ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2897.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2897/2023-616
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobkyně V . H. , zastoupené JUDr. Pavlem Hálou, advokátem, se sídlem v Brně, Martina Kříže 2550/8, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 2 088 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 363/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 3. 11. 2022, č. j. 69 Co 157/2022-450, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2022, č. j. 11 C 363/2018-411, zamítl žalobu, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobkyni částku 2 808 000 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 895 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení výše uvedené částky s tím, že jde o náhradu nemajetkové újmy, jež jí měla vzniknout „kolizním postupem“ soudů v trestním řízení a Ministerstva vnitra při registraci občanského sdružení. Konkrétně se tak mělo stát rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 2 T 287/2015 [jímž byla žalobkyně (tehdy obviněná) uznána vinnou pod bodem 1) a) až x) výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), pod bodem 2) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zák. a pod bodem 3) přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy jí byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 a §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný společný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodních společností, dále zákaz výkonu funkce předsedy či místopředsedy občanských sdružení, dále zákaz podnikatelské činnosti podle živnostenského zákona v předmětu podnikání vydavatelská a nakladatelská činnost na dobu 6 let. Současně byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 31 T 111/2011, který nabyl právní moci dne 6. 3. 2012, celý výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu, příp. podle §229 odst. 1 tr. řádu, bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody]. K odvolání žalobkyně (obviněné), státního zástupce a poškozené České pošty s. p. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 55 To 47/2017, z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu (jen) ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. řádu byla odvolání obviněné a poškozené České pošty, s. p., zamítnuta. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Žalobkyně (i z hlediska nezbytné příčinné souvislosti) tvrdila, že rozhodnutí trestních soudů neobstojí vedle dřívějšího rozhodnutí Ministerstva vnitra o registraci někdejšího občanského sdružení (posléze spolku) „Právní poradna – Sdružení právníků, právních a finančních poradců a odborníků v oblasti trestního práva o. s.“ K činnosti tohoto spolku /tehdy šlo o občanské sdružení/ udělilo Ministerstvo vnitra oprávnění a spolek byl posléze zapsán do veřejného rejstříku. Poradna jako občanské sdružení byla zaregistrována Ministerstvem vnitra ke dni 10. 5. 2012, o čemž byla žalobkyně informována přípisem ze dne 12. 5. 2012. Žalobkyně měla za to, že kdyby nedošlo k registraci občanského sdružení příslušným ústředním orgánem, nemohla by páchat trestnou činnost, která jí byla kladena za vinu a pro níž byla posléze pravomocně odsouzena.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla (zřejmě v celém jeho rozsahu) dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání sepsala žalobkyně nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle §241 odst. 4 o. s. ř. však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu §241a odst. 5 o. s. ř. nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel.
Podle §237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se dále podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Mezi povinné náležitosti dovolání proto patří vymezení důvodu dovolání a uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění některého ze čtyř výše uvedených předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Konkrétně to znamená jasné vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a uvedení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou, k tomu srov. srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17.
Nyní posuzované dovolání (po jeho doplnění advokátem) obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo řádně vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Pokud se snad žalobkyně domnívala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, bylo zapotřebí pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013), ať už šlo o judikaturu Nejvyššího soudu, popř. zprostředkovanou judikaturou soudu ochrany ústavnosti. Přes obsáhlost dovolání v něm není specifikováno žádné rozhodnutí, od nějž by se měl odvolací soud odchýlit. Náležité vymezení přípustnosti dovolání absentuje i vůči určující otázce, že soudy (citováno doslovně): „nerespektovaly aplikační přednost směrnic EU zákona č. 198/2009 Sb. zákona o diskriminaci §11 ve spojení s aplikovaným spolkovým právem ČR, před právním výkladem zákona o advokacii“ . Nejvyšším soudem zmiňovaná kritika obsahových náležitostí dovolání se nakonec váže i k povšechné a bezobsažné námitce o porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění). K vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží jen u jinak přípustného dovolání (§242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.), což není případ právě projednávané věci.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků (zde žalované) řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu nebo dohledával možné důvody přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu