ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4273.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4273/2017-225
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. M. , nar. XY, IČO: XY, se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 191/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č. j. 69 Co 50/2017-181, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 5. 2017, č. j. 69 Co 50/2017-189, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 28 C 191/2015-155, zamítl žalobu „s návrhem, aby soud konstatoval, že nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1778/97 a v souvisejících odvolacích řízeních, vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 27 (28) Co 135/2000, sp. zn. 27 Co 504/2003 a sp. zn. 47 Co 308/2011, došlo k zásahu do práva žalobce na spravedlivý proces zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (výrok I), zastavil řízení ohledně požadavku na zaplacení částky 186 000 Kč (výrok II), uložil žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 186 000 Kč ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 7. 2015 do 14. 8. 2015 (výrok III), zamítl žalobu o zaplacení částky 396 304,80 Kč s příslušenstvím (výrok IV), jakož i částky 1 862 581,66 Kč (výrok V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI).
Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil k odvolání žalobce napadeným rozsudkem ve znění doplňujícího usnesení ze dne 11. 5. 2017, č. j. 69 Co 50/2017-189, zamítavý výrok I soudu prvního stupně tak, „že se konstatuje, že nesprávným úředním postupem a průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1788/97 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“ (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV ohledně částky 164 595,80 Kč s příslušenstvím, jinak tento zamítavý výrok soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 231 709 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 7. 2015 do zaplacení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku V (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Konstatování porušení práva a zaplacení částky 582 304,80 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 9 C 1778/97 (dále jen „posuzované řízení“). Částku 186 000 Kč přitom žalovaná žalobci v průběhu řízení dobrovolně uhradila (a řízení bylo v odpovídající části pravomocně zastaveno), zatímco výrokem II napadeného rozsudku odvolacího soudu byla žalované uložená povinnost zaplatit žalobci částku (dalších) 231 709 Kč s příslušenstvím a žalobní požadavek na zaplacení zbývajících 164 595,80 Kč s příslušenstvím byl pravomocně zamítnut.
Zaplacení částky 1 862 581,66 Kč se žalobce domáhal coby náhrady škody, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s posuzovaným řízením. Konkrétně se jedná o částku 1 582 236,90 Kč představující úrok z prodlení přirostlý v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení k jistině, kteroužto částku byl žalobce na základě pravomocného rozhodnutí v posuzované věci povinen uhradit, a částku 280 344,76 Kč představující navýšení nákladů řízení za „nadbytečné úkony“ v důsledku postupu soudu v posuzovaném řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Dovolání směřoval proti výrokům I, II a III rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti měnícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo konstatováno porušení práva žalobce, a proti měnící části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 231 709 Kč s příslušenstvím. Dovolání v této části není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99) a jako takové musí být odmítnuto podle §218 písm. b), §243c odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“,
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolatel brojí proti části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen zamítavý výrok IV ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 164 595,80 Kč (představující požadované peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu), a proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok V ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 1 862 581,66 Kč (představující náhradu tvrzené škody), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Otázka, k jakému okamžiku je třeba stanovit počátek posuzovaného řízení pro účely určení výše peněžitého zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Řešení odvolacího soudu, který za rozhodný okamžik považoval den doručení platebního rozkazu žalobci (v posuzovaném řízení v procesním postavení žalovaného), nikoliv den, kdy bylo posuzované řízení podle procesních předpisů zahájeno podáním žaloby, nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž je nejistota ohledně výsledku řízení nutně spojena s okamžikem, kdy se poškozený o zahájení řízení nebo o tom, že řízení probíhá, dozví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2747/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 417/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1689/2014).
Ani při řešení otázky stanovení výchozí částky pro určení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když vyšel z toho, že tato částka se má zásadně pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. bod VI. Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4945/2016), a uzavřel, že s ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení je třeba použit výchozí částky 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení (srov. opětovně bod VI. Stanoviska).
Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení dále Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. – dále jen „OdpŠk“ – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15. Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit či zvýšit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Dovolatelem předkládaná otázka, zda je namístě zvýšit základní částku peněžitého zadostiučinění na základě posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (soudů) během posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] o více než odvolacím soudem učiněných 35 %, tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Zcela obdobně nemůže založit přípustnost dovolání ani dovolatelem předkládaná otázka ohledně správnosti snížení základní částky o 10 % na základě posouzení kritéria jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], pokud odvolací soud při hodnocení, zda poškozený žalobce přispěl k průtahům v posuzovaném řízení [v souladu s bodem IV. písm. b) Stanoviska] přihlédl mimo jiné k tomu, že žalobce nebyl v posuzovaném řízení po určitou dobu kontaktní, nepodařilo se mu doručit soudní písemnosti, opakovaně žádal o odročení jednání a předložil listinný důkaz až v odvolacím řízení.
Ani při posuzování otázky kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud nezvýšil základní částku odškodnění, jelikož se nejedná o případ typově zvýšeného významu předmětu řízení [srov. bod IV. písm. d) Stanoviska nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014]. Případný zvýšený význam předmětu řízení na základě konkrétních okolností věci pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený, jehož v tomto ohledu tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní, přičemž není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Ohledně požadované náhrady majetkové škody ve výši 280 344,76 Kč představující zvýšené náklady posuzovaného řízení postavil odvolací soud svůj závěr o neexistenci uplatňovaného nároku na dvou samostatných důvodech: na posouzení, že mezi namítaným průběhem posuzovaného řízení a žalobcem tvrzenou škodou nemůže být spatřována příčinná souvislost, jakož i na tom, že nejsou splněny podmínky pro přiznání náhrady škody ve smyslu §31 odst. 2 zákona OdpŠk, poněvadž žalobce měl možnost uplatnit náhradu nákladů řízení v rámci posuzovaného řízení na základě procesních předpisů.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založí současně na dvou nebo více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (další). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (další) důvod podroben dovolacímu přezkumu, protože nebyl dovoláním dotčen.
Pokud tedy dovolatel napadá toliko závěr odvolacího soudu o neexistenci vztahu příčinné souvislosti, pak na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu týkající se zamítnutí této části nároku žalobce na náhradu škody výlučně nestojí. Jestliže obstál některý z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se v poměrech dovolatele nemohlo nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně není dovolání přípustné ani ohledně nároku na náhradu majetkové škody ve zbývající částce 1 582 236,90 Kč představující úroky z prodlení přirostlé k dluhu žalobce po dobu posuzovaného řízení. Dovolatelem vymezenou otázku, je-li dána příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a úbytkem majetku žalobce v důsledku zvýšení částky zaplacené věřiteli na úrocích z prodlení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž škoda, která vznikla dlužníku (žalobci) tím, že mu bylo soudem v posuzovaném řízení uloženo zaplatit věřiteli spolu s jistinou žalované částky též úroky z prodlení, je v příčinné souvislosti se skutečností, že nesplnil řádně a včas dluh vůči svému věřiteli, nikoliv s postupem soudu v posuzovaném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3913/2011).
Vady řízení namítané žalobcem a týkající se zejména způsobu provádění dokazování a hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu