ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5884.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5884/2016-514
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. O., narozeného XY, bytem v XY , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované České advokátní komory , se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 15 C 262/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 21 Co 183/2016-471, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016, č. j. 21 Co 183/2016-471, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované původně domáhal zaplacení částky 18 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, to vše v souvislosti s nezákonným rozhodnutím České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět jednak co do nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jednak v částce 3 372 260 Kč s příslušenstvím co do nároku na náhradu škody. Předmětem řízení tak zůstal žalobcem tvrzený nárok na náhradu škody ve výši 15 127 740 Kč s příslušenstvím.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2015, č. j. 15 C 262/2012-420, uložil žalované, aby žalobci zaplatila částku ve výši 5 670 840 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 9 456 900 Kč s příslušenstvím a ohledně části příslušenství z částky 5 670 840 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 1 200 Kč (výrok III) a vedlejšímu účastníkovi na její straně částku 283 481,75 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel předně ze zjištění, že rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03, které nabylo právní moci a na jehož základě byl žalobce vyškrtnut ze seznamu advokátů, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 8 Ca 352/2007, a to pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Pro provedeném dokazování pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobci v důsledku uvedeného rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory vznikla škoda (ve formě ušlého zisku) ve výši 5 670 840 Kč s příslušenstvím.
4. Na tomto skutkovém základě měl soud prvního stupně jednak za to, že je dána existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a dále, že za vzniklou škodu odpovídá žalovaná. Námitku promlčení, již za řízení žalovaná vznesla, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodnou.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu o zaplacení částky 5 670 840 Kč s příslušenstvím zamítl, v zamítajícím výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů jak mezi žalobcem a žalovanou (výrok II rozsudku odvolacího soudu), tak mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení měl ovšem za to, že rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03, není nezákonným rozhodnutím, neboť rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 352/2007-55, bylo zrušeno pouze z důvodu procesních vad spočívajících v nedostatku odůvodnění. Ve věci tak podle odvolacího soudu nebyl naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí, a žalobcem uplatněný nárok proto zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a II napadl žalobce dovoláním. V něm předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že bylo-li pravomocné rozhodnutí kárného senátu zrušeno správním soudem pro existenci vad řízení, nejedná se o nezákonné rozhodnutí. Dále žalobce rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že jde o rozhodnutí překvapivé, neboť v něm odvolací soud posoudil existenci odpovědnostního titulu odlišně od soudu prvního stupně, aniž by o tom žalobce poučil, což rovněž neodpovídá judikatuře dovolacího soudu. Tím podle žalobce zároveň došlo k porušení zásady nestrannosti soudu, která vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Konečně je podle žalobce rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť se nedostatečně vypořádal s odůvodněním námitek žalované a vedlejšího účastníka, které vznášeli v odvolacím řízení. I při řešení posledně uvedené otázky se odvolací soud podle žalobce odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou v dovolání specifikoval.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
9. Vedlejší účastník se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že nebyl naplněn předpoklad vzniku odpovědnosti žalované za škodu spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, neboť ke zrušení rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory došlo pouze z procesních důvodů.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
12. Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen princip nestrannosti soudu, který vyplývá z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
13. Ani v rozsahu, v němž dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Námitka žalobce týkající se překvapivosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když podle ustálené judikatury dovolacího soudu je za překvapivé považováno takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). O takový případ se v projednávané věci ovšem nejedná, neboť otázkou pasivní věcné legitimace žalované, jakož i otázkou existence odpovědnostního titulu se soudy nižších stupňů v předchozím řízení opakovaně zabývaly.
17. Ani námitka žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění odvolacích námitek přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce nebyly.
18. Dovolání je však přípustné, neboť při posouzení otázky, zda zrušení pravomocného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí naplňuje předpoklad existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
21. Aby bylo možno rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk považovat za nezákonné, je třeba v zásadě splnit dvě podmínky: rozhodnutí musí být pravomocné (případně vykonatelné bez ohledu na právní moc), a rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
22. Dle judikatury Nejvyššího soudu podmínka zrušení či změny rozhodnutí pro nezákonnost v sobě zahrnuje dva dílčí aspekty: zrušení či změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, nýbrž je zrušujícím nebo měnícím rozhodnutím vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., a nemůže zákonnost rozhodnutí posuzovat ani jako otázku předběžnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2778/2010). V původním řízení by proto mělo být vysloveno, z jakých důvodů se rozhodnutí zrušuje či mění, nebo by taková skutečnost ze zrušovacího rozhodnutí měla alespoň jasně vyplývat.
23. Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006, uvedl, že vzhledem k objektivní povaze odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí je nerozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Mezi vady řízení řadí judikatura dovolacího soudu rovněž nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v tom, že rozhodnutí neobsahuje dostatek důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5223/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1910/2016).
24. V posuzované věci byl předpoklad nezákonnosti rozhodnutí naplněn, když pravomocné rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 4. 7. 2007, sp. zn. K 115/03, bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 7. 2009, č. j. 8 Ca 352/2007-55, pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. Lze tedy v souladu s výše uvedeným uzavřít, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Pokud odvolací soud učinil závěr opačný, odchýlil se tím od judikatury Nejvyššího soudu, což činí jím provedené posouzení věci nesprávným.
VI. Závěr
25. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu dle §243e odst. 2 věta prvá o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
26. Nevyšší soud – jsa vázán dovolacími důvody vymezenými v dovolání (§242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) – se v dovolacím řízení nemohl zabývat otázkou, zda za vzniklou škodu v projednávané věci odpovídá podle §3 OdpŠk stát. V dalším řízení by však odvolací soud neměl přehlédnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3638/15, jenž se závazně (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyjadřuje k tomu, zda kárné řízení vedené Českou advokátní komorou proti advokátovi podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, lze považovat za výkon veřejné moci a dovozovat z pochybení, ke kterému v jeho průběhu došlo, odpovědnost státu v režimu zákona č. 82/1998 Sb.
27. Soud je ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu