ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2364.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2364/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 471/1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované obci Sloupno, se sídlem ve Sloupnu 47, zastoupené Mgr. Karlem Půšem, advokátem se sídlem ve Sloupnu 13, o zaplacení regresní úhrady ve výši 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 380/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2021, č. j. 11 C 380/2015-181, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 11 C 380/2015-185, a ze dne 13. 1. 2022, č. j. 11 C 380/2015-194, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2022, č. j. 21 Co 72/2022-216, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2021, č. j. 11 C 380/2015-181, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 11 C 380/2015-185, a ze dne 13. 1. 2022, č. j. 11 C 380/2015-194, se zastavuje .
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 4. 2022, č. j. 21 Co 72/2022-216, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (Česká republika – Ministerstvo kultury) se žalobou původně domáhala zaplacení částky 7 222 928,90 Kč s příslušenstvím (nyní je předmětem řízení již jen částka 3 611 464,45 Kč s příslušenstvím) jako regresní úhrady ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, a to po žalované (obci Sloupno), jejíž obecní úřad vydal v rámci přenesené působnosti nezákonné rozhodnutí ze dne 11. 5. 1995, č. j. 252/95/RR3, v souvislosti s nímž došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku třetí osoby. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013, č. j. 13 C 98/97-1145, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2015, č. j. 21 Co 493/2013-1368, bylo žalobkyni (v postavení žalované) uloženo zaplatit L. M., správci konkurzní podstaty úpadce Víceúčelového komerčního zařízení, veřejné obchodní společnosti, náhradu škody ve výši 1 400 187 Kč s 19% úrokem z prodlení z této částky od 7. 5. 1997 do zaplacení a částku 237 818 Kč s 19% úrokem z prodlení z této částky od 7. 5. 1997 do zaplacení (dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3189/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2382/16). Tuto škodu v žalované výši žalobkyně uhradila z titulu odpovědnosti státu za škodu.
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, č. j. 30 Cdo 2299/2019-146, zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 2. 2019, č. j. 21 Co 329/2018-132, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2018, č. j. 11 C 380/2015-106, v rozsahu jeho výroků I a III, rozhodl Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně znovu rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 11 C 380/2015-181, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 11 C 380/2015-185, a ze dne 13. 1. 2022, č. j. 11 C 380/2015-194, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 3 611 464,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 17. 7. 2015 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 544 790 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, č. j. 21 Co 72/2022-216, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 412 029,20 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 27 926,80 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně výslovně dovoláním napadla jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, není Nejvyšší soud funkčně příslušný, a proto řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ohledně otázek, zda obec jako územně samosprávný celek lze vnímat jako státní orgán, který by měl být odpovědný za vydání svých nezákonných rozhodnutí a za případnou škodu, a zda je možno konstatovat nezákonné rozhodnutí vydané žalovanou jako státním orgánem, které bylo způsobilé vyvolat škodu a zároveň v případě posouzení regresního nároku konstatovat, že rozhodnutí nebylo vydáno orgánem státu, které se obě týkají výkladu §12 zákona č. 58/1969 Sb. ve vztahu k obcím, není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť dané otázky posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že obec nelze považovat za státní orgán ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2299/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2069/21).
K poukazu žalobkyně na §21 a násl. zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), lze jen doplnit, že orgánem, který vykonával státní správu, nebyla obec, ale obecní úřad, jak ostatně plyne i z jeho rozhodnutí ze dne 11. 5. 1995, č. j. 252/95/RR3, v návaznosti na ustanovení §58 odst. 3 obecního zřízení, podle kterého obecní úřad v oblasti přenesené působnosti obce vykonává státní správu s výjimkou věcí, které patří do působnosti komise nebo zvláštního orgánu. K rozdílům mezi obecním úřadem a obcí se přitom již Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 38 odůvodnění svého předchozího kasačního rozhodnutí v této věci (srov. bod 38 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2299/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2069/21). Ani tato argumentace proto nevedla Nejvyšší soud k požadované změně jeho názoru na výše uvedenou otázku.
Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II a III o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podané proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu