalobce [viz bod 4.5, body a) až h), rovněž i body 4.6. až 4.8. dovolání], brojí proti právnímu závěru odvolacího soudu, podle něhož rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku, s tím, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu. Tento právní závěr odvolacího soudu je však v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, a usnesení ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2435/20). Argumentuje-li žalobce nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, pomíjí, že Ústavní soud v něm obecným soudům vytkl, že se vůbec nezabývaly možností, že námitka promlčení ze strany státu byla vznesena v souladu s dobrými mravy. K takové situace však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Přihlížel-li Ústavní soud při vyhodnocení souladu námitky promlčení s dobrými mravy i k jiným okolnostem případu a osobním poměrům žalobce, jenž svůj nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným stíháním uplatnil po uplynutí šestiměsíční lhůty od skončení řízení podle ustanovení §32a odst. 3 OdpŠk, šlo o úsudek výjimečný, odůvodněný zcela ojedinělými následky, které dlouhodobé trestní řízení tehdy posuzované situaci mělo vůči žalobci, a tím, že v průběhu šestiměsíční lhůty stanovené pro uplatnění nároku na odčinění újmy tragicky zemřela manželka žalobce a matka jeho nezletilé dcery. Předmětný nález Ústavního soudu tak nevede k destrukci výše popsaných právních závěrů Nejvyššího soudu vztahující se k okolnostem, jež jsou rozhodné pro posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Totéž platí i v případě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, v němž rozpor námitky promlčení s dobrými mravy byl shledán pro zcela výjimečné okolnosti na straně žalobce (u žalobce diagnostikována dlouhodobá depresivní porucha se stavy úzkosti).
9. Žalobce rovněž odvolacímu soudu vytýká, že přiklonil-li se při posouzení mravnosti námitky promlčení vznesené žalovanou k právnímu názoru, který se rozcházel s právním názorem soudu prvního stupně, měl žalobce poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. o tom, že je povinen tvrdit existenci takových okolností a navrhnout důkazy k jejich prokázání. Při absenci takového poučení se stal rozsudek odvolacího soudu pro žalobce překvapivým, čímž mělo dojít k porušení práva žalobce na spravedlivý proces. Sám žalobce při formulaci této námitky odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3330/13, v němž byl prezentován závěr, že nemohou-li účastníci předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, má odvolací soud v zájmu předvídatelnosti svého postupu buď rozhodnutí soudu I. stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu projednání (připouští-li to důvody taxativně vypočtené v ustanovení §219a o. s. ř.) nebo seznámit účastníky se svým odlišným právním názorem a dát jim tak příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. V posuzovaném případě však žalobce měl a mohl předpokládat, že předmětem posuzování ze strany odvolacího soudu bude především posouzení souladu žalovanou uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy. Žalovaná totiž odvolání opřela především o své přesvědčení, že námitka promlčení, kterou vznesla, se nevzpírá dobrým mravům a žalobce svůj nárok uplatnil po uplynutí promlčecí lhůty. Žalobce měl prostor se k odvolání žalované (i k této otázce) vyjádřit, což ostatně učinil ve svém vyjádření k odvolání (viz č. l. 265–266 spisu) a v závěrečném návrhu předneseném před vyhlášením dovoláním napadeného rozsudku (viz protokol o jednání odvolacího soudu ze dne 15. 2. 2023 – č. l. 292 spisu). Absence poučení podle ustanovení §118a odst. 2 a 3 o. s. ř. ze strany odvolacího soudu tedy nevedla k překvapivosti dovoláním napadeného rozsudku a ani k porušení práva žalobce na spravedlivý proces.
10. Žalobce konečně namítá, že odvolací soud nevyřešil správně otázku, kdy se měl žalobce dozvědět o vzniklé nemajetkové újmě podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk, což je okolnost určující běh promlčecí lhůty. Odvolací soud tento okamžik ztotožnil se dnem, kdy usnesení dozorující státní zástupkyně o zrušení trestního stíhání žalobce nabylo právní moci (tj. dne 23. 6. 2020, když toto usnesení bylo vydáno dne 15. 6. 2020 a doručeno zástupci žalobce dne 18. 6. 2020). Žalobce však má za to, že doručením usnesení dozorující státní zástupkyně se ještě nedozvěděl, zda a kdy toto usnesení nabylo právní moci, a nebylo mu tak známo, že je toto usnesení konečné. Usnesení mohlo nabýt právní moci i pozdějším dnem, než kdy bylo toto usnesení doručeno žalobci. Žalobce ovšem ve vztahu k tomuto údajně nesprávnému právnímu závěru odvolacího soudu vůbec nevymezuje žádný z předpokladu přípustnosti dle ustanovení §237 o. s. ř. Navíc jde o námitku, kterou žalobce vznáší nově, a tedy nepřípustně (§241a odst. 6 o. s. ř., srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2634/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1141/2019).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu