ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2952.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2952/2022-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 7/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, č. j. 36 Co 331/2021-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2021, č. j. 45 C 7/2020-67, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 19 C 142/2011 (dále též jen „posuzované řízení“), a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné, odmítl.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení námitky dovolatele, že odvolací soud nesprávně zhodnotil přiměřenost délky původního řízení, přesáhla-li celková délka tohoto řízení dva roky, neboť rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jestliže vychází z předpokladu, že při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení je vždy třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, přičemž délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (soudu), nikoliv účastníků řízení; jinými slovy řečeno, že nelze vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby trvání řízení, která by mola být pokládána za přiměřenou [viz část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009].
Na závěru o nepřípustnosti dovolání pro posouzení této otázky ničeho nemění ani poukaz dovolatele na odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, č. j. Aprk 24/2017-36, v němž je upozorněno na závěry obsažené v části VI Stanoviska. V něm měl podle Nejvyššího správního soudu Nejvyšší soud konstatovat, že „jakékoli řízení vždy nějakou dobu trvá, a dále na vysokém stupni obecnosti uvedl, že za přiměřenou délku řízení Nejvyšší soud považuje ještě 24 měsíců (nikoli však již delší).“ Uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu jednak nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř., jednak Stanovisko v něm není citováno přesně. Závěry uvedené v části VI Stanoviska se totiž především nevztahují k posouzení přiměřenosti celkové délky řízení, nýbrž ke způsobu stanovení přiměřeného zadostiučinění v penězích v případech, kdy je celková délka řízení již posouzena jako neadekvátní, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a kritériím zmíněným výše. Navíc v dovolatelem zmíněné pasáži Stanoviska není řečeno nic o tom, že by celková délka řízení neměla přesáhnout dva roky (24 měsíců), pouze se v něm konstatuje, že každé řízení nějakou dobu trvá, a právě z tohoto důvodu by bylo nesprávné, „jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší…“ Doba dvou let (24 měsíců) je tak ve Stanovisku zmíněna pouze v kontextu výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, a to jen ve vztahu k počáteční době řízení, nikoliv k době řízení jako celku. Totožně se dovolací soud k obdobné námitce vyjádřil již například ve svém usnesení ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 231/2013, či v nedávné době v usnesení ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3264/2021).
Vytýká-li dovolatel v bodech 12 a 14 dovolání odvolacímu soudu, že vycházel ze závěru příčícího se judikatuře dovolacího soudu, totiž že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu proto, že v něm nebyly zaznamenány průtahy, a že naopak odvolací soud měl vycházet z toho, že porušení práva na přiměřenou délku řízení lze dovodit i v případech, kdy soudy činily úkony v přiměřených lhůtách a jejich postup byl plynulý, nelze této námitce přitakat, neboť z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vycházel ze závěrů souladných s judikaturou dovolacího soudu, uvedl-li výslovně (viz zejména odstavec 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), že v určité fázi řízení lze tolerovat existenci průtahů, není-li celková délka řízení nepřiměřená, a naopak, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě i tehdy, byl-li postup soudů plynulý, avšak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu se celková délka řízení jeví nepřiměřenou (viz např. bod III Stanoviska).
Ohledně námitky, že v posuzovaném řízení došlo k zásadnímu procesnímu pochybení soudů, byla-li věc projednávána před věcně nepříslušnými soudy, a že právě z tohoto důvodu bylo řízení kasačním rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 4831/2017, vráceno na úplný začátek, pak dovolatel přehlíží, že k této skutečnosti odvolací soud při posouzení otázky přiměřenosti celkové délky řízení přihlédl, dospěl ovšem k závěru, že toto zrušující rozhodnutí (potažmo projednávání věci před věcně nepříslušnými soudy) nemělo na celkovou délku řízení žádný vliv, neboť krátce po vydání kasačního rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo řízení ukončeno uzavřením mimosoudní dohody o narovnání, k čemuž mělo přispět právě i rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu. Jinými slovy řečeno, rozsudek odvolacího soudu je založen na skutkovém závěru (jehož přezkum je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu soudu zapovězen), podle něhož skutečnost, že řízení probíhalo před věcně nepříslušnými soudy, neměla vliv na celkovou délku řízení. Jestliže dovolatel v bodu 17 dovolání namítá, že mimosoudní dohodu uzavřel právě proto, že řízení bylo v důsledku této procesní vady vráceno na úplný začátek a on neměl zájem na tom, aby řízení absolvoval znovu, vychází jeho argumentace nepřípustně (§241a odst. 1 o. s. ř.) z jiného skutkového základu, než na kterém je založeno rozhodnutí odvolacího soudu. Ten totiž uzavřel, že následek vady řízení spočívající v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího v posuzovaném řízení byla dovolacím soudem zrušena, již nevedl k další podstatné době trvání řízení a že i v důsledku stanoviska vyjádřeného v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řízení záhy skončeno uzavřením mimosoudní dohody. Nad rámec odůvodnění lze také uvést, že dovolatel těmito novými tvrzeními ani nijak nezpochybňuje skutkový závěr, že v důsledku jím namítané procesní vady nedošlo k prodloužení celkové délky posuzovaného řízení, neboť nelze čistě jen hypoteticky uvažovat o tom, jak dlouhou dobu by posuzované řízení trvalo po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, kdyby nedošlo k uzavření mimosoudní dohody.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatele, že v posuzovaném řízení došlo k průtahu, a to v rámci odvolacího řízení u Krajského soudu v Hradci Králové, jestliže prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 16. 12. 2013 a odvolací soud vynesl zrušující rozhodnutí až dne 19. 5. 2015, neboť se opět jedná o pouhou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Ten v této souvislosti vyslovil, že k průtahu nedošlo, a to i proto, že první čtyři měsíce odvolacího řízení se soud prvního stupně zabýval žádostí žalobce o osvobození od soudních poplatků (když navíc pro předložení potřebných dokladů za účelem posouzení uvedené žádosti si žalobce vyžádal delší lhůtu), dále byla zjišťována stanoviska stran, odvolacím soudem byl studován spis a první nařízené jednání odvolacího soudu muselo být odročeno z důvodu rozhodování o návrhu na záměnu účastníků řízení.
Uvádí-li dovolatel, že napadené rozhodnutí trpí vadou spočívající v tom, že odvolacím soudem převzatá skutková zjištění stran významu řízení pro žalobce jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, jedná se především o námitku spočívající v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K ní lze však podle §242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci splněno není. Jako samostatný dovolací důvod by uvedená námitka mohla založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., avšak v tomto rozsahu dovolání nesplňuje náležitosti dovolání vymezené v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť v něm není uvedeno, od jaké ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě Ústavního soudu, se měl odvolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tato vada nebyla ve lhůtě pro podání dovolání odstraněna. Proto i v této části muselo být dovolání odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu