ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3027.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3027/2022-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Agentura NKL s. r. o., IČO 61504823, se sídlem v Praze 1, Slovanský ostrov 226, zastoupené JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 21/29, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad štolou 936/3, o zaplacení 25 264 579 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 429/2020, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 70 Co 137/2022-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 2. 2022, č. j. 8 C 429/2020-137, opravil záhlaví usnesení ze dne 14. 10. 2021, č. j. 8 C 429/2020-125 (výrok I), zastavil řízení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III o zastavení řízení a o náhradě nákladů řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání žalobkyně neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř., neboť žalobkyně neuvádí žádnou právní otázku, která by zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, jenž rozhodoval o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu na náhradu škody podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a změně některých zákonů (krizový zákon) [dále jen „krizový zákon“]. Žalobkyně pouze uvedla, že „nebyla připuštěna modifikace právní kvalifikace předmětné žaloby“, že „nikdy nešlo o žádné jiné rozhodnutí, než o rozhodnutí českého státu“, že „za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá a odpovídal stát, nikoliv orgán krizového řízení“, že podle jejího názoru „na danou věc dopadají ustanovení krizového zákona, tak ustanovení zákona č. 82/1998 Sb.“. Tím však nevymezila právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, pouze uvedla jeho obecnou kritiku, která však nemůže založit přípustnost dovolání.
Pouze na vysvětlenou lze doplnit, že Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi vyložil rozdíly v uplatňování nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti ( notářský řád ), a nároku podle krizového zákona, jež se projevují i v poplatkové povinnosti (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1422/2016 a rozhodnutí v něm citované).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nevypořádání se s její odvolací argumentací, poukazujíc přitom na nález Ústavního soudu ohledně práva na přístup k soudu, je třeba upozornit na usnesení ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017, v němž Nejvyšší soud uvedl, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994, ve věci V. de H. proti Nizozemí, stížnost č. 16034/90). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Závěr odvolacího soudu nepovažuje dovolací soud za nepřezkoumatelný, neboť, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky, podle obsahu odvolání, nebyly na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly, podle obsahu dovolání, na újmu uplatnění práv dovolatele. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je založeno na tom, že žalobkyní vylíčené rozhodné skutečnosti neumožňují posoudit uplatněný nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., jde naopak o nárok na náhradu škody podle krizového zákona, u něhož není zákonem upraveno osvobození od soudního poplatku, jenž je určen podle položky 1 odst. 1 sazebníku soudních poplatků; dovolatelce tedy nebylo nijak znemožněno uvést dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu