ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2468.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2468/2022-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně NESTREL a. s. , IČO 25773216, se sídlem v Praze 8, Ke Hřišti 776/24, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu průmyslu a obchodu , se sídlem v Praze 1, Na Františku 1039/32, o zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 182/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 72 Co 342/2021-207, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 14 C 182/2017-158, zamítl žalobu o zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 27. 2. 2017 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 3 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 72 Co 342/2021-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Původní žalobkyně Gourmet Solution, a. s. (dále jen „původní žalobkyně“) se po žalované domáhala zaplacení částky 3 599 289,61 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu hlavního města Prahy, spočívajícího ve vydání nařízení města č. 16/2014 Sb. hlavního města Prahy, kterým byl změněn tržní řád vydaný nařízením č. 9/2011 Sb. hlavního města Prahy a jímž byla omezena provozní doba stánku s občerstvením původní žalobkyně na Jungmannově náměstí v Praze před budovou č. 1/761 do 30. 6. 2015, a dále nařízení města č. 8/2015 Sb. hlavního města Prahy, kterým byl opětovně změněn tržní řád vydaný nařízením č. 9/2011 Sb. hlavního města Prahy a jímž byla vypuštěna tržní místa původní žalobkyně pro dva stánky s občerstvením na Jungmannově náměstí v Praze před budovou č. 1/761 a na náměstí Republiky před budovou č. 6/660, což původní žalobkyně považovala za postup v rozporu s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná částka představuje náklady na instalaci a následnou demontáž obou stánků. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2018 a soud prvního stupně vstup žalobkyně do řízení na místo původní žalobkyně připustil usnesením ze dne 26. 2. 2019, č. j. 14 C 182/2017-94.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle §237 o. s. ř.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda může vydání normativního právního aktu představovat nesprávný úřední postup dle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud uzavřel, že posuzované změny tržního řádu vydané formou nařízení obce představují normativní právní akt, který není úředním postupem příslušného orgánu, nýbrž výsledkem normotvorné činnosti, která nemůže být jako nesprávný úřední postup posuzována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, uveřejněný pod č. 52/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2334/2010, uveřejněný pod č. 36/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, nebo z nich vycházející usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3826/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1534/17). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 36/08, nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 4789/12).
Odvolací soud se rovněž neocitl v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 542/2011, neboť ty se týkaly skutkově zcela odlišné věci, a to odpovědnosti za škodu způsobenou obecně závaznou vyhláškou obce vydanou v její samostatné působnosti, která však postrádala obecně závazný charakter, neboť výslovně stanovovala omezení provozní doby pouze jedné konkrétní provozovny, což vedlo k jejímu zrušení pro nezákonnost a k závěru Nejvyššího soudu, že v daném specifickém případě představovala tato zrušená obecně závazná vyhláška nezákonné rozhodnutí, nikoliv normativní právní akt. Předmětné změny tržního řádu však žádné povinnosti v nich konkrétně určenému subjektu nevymezovaly a rovněž nebyly zrušeny z takového důvodu pro jejich nezákonnost. Naopak skutečnost, že posuzovanými nařízeními měněný tržní řád je normativním právním aktem vydaným na základě zákonného zmocnění v §18 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, potvrdil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 31. 10. 2011, sp. zn. 3 Ao 6/2011.
Pokud žalobkyně v této souvislosti poukazovala na judikaturu Evropského soudního dvora zabývající se odpovědností státu za porušení komunitárního práva (nejčastěji jako důsledku vadně či nevčasně implementované směrnice do národního právního řádu), nelze tato rozhodnutí vztahovat na případy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., neboť se jedná o odlišné druhy odpovědnosti. Stejně tak jsou nepřípadné i odkazy na rozhodnutí německých soudů, z nichž žalobkyně dovozuje, že posuzovanými změnami tržního řádu došlo k zásahu do práva původní žalobkyně na svobodné podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť v nálezu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 253/04, Ústavní soud uzavřel, že tržní řád, vydaný obcí na základě §18 živnostenského zákona, jímž obec reguluje stánkový prodej na vymezených místech, nelze považovat za rozporný s čl. 26 odst. 1 Listiny, a to dokonce i v případě, že jej reguluje co do sortimentu nabízeného zboží, jsou-li pro to věcné důvody.
Jestliže žalobkyně v rámci vymezení této otázky rovněž tvrdila, že postup hlavního města Prahy byl v daném případě diskriminační a svévolný, což rozvedla v odstavcích 85 až 106 dovolání, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto nemůže založit přípustnost dovolání i z důvodu, že v tomto rozsahu jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Zcela nepřiléhavá je argumentace žalobkyně ohledně toho, že soud je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky oprávněn posoudit soulad podzákonného právního předpisu se zákonem, neboť v daném případě soudy posuzovaná nařízení neaplikují, ale posuzují, zda tato představují odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb. či nikoliv. Stejně nepřiléhavý je odkaz na nález pléna Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 36/05, který se týkal zcela jiných otázek, a to rozhodování o zařazení léčivých přípravků do seznamu léčiv hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, a vyústil ve zrušení části zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 532/2005 Sb., o úhradách léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely, nebo na závěry Ústavního soud ohledně stanovení náhrady za nucené omezení vlastnického práva dle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť tyto rovněž řeší zcela odlišnou problematiku.
Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby výše uvedenou právní otázku vyřešil jinak, neboť žalobkyni se uplatněnými argumenty nepodařilo výše uvedené ustálené řešení předložené otázky jakkoliv zpochybnit a Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.
Ani otázka procesního práva, zda je soud povinen se vypořádat s argumentací žalobce vznesenou v řízení a zopakovanou v dovolání ohledně první otázky, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od řešení dosaženého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil, a odvolací soud se v něm vypořádal i se všemi pro věc právně relevantními námitkami žalobkyně včetně tvrzeného zásahu do práva na podnikání dle čl. 26 Listiny, dualizmu při posuzování odpovědnosti za porušení vnitrostátního a unijního práva, odkazy na rozhodovací praxi německých soudů či tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, nebo ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). Tato přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům odvolacího soudu k jednotlivým jejím námitkám se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Nespokojenost žalobkyně s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu plyne z toho, že se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou se žalobkyni nepodařilo zvrátit ani tímto dovoláním, nikoliv z toho, že by se odvolací soud nevypořádal s některou konkrétní její námitkou.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 11. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu