ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2635.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2635/2022-677
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyň a) I. S. , nar. XY, bytem v XY, b) N. S. , nar. XY, bytem v XY, a c) B. S. , nar. XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 490 932 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 154/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 17 Co 319/2021-628, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 17 Co 319/2021-628, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 5. 2021, č. j. 14 C 154/2011-597, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 14 C 154/2011-597, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly po žalované zaplacení částky 490 932 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 28. 4. 2012 do zaplacení (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 7 500 Kč (výrok II).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku uplatněném původním žalobcem S. S. (dále jen „původní žalobce“) žalobou, došlou soudu dne 27. 10. 2011, na zaplacení náhrady nemajetkové újmy a škody z důvodu nezákonného trestního stíhání, které skončilo zastavením. Z titulu nezákonného rozhodnutí požadoval náhradu nákladů obhajoby ve výši 664 182 Kč, ušlý zisk ze závislé činnosti ve výši 5 135 758 Kč, a ušlý zisk z podhodnoceného prodeje akcií ve výši 1 297 670 Kč. Rovněž žádal náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním trvajícím sedm let a jeden měsíc (od 15. 3. 2004 do 28. 4. 2011) ve výši 182 500,50 Kč.
3. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. 4. 2013 bylo řízení o zaplacení částky 228 250 Kč zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby. Původní žalobce dne 27. 4. 2013 zemřel. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 7. 2014, č. j. 14 C 154/2011-97, ve znění usnesení ze dne 9. 4. 2021, č. j. 14 C 154/2011-592, rozhodl, že v řízení bude pokračováno se současnými žalobkyněmi, dědičkami původního žalobce.
4. Soud prvního stupně nejprve rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 14 C 154/2011-208, ve znění usnesení ze dne 3. 6. 2016, č. j. 14 C 154/2011-243, a ze dne 9. 4. 2021, č. j. 14 C 154/2011-592, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyním 490 932 Kč s příslušenstvím, a příslušenství z částek 167 730 Kč a 5 520 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu o zaplacení 5 135 758 Kč a o zaplacení 1 297 670 Kč zamítl (výroky II a III), řízení co do 228 250 Kč zastavil (výrok IV), a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 100 Kč (výrok V).
5. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17 Co 249/2016-258, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 490 932 Kč s příslušenstvím a ve výroku V o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění odvolací soud též vytkl soudu prvního stupně, že nerozhodl o části předmětu řízení ve výši 127 500,50 Kč.
6. Dovolání žalobkyň proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 17 Co 249/2016-258, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 30 Cdo 4684/2017-297, jejich ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, č. j. III. ÚS 165/19-514.
7. Následně rozsudkem ze dne 28. 8. 2019, č. j. 14 C 154/2011-441, ve znění usnesení ze dne 9. 4. 2021, č. j. 14 C 154/2011-592, uložil soud prvního stupně žalované zaplatit žalobkyním 490 932 Kč s příslušenstvím a co do částky 127 500,50 Kč (nemajetková újma) byla žaloba zamítnuta.
8. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 2. 2020, č. j. 17 Co 377/2019-558, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 8. 2019 ve výroku o zamítnutí žaloby co do nemajetkové újmy potvrdil a ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení, přičemž rozhodl, že ve věci rozhodne jiný soudce téhož soudu.
9. Soud prvního stupně poté výše uvedeným rozsudkem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 14 C 154/2011-597, žalobu ve zbývající části (o zaplacení částky 490 932 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody spočívající v nákladech na obhájce) zamítl, a to z důvodu nedostatku aktivní legitimace žalobkyň.
10. K odvolání žalobkyň ve věci znovu rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, přičemž v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
11. Odvolací soud předně vyšel z toho, že původní žalobce zemřel za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) a právní úprava vycházela z principu ingerence státu při nabývání dědictví. K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem nedochází jen na základě smrti zůstavitele, ale dědictví po každém zůstaviteli musí být projednáno a rozhodnuto soudem. Žalobkyně sice po výzvě ze strany soudu prvního stupně podaly návrh na dodatečné projednání dědictví (ve vztahu k pohledávce, jež je předmětem tohoto řízení), avšak samy navrhovaly, aby jejich návrh byl zamítnut. K dodatečnému (pozitivnímu) projednání dědictví tedy nedošlo a nadále tak není postaveno najisto, zda všechny žalobkyně, v jakém rozsahu pro každou z nich, či některá z nich pohledávku uplatněnou v tomto řízení nabyla. Odvolací soud tedy souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že aktivní legitimace žalobkyň není dána (přitom odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2778/2020).
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně včasným dovoláním, kterým zpochybnily jeho správnost v celém rozsahu.
13. Žalobkyně vytýkají odvolacímu soudu nesprávný právní závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobkyň, trval-li na tom, aby bylo v souvislosti s uplatněným nárokem nejprve „doprojednáno“ dědictví po původním žalobci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1458/2005, ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1221/2011, a ze dne 7. 1. 2016 sp. zn. 28 Cdo 930/2015, a dále od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015, ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3644/2016, ze dne 17. 5. 2019, sp. zn. 24 Cdo 320/2019, a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019.
14. Další dovolací důvod spatřují žalobkyně v tom, že rozsudek odvolacího soudu není dostatečně odůvodněn stran problematiky aktivní legitimace žalobkyň. Odvolací soud se tak při řešení procesní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, například od rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, a zároveň porušil práva žalobkyň na spravedlivý proces a dovolání je tak přípustné ve vazbě na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, a nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 849/16, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16.
15. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
22. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není objektivně přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud s ohledem na charakter přijatého rozhodnutí však dovolání žalobkyň ani částečně neodmítl, neboť uvedená objektivní nepřípustnost dovolání nevylučuje, aby byl tento vedlejší výrok zrušen z důvodů své akcesority na napadeném výroku o věci samé.
23. Ve zbývajícím rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o věci samé, však dovolání přípustné je. Otázku, zda pro závěr o aktivní legitimaci žalobkyň je třeba, aby předtím byla pohledávka, jež je předmětem řízení, dodatečně projednána v dědickém řízení, posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
26. Vzhledem k datu úmrtí původního žalobce se použije ustanovení §460 obč. zák., podle něhož se dědictví nabývá smrtí zůstavitele.
27. K nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; znamená to mimo jiné, že dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o dědictví.
28. V judikatuře dovolacího soudu se ustálil závěr (ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013), že „zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí, pohledávek a jiných majetkových práv zůstavitele), a z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.). To, co bylo uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v případě, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) majetek nebo že již v původním řízení o dědictví ke známému majetku nebylo přihlédnuto z důvodu spornosti. Z uvedeného ve vztahu k (případné) zůstavitelově pohledávce vyplývá, že – nedošlo-li (dosud) mezi více dědici k jejímu vypořádání v řízení o dědictví nebo v řízení zahájeném žalobou podanou podle ustanovení §175y odst. 1 o. s. ř. a nejde-li o majetek spravovaný správcem dědictví – vůči zůstavitelově dlužníku jsou dědici oprávněni (bez ohledu na to, zda jde o dluh dělitelný nebo nedělitelný) společně a nerozdílně; z užití ustanovení §513 obč. zák. pak vyplývá, že kterýkoliv z dědiců může žádat po dlužníku celé plnění, samozřejmě s tím, že je nemůže požadovat ani zčásti – jestliže pohledávka zůstavitele dosud nebyla vypořádána mezi více dědici – pouze pro sebe, ale jen ve prospěch všech dědiců.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 503/2015, a ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3644/2016). Z tohoto závěru vychází dovolací soud i v řízeních, kde původní žalobce v průběhu řízení zemřel a soud rozhodl ve smyslu ustanovení §107 odst. 1 o. s. ř. o tom, s kým bude v řízení pokračováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5356/2014), stejně jako v řízeních, v nichž se již postupuje podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
29. Odkazuje-li odvolací soud v napadeném rozhodnutí na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2778/2020, je nutné v prvé řadě zdůraznit, že se jedná o usnesení, jímž bylo odmítnuto dovolání. Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z podstaty věci neobsahuje meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikaturní rozpor se závěry meritorně vyřešenými v rozsudcích dovolacího soudu (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17). Navíc se toto usnesení soustředilo na jiné právní otázky (dovolateli namítaný přepjatý formalismus) ve specifických, restitučních souvislostech. Nelze proto uzavřít, že by jím došlo ke změně ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené ve shora uvedených rozsudcích.
30. Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu, že aktivní legitimace žalobkyň není dána, neboť nedošlo k dodatečnému projednání dědictví, není správný.
31. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu