ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.4714.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4714/2017-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona a ve věci žalobce J. S. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 304/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 70 Co 175/2017 - 98, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 31 C 304/2015 - 71, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 tak, nepřipustil rozšíření žaloby (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované uhradit mu částku ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), odmítl žalobu v části, kde se žalobce domáhal uložení žalované povinnosti uhradit mu „příslušnou daň dle zákona z částky 500 000 Kč“ (výrok III), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal odstranění určité listiny z insolvenčního rejstříku (výrok IV), a uložil povinnost žalobci uhradit žalované 300 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok V).
Dovoláním napadeným rozsudkem pak odvolací soud rozhodl tak, že odmítl odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II – V potvrdil (výrok II) a uložil žalobci povinnost uhradit žalované 300 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Žalobce se domáhal finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena postupem Krajského soudu v Brně, který usnesením ze dne 10. 10. 2014, č. j. KSBR 45 INS 18298/2014-B-7, rozhodl o nepřipuštění žalobce jako zástupce (zmocněnce) jednoho z věřitelů v uvedeném insolvenčním řízení. Toto rozhodnutí bylo změněno Vrchním soudem v Olomouci tak, že žalobcovo zastoupení věřitele bylo připuštěno. Žalobce dále žádal přiznání daně z žalované částky a odstranění údaje o tom, že nebyl připuštěn jako zástupce (zmocněnec), z insolvenčního rejstříku, neboť veřejnou přístupností této informace v elektronické verzi insolvenčního rejstříku (dále jen jako „ISIR“) se žalobce cítí poškozován a psychicky strádá vždy, když si trvání tohoto stavu trvajícího od 10. 10. 2014 připomene.
Odvolací soud odmítl odvolání do výroku I rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť bylo nepřípustné dle §202 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Při právním posouzení pak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a provádění dalších důkazů navrhovaných žalobcem (informativních výpisů z ISIR o tom, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2014 je tam stále dostupné) soud nepovažoval za nutné s ohledem na nespornost této skutečnosti a na možnost do ISIR nahlédnout. Napadené rozhodnutí bylo vystavěno na závěru, že (shodně jako u soudu prvního stupně) nejsou dány podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by mu tvrzená újma vznikla v důsledku pravomocného rozhodnutí, které bylo posléze jako nezákonné zrušeno. S odkazem na judikatorní závěry odvolací soud upozornil, že pochybení v postupu orgánu, které vede k vydání rozhodnutí, může založit pouze odpovědnost státu z titulu nezákonného rozhodnutí (pokud jsou zároveň kumulativně splněny podmínky vzniku škody/újmy a příčinné souvislosti mezi nimi). Pokud žalobce žádá odstranění shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně z ISIR, neshledává pro to odvolací soud žádného podkladu, jelikož zveřejnění rozhodnutí na internetu je v souladu se zákonem a zároveň je shodným způsobem přístupné i rozhodnutí Vrchního soudu, kterým bylo rozhodnuto o připuštění žalobce jako zmocněnce. Dále je odvolací soud vyjádřil k tvrzené nemajetkové újmě (považoval tvrzení žalobce za účelově vykonstruovaná) a uzavřel shodně se soudem prvního stupně, že požadavek na „přiznání příslušné daně dle zákona z částky 500 000 Kč“ je neurčitý a nejasný, proto nalézací soud nepochybil, pokud žalobu v tomto bodě odmítl.
Proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalobce, který má sám právnické vzdělání ve smyslu §241 o. s. ř., a tvrdí, že napadené rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení. Žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil pro posouzení následujících otázek hmotného a procesního práva od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu a Nejvyšší soud by měl určité otázky posoudit jinak. Dovolání bylo podáno proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Dovolací námitky jsou následující:
1. odvolací soud se nevypořádal s veškerými jeho v odvolání obsaženými námitkami a citovanou soudní judikaturou, nezrušil ze shodného důvodu i rozhodnutí soud prvního stupně, čímž zatížil řízení vadou, rozhodnutí je nepřezkoumatelné a v rozporu s touto judikaturou.
2. obvodní soud nepřipustil jeho návrh na rozšíření žaloby a odvolací soud pak pro nepřípustnost odmítl v tomto rozsahu jeho odvolání. K tomu žalobce navrhl, aby dovolací soud připustil rozšíření žaloby o (před soudy nižších stupňů) požadovanou částku a dále o částku ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím a příslušnou daní.
3. odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku aktivní věcné legitimace žalobce s tím, že náhrady škody podle OdpŠk se může domáhat i „neúčastník řízení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).
4. s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 165/02) žalobce namítá, že je odpovědnost státu za škodu objektivní, tudíž se jí nemůže zprostit a odpovídá i za škodu, která mu byla způsobena nepravomocným rozhodnutí soudu prvního stupně, který byl následně změněn rozhodnutím soudu odvolacího. Pokud ustanovení OdpŠk takový postup nepřipouští, měl by být přímo aplikován čl. 36 odst. 3 Listiny.
5. odvolací soud nesprávně vyhodnotil žalobcův požadavek na „zaplacení příslušné daně“ jako nesrozumitelný a neurčitý. Shodně je odškodnění přiznáno Evropským soudem pro lidská práva a na věc by mělo být analogicky aplikováno stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005 týkající se úroků z prodlení.
6. žalobce namítá, že závěr o nemožnosti odstranit z ISIR rozhodnutí o nepřipuštění žalobce jako obecného zmocněnce věřitele v insolvenčním řízení je nesprávný a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. I ÚS 2930/09) a např. čl. 90 Ústavy, č. 10 a 3 Listiny a dalšími, neboť soud by v případě absence zákonné úpravy měl dbát s ohledem na princip přiměřenosti a nezbytnosti zásahu na ochranu práva jednotlivce.
7. názor odvolacího soudu, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 862/10, neboť má žalobce za to, že nemajetková újma se neprokazuje, ale presumuje. Navíc odvolací soud při svém hodnocení nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout, vycházel z důkazů, které nebyly provedeny.
Dále pak žalobce předkládá pět otázek hmotného či procesního práva, které dle jeho názoru nebyl v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.
S ohledem na shora uvedené žádá žalobce, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu změněno tak, že bude vyhověno všem bodům žaloby, přičemž základní žalovanou částku žalobce vyčíslil ve výši 1 190 000 Kč, dále aby byla žalobci přiznáno náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou při současném splnění požadavků §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce podal dovolání do všech výroků napadeného rozhodnutí. Proti výroku I, k němuž směřuje i argumentace k bodu 2, je však dovolání objektivně nepřípustné dle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl. Je nutno připomenout, že s odkazem na §241a odst. 6 o. s. ř. není žalobcem překládané „rozšíření“ žaloby přípustné.
Pokud žalobce pod bodem 1 tvrdí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkami, není takové tvrzení v souladu s obsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se podrobně vypořádal se všemi zásadními okruhy námitek žalobce. Soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci V. de H. proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Rozsudek odvolacího soudu je pak souladný s kritérii vymezenými k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. V souvislosti s tvrzenou vadou řízení nepřekládá žalobce žádnou otázku procesního práva, s odkazem na §242 odst. 3 o. s. ř. se tímto proto dovolací nemohl zabývat. Shodně pak argumentace k bodu 3 neodpovídá odůvodnění napadenému rozhodnutí.
K bodu 4 je nutno konstatovat, že odvolací soud taktéž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2258/2003) či Ústavního soudu (např. nález ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05) vyložil ustanovení §8 OdpŠk tak, že „nezákonným“ rozhodnutím může být pouze rozhodnutí pravomocné (či vykonatelné bez ohledu na právní moc), které bylo pro nezákonnost změněno či zrušeno.
Námitky bodu 5 směřující k určitosti žalobního žádání o zaplacení příslušné daně taktéž nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť je jedná o subsidiární nárok, který je závislý na posouzení nároku základního, který byl shledán neoprávněným.
Pod bodem 6 žalobce namítá zásah do svých základních práv, který spočívá v tom, že je v ISIR zveřejněno rozhodnutí, jež se žalobce týká. Žalobcovy poukazy na judikaturu Ústavního soudu jsou nepřiléhavé a naopak zveřejnění rozhodnutí soudu (jak Krajského soudu v Brně, tak Vrchního soudu v Olomouci) je projevem zásady veřejnosti řízení (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Obě rozhodnutí jsou odůvodněná a žalobcovy námitky týkající se ztráty důvěry klienta či zaměstnavatele v jeho schopnosti jako právníka v nich nemají podkladu. Ostatně obdobná problematika byla podrobně rozebrána v jiné žalobcově věci rozhodnuté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 29 Cdo 1633/2016.
Hodnotil-li odvolací soud existenci a míru nemajetkové újmy tvrzené žalobcem, jednalo se o úvahy podpůrné s ohledem na skutečnost, že první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu (nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí) nebyl shledán. Navíc odvolací soud vycházel pouze ze skutečností uvedených v žalobě, případně zjištěných soudem prvního stupně. Žalobce ve vazbě na okolnosti jeho věci nesprávně uvádí, že nemajetková újma se presumuje a není ji nutno prokazovat, neboť toto pravidlo jako silná, leč vyvratitelná domněnka platí při projednávání nároků odvozovaných od nepřiměřené délky řízení (viz žalobcem citované rozhodnutí Ústavního soudu). Tvrzení shrnutá v bodu 7 proto také nezakládají přípustnost dovolání.
Žalobce nezaložil přípustnost dovolání ani otázkami, které dle žalobcova názoru nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Ty jsou totiž úzce navázány na výše vyjmenované dovolací námitky, případně na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 9. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu