ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2479.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2479/2023-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Z. F. , zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 568 814 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 146/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023, č. j. 15 Co 414/2022-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
I. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 568 814 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 28. 11. 2001 došlo ke zřícení skladovací haly v areálu Pily Delta v katastrálním území Horní Staré Město, při kterém došlo ke vzniku škody, kterou byl žalobce povinen uhradit na základě výsledku soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 14/2003. Soud v tomto řízení mj. dospěl k závěru, že za vznik předmětné škody jsou společně s žalobcem odpovědné další subjekty, a to Střední odborné učiliště v Trutnově a Stavební úřad v Trutnově, respektive Česká republika – Ministerstvo pro místní rozvoj. Odpovědnost žalované žalobce (s ohledem na závěry prezentované v řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 14/2003) spatřuje v tom, že bylo vydáno vadné stavební povolení ke stavbě skladovací haly a kolaudační rozhodnutí v rozporu s tehdy platným stavebním zákonem. Žalobce proto po žalované požaduje 1/3 částky, kterou uhradil poškozeným, což odpovídá žalované částce.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 5. 10. 2022, č. j. 17 C 146/2020-97, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 15 Co 414/2022-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
5. Dovolatel namítá, že v poměrech projednávané věci lze dovodit odpovědnost státu za nezákonná rozhodnutí, byť tato rozhodnutí (stavební povolení vydané Městským úřadem v Trutnově – odborem výstavby a životního prostředí dne 22. 7. 1996, č. výst. 5588/1749/96/PO, a kolaudační rozhodnutí ze dne 9. 3. 1998, č. výst. 13921/4551/97-98/PO – dále jen „stavební povolení a kolaudační rozhodnutí“) nebyla pro svou nezákonnost zrušena, přičemž on sám nebyl legitimován k tomu, aby proti těmto rozhodnutím jakkoli brojil a dosáhl jejich případného zrušení, protože nebyl účastníkem stavebního řízení ohledně stavby haly (pouze dohlížel na odstranění staré haly) a kolaudační rozhodnutí žalobci nezakládalo žádná práva ani povinnosti.
6. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, zrušení či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, nebo ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2411/2018, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2975/2020).
7. Soudní praxe sice připustila, že v některých případech stát odpovídá za škodu podle §8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Jedná se však o výjimečné situace, kdy později vydaným rozhodnutím byly popřeny účinky rozhodnutí vydaného dříve, které pak bylo lze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk.
8. Zpochybňuje-li dovolatel závěry plynoucí z výše uvedené judikatury dovolacího soudu, pomíjí, že je založena na principu, podle něhož soud při posuzování odpovědnosti státu podle OdpŠk nemá oprávnění posuzovat věcnou správnost pravomocných rozhodnutí orgánů státní moci. Naopak jimi musí být vázán, nedojde-li v příslušném řízení k jejich zrušení pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5884/2016, ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005). Tato vázanost je dána principem dělby moci mezi mocí výkonnou a soudní, jenž nemá být popřen ani v této věci.
9. Argumentuje-li žalobce rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2013, není jeho náhled správný. Předmětný rozsudek totiž byl v základu postaven na tom, že navazuje-li na primární a nezrušené rozhodnutí (stavební povolení) další rozhodnutí, jež má vést k završení veřejnoprávní procedury jako celku a teprve na jehož základu dojde k dosažení cíle sledovaného navrhovatelem – stavebníkem (zde kolaudačního rozhodnutí), a toto rozhodnutí vyzní pro stavebníka negativně z důvodů, pro které by bylo namístě nevyhovět ani prvnímu návrhu (návrhu na vydání stavebního povolení), není třeba, aby došlo k výslovnému zrušení předchozího rozhodnutí (stavebního povolení). Z pozdějšího zamítavého rozhodnutí je totiž i bez jeho výslovného zrušení zřejmé, že dřívější rozhodnutí neobstojí. V posuzované věci však stavební úřad rozhodl pozitivně jak o vydání stavebního povolení, tak vydal pozitivní kolaudační rozhodnutí, když ani jedno z těchto rozhodnutí nebylo zrušeno. Z týchž důvodů neobstojí ani poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, neboť i v tehdy posuzovaném případu se jednalo o situaci, kdy stavební úřad vydal stavební povolení, ale později odmítl vydat pozitivní kolaudační rozhodnutí s poukazem na absenci skutečnosti (na již existující pozitivní stanovisko báňského úřadu), jejíž neexistence měla vést již k negativnímu rozhodnutí o samotném stavebním povolení. Jde-li o odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020, v tomto rozsudku dovolací soud vysvětluje rozdíl mezi rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk s výsledkem, že souhlas s umístěním a provedením stavby a kolaudační souhlas (§79 odst. 2 a §122 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákonu, ve znění účinném do 31. 12. 2012) lze považovat za rozhodnutí ve smyslu §5 písm. a) OdpŠk, a nikoliv za nesprávný úřední postup podle §13 OdpŠk. Ani toto žalobcem zmíněné rozhodnutí proto dovolací soud nevede ke korekci výše uvedených závěrů.
10. Protože v dané věci nedošlo ke zrušení předmětných rozhodnutí (stavebního povolení a kolaudačního rozhodnutí), a za situace, kdy nebylo vydáno žádné další rozhodnutí, které by popřelo účinky těchto rozhodnutí, rozsudek odvolacího soudu obstojí, neboť se neodchýlil od shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterou není důvod ani pro účely posuzovaného případu přehodnocovat. Nelze totiž dovodit spoluodpovědnost státu za údajně nesprávné pozitivní rozhodnutí o povolení stavby a o kolaudaci předmětné haly, nedošlo-li k jeho zrušení. Je na místě souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že na straně žalované chybí základní předpoklad její odpovědnosti za škodu vzniklou zřícením skladovací haly, a to nezákonné rozhodnutí. Rozsudky vydané v civilním řízení, kterými byla žalovanému (v tomto řízení v postavení žalobce) uložena povinnost zaplatit poškozeným náhradu škody a ušlého zisku, nemohou mít za následek, že rozhodnutí o stavebním povolení a o kolaudaci budou pokládána za nezákonná ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, a to bez ohledu na názor vyjádřený v jejich odůvodnění na spoluodpovědnost žalované. Z výše popsané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu naopak plyne, že stát zásadně neodpovídá za škodu podle §8 odst. 1 OdpŠk, aniž by bylo rozhodnutí pro nezákonnost změněno či zrušeno. Na této rozhodovací praxi není důvod ničeho měnit ani v posuzované situaci, neboť správní stavební řízení a civilní soudní řízení jsou dvěma odlišnými typy řízení s odlišným (veřejnoprávním či naopak soukromoprávním) dopadem do sféry práv a povinností účastníků a případně i třetích osob. Rozhodnutí, která jsou v nich uskutečněna, k sobě navzájem nemají žádný vztah. Orgány státní moci, jež je vydaly, navzájem vůči sobě nevystupují ve vztahu nadřízenosti či podřízenosti, a proto ani nelze uzavřít, že rozhodnutí civilního soudu v rámci civilního sporu by bylo možné pokládat za právní skutečnost, na jejímž základě by bylo na místě ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk pokládat rozhodnutí vynesené ve stavebním řízení za vyhaslé (zde předmětné stavební povolení a kolaudační rozhodnutí).
11. Zbývá dodat, že dovolací soud pokládal za nadbytečné se zabývat dalšími dovolatelem předkládanými právními otázkami, „zda má fyzická osoba (nestátní subjekt) právo následného postihu vůči státu za situace, kdy stát nese spoluodpovědnost za vznik dluhu a vystupuje jako subjekt veřejného práva“, a „zda porušení prevenční povinnosti ze strany žalobce mohlo vést k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu, který vyústil ve vydání vadných rozhodnutí“. Obstál-li totiž jeden ze samostatných důvodů pro zamítnutí žaloby, nemůže být založena přípustnost dovolání ve vztahu k žádné další otázce, neboť se její vyřešení nemůže v poměrech dovolatele nijak projevit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3168/2015).
12. K případným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., by dovolací soud mohl přihlédnout pouze tehdy, pokud by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). To se týká námitky dovolatele o údajné překvapivosti napadeného rozhodnutí.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu