ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2839.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2839/2022-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) J. K., nar. XY, bytem XY, b) S. P. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 256/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 Co 44/2022-319, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2022, č. j. 12 Co 44/2022-324, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 12. 11. 2016 (doplněnou dne 7. 4. 2017) se žalobci domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Úřadu městské části Praha 16, dále před Magistrátem hl. města Prahy, před Ministerstvem životního prostředí a následně před správním soudem (Městským soudem v Praze) ohledně určení, zda jsou v žalobě specifikované pozemky součástí zemědělského půdního fondu (dále jen „posuzované řízení“), a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“.
Žalobci nejprve požadovali přiměřené zadostiučinění v relutární formě, a to za období od 26. 10. 2011 do 2. 12. 2015 (tj. pouze za dobu trvání řízení před správními soudy) ve výši 100 000 Kč pro každého z nich, následně (doplněním žaloby dne 5. 9. 2017) žalobu rozšířili na částku 140 312 Kč pro každého z nich, a to za celkovou délku posuzovaného řízení (tedy včetně řízení před správními orgány).
Soud prvního stupně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 8. 11. 2021, č. j. 28 C 256/2016-293, jímž ve výrocích I a II žalobu obou žalobců zamítl a ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 12 Co 44/2022-319 (jehož písemné vyhotovení je nesprávně označeno jako usnesení), ve znění opravného usnesení ze dne 19. 5. 2022, č. j. 12 Co 44/2022-324 (jímž bylo opraveno pouze datum vydání rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné (o čemž byli dovolatelé odvolacím soudem poučeni).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení otázky, zda se správní řízení před správními orgány a navazující řízení před správním soudem považuje pro účely poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení za řízení jediné, neboť závěry dosažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu se neocitly v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže odvolací soud v odstavci 29 odůvodnění uvedl, že řízení, které částečně probíhalo před správními orgány a částečně před soudy, je nutno z hlediska délky řízení považovat za jeden celek (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1291/2022, a tam citovaná další judikatura). Ostatně z dalšího textu dovolání se podává, že se žalobci s řešením této otázky přijatým v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ztotožňují.
Dovolání nemůže být shledáno podle §237 o. s. ř. přípustným ani pro posouzení otázky (která podle dovolatelů nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena), zda při uplatnění nároku na přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení stačí specifikovat řízení, za které je nárok požadován, nebo zda musí být žalobcem přesně stanoven začátek a konec takového řízení již v žalobním návrhu a soud si nečiní v tomto směru vlastní úsudek. Závěr o nepřípustnosti dovolání v této části platí již proto, že na posouzení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud se totiž v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda žalobci museli již v žalobě přesně uvést, od kdy do kdy posuzované řízení trvalo, nýbrž zdůraznil, že žalobci u Ministerstva spravedlnosti v rámci předběžného projednání nároku, stejně jako v původní žalobě výslovně požadovali náhradu nemajetkové újmy toliko a pouze za tu část posuzovaného řízení, která probíhala před správním soudem. Rozdělení nároku je pak v rámci zásady dispoziční plně v kompetenci žalobců a soudy nemohou přiznat nic, co by překračovalo žalobní žádání (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014). Argumentace dovolatelů nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2404/21, je v tomto směru nepřiléhavá, neboť v něm nebyla řešena otázka celkové délky správního řízení a navazujícího řízení před správními soudy v situaci, kdy by se žalobce domáhal samostatně zadostiučinění toliko za část takového řízení.
Ani posouzení otázky, zda se odvolací soud musí argumentačně vyrovnat s námitkami účastníků s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího nebo Ústavního soudu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatelé v této části brojí zejména proti tomu, že soud prvního stupně nevycházel z nejaktuálnější judikatury Nejvyššího soudu, jestliže v odůvodnění svého rozsudku poukázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, které však byly překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020.
V tomto směru se lze s dovolateli ztotožnit, že dřívější judikatura (kterou argumentoval soud prvního stupně) dovozující, že nepřiměřená délka správního řízení je způsobilá přivodit účastníkům nemajetkovou újmu tehdy, jestliže v posuzovaném správním řízení jde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a jestliže jde o právo nebo závazek soukromoprávní povahy, byla překonána právě výše uvedeným rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. V něm Nejvyšší soud nově uzavřel, že právo na projednání věci v přiměřené době, které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod, mají i účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na dané správní řízení navazoval soudní přezkum.
Avšak vycházel-li soud prvního stupně částečně z takto překonané judikatury, nelze totéž konstatovat o rozhodnutí odvolacího soudu, jenž oproti soudu prvního stupně nezaložil své (dovoláním napadené) rozhodnutí na tom, že by žalobci museli tvrdit a prokazovat vznik nemajetkové újmy, protože by se ve správním řízení nejednalo o právo soukromoprávní povahy, nýbrž v již shora zmíněném odstavci 29 odůvodnění ve prospěch žalobců zdůraznil, že posuzované řízení, které částečně probíhalo před správními orgány a částečně před soudy, je nutno z hlediska délky řízení považovat za jeden celek, a tudíž i nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nutno považovat za nárok jediný.
V textu dovolání žalobci zpochybňují rovněž to, kterak odvolací soud posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby ve vtahu k jim uplatněnému právu na zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Ve vztahu k tomuto právnímu posouzení odvolacího soudu však dovolatelé neformulují žádnou právní otázku, jejíž zodpovězení by se mělo stát předmětem řízení před dovolacím soudem, a především neuvádí, který ze vzájemně se vylučujících předpokladů přípustnosti dovolání obsažených v §237 o. s. ř. je v daném případě naplněn. Ani z obsahu dovolání (konkrétně z bodu V ve spojení s bodem III) nelze splnění této náležitosti dovolání dovodit, jsou-li nadto v bodu III dovolání uvedeny hned dvě možnosti přípustnosti dovolání, které se navzájem negují (otázka, která byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a otázka, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014).
Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, b. 16.
Nejvyšší soud dále ve svých rozhodnutích uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobci v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 3. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu