ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3162.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3162/2023-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. N. , toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Stanislavem Bártkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 72/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení částky 80 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 95/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 5. 2023, č. j. 69 Co 417/2022-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované omluvy a zaplacení částky 80 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Přerově spočívajícím v neopodstatněných prodlevách při vydání videozáznamu výslechu svědkyně G. S., jenž byl proveden v trestním řízení vedeném u zmíněného okresního soudu pod sp. zn. 4 T 117/2017.
Okresní soud v Přerově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 9. 2022, č. j. 8 C 95/2022-71, uvedenou žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda žalobci byla v tomto řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, pokud jej soud prvního stupně řádně nepředvolal k nařízenému ústnímu jednání, neboť v této souvislosti nepožádal o provedení žalobcovy eskorty z místa výkonu jeho trestu odnětí svobody, následkem čehož se žalobce tohoto jednání nemohl osobně zúčastnit, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 210/03, dospěl-li k závěru, že prvostupňový soud procesně nepochybil, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Žalobce totiž jejím prostřednictvím uplatňuje nepřípustný dovolací důvod, stanoví-li §241a odst. 1 věta druhá o. s. ř., že dovolání nelze podat z důvodu vad řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tj. vad, pro něž lze rozhodnutí napadnou žalobou pro zmatečnost). Přitom právě §229 odst. 3 věta první o. s. ř. (podle kterého žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem) dopadá na procesní vadu, kterou žalobce napadenému rozhodnutí vytýká.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k otázce (dle žalobcova názoru v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešené), zda i při úkonu administrativní povahy může v důsledku „nadměrného hromadění administrativních pochybení vztahujících se k totožnému subjektu“ dojít k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí výlučně nespočívá, neboť odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti podané žaloby založil také na závěru, že mezi vytýkaným pochybením okresního soudu, jež mělo spočívat v opožděném vydání požadované videonahrávky, a následkem, který žalobce tomuto pochybení přisuzuje, není dán vztah příčinné souvislosti (viz bod 16 rozsudku odvolacího soudu). Tento další dílčí závěr odvolacího soudu však žalobce v dovolání nezpochybnil. Jestliže však některý z důvodů, pro které odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, obstál (zde proto, že jej žalobce v dovolání nikterak nezpochybnil), nemůže pak žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů odvolacího řízení, není dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované, a to v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu