ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3547.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3547/2023-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně I. H. , zastoupené JUDr. Ladislavou Chládkovou, advokátkou, se sídlem v Roudnici nad Labem, Dobrovského 1179, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 264 137 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 82/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023, č. j. 91 Co 67/2023-290, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 4 264 137 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 29. 4. 2020 do zaplacení, jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy způsobené žalobkyni v souvislosti s jejím trestním stíháním zahájeným usnesením policie ze dne 10. 1. 2014, č. j. KRPS-260015-102/TČ-2013-011671-LJ, mimo jiné pro přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku v řízení později vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 145/2015. Usnesením Okresního soudu v Mělníku ze dne 22. 4. 2020, č. j. 1 T 145/2015-2107, byla věc podle §222 odst. 2 trestního řádu pro skutek, kvalifikovaný jakožto přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku, postoupena Městskému úřadu Mělník, neboť by se mohlo jednat o přestupek. Usnesení nabylo právní moci dne 28. 4. 2020. Žalobkyně požadovala nahradit nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení ve výši 1 000 000 Kč, nemajetkovou újmu způsobenou jí vydáním nezákonného rozhodnutí ve výši 3 000 000 Kč, majetkovou újmu ve výši 44 667 Kč (za úkony právní služby a paušální náhradu výdajů v souvislosti s těmito úkony – tzv. obhajné ve výši 21 600 Kč, 4 x cestovné a 4 x náhradu za promeškaný čas ve výši 1 374 Kč, náklady vynaložené na znalecký posudek MUDr. Fialky ve výši 16 503 Kč a náklady na konverzi listin ve výši 4 590 Kč) a ve výši 219 470 Kč, přičemž posledně zmíněná částka žalobkyni nebyla vyplacena na náhradách, které by jinak jakožto soudkyně čerpala na reprezentaci a odbornou literaturu v období od října 2015 do března 2020.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 10 C 82/2021-238, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni 504 404 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 4. 2021 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 3 759 733 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 29. 4. 2020 do zaplacení, a dále v požadavku na úhradu zákonných úroků z prodlení z částky 504 404 Kč za období od 29. 4. 2020 do 27. 4. 2021 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalobkyně proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 469 019 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 28. 4. 2021 do zaplacení, a ve výrocích II a III potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu jeho výroku I a části výroku II, kterým bylo rozhodnuto, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrzuje, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podané dovolání není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalobkyně částečně odmítnuto, neboť v souladu s §229 odst. 4 o. s. ř. je proti tomuto výroku přípustná žaloba pro zmatečnost. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Dovolání žalobkyně je dále objektivně nepřípustné i v rozsahu, jímž byl v části výroku II rozsudku odvolacího soudu potvrzen nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se nákladů řízení.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „ samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „ samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Žalobkyně v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné v části týkající se nároku žalobkyně na náhradu škody v podobě tzv. obhajného, tj. nákladů za úkony právní služby, včetně paušální náhrady výdajů v souvislosti s těmito úkony ve výši 9 000 Kč (v žalobě uplatněné v celkové částce 21 600 Kč), v podobě cestovného a náhrady za promeškaný čas ve výši 279 Kč (v žalobě uplatněné v celkové částce 1 374 Kč), a v podobě nevyplacených náhrad, které by jinak jakožto soudkyně čerpala na reprezentaci a odbornou literaturu ve výši 454 Kč (v žalobě uplatněné v celkové částce 219 470 Kč), přičemž v souvislosti s těmito nároky nevymezuje žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení mělo rozhodnutí odvolacího soudu o těchto nárocích záviset a která by současně byla společná dalším níže uvedeným nárokům přesahujícím částku 50 000 Kč, ostatně takový společný důvod zamítnutí žaloby ohledně těchto nároků nevyplývá ani z napadeného rozhodnutí. Dovolání tak není objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žalobního požadavku na zaplacení částek 9 000 Kč, 279 Kč a 454 Kč, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelka brojí i proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrzen co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni zákonné úroky z prodlení z částky 504 404 Kč za období od 29. 4. 2020 do 27. 4. 2021. Byť se v daném případě jedná o příslušenství uplatněného nároku, v daném případě tvoří samostatný předmět dovolacího řízení, a to i ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4296/2017), přičemž napadená část rozsudku odvolacího soudu se týkala úroku z prodlení v zákonné výši 10 % z částky 504 404 Kč od 29. 4. 2020 do 27. 4. 2021 a výše úroku z prodlení tak činila 50 208,95 Kč. V této části rozsudku odvolacího soudu tak bylo rozhodnuto o plnění převyšujícím 50 000 Kč, nicméně dovolání žalobkyně brojící proti tomuto samostatně uplatněnému nároku představujícímu úrok z prodlení nelze pro jeho vady věcně projednat, neboť v něm chybí zákonem požadovaný údaj o splnění předpokladů přípustnosti dovolání a stejně tak absentuje uvedení dovolacího důvodu.
Vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Nelze přitom vycházet ani z obsahu uvozujícího článku I dovolání, v němž je uvedeno, že „dovolání [je] přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolání končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li dovolacím soudem být vyřešena právní otázka posouzena jinak“. Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se totiž navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Stejně tak je dovolání žalobkyně vadné i v rozsahu výroku II rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrzen, a to co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 1 000 000 Kč jako finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. V posuzovaném případě vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání včetně dovolacího důvodu v dovolání zcela absentuje, a z dovolání tudíž není seznatelné, který předpoklad přípustnosti ve vztahu k uvedenému výroku považuje žalobkyně za splněný.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vymezila-li žalobkyně v dovolání otázku slovy: „pokud odvolací soud souhlasil s tím, že není srovnatelný případ s případem žalobkyně“ s tím, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena, nemůže tato otázka vztahující se k náhradě nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí v nepřiznané výši 2 750 000 Kč založit přípustnost dovolání. Na jejím vyřešení totiž napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť soud prvního stupně i soud odvolací shledaly tři podle jejich názoru skutkově srovnatelné případy s případem žalobkyně. Odvolací soud se pouze vyjádřil k námitce žalobkyně, že by její případ měl být srovnáván s případy, v nichž bylo přiznáno odškodnění ústavním činitelům, avšak žádný takový případ ke srovnání nenabídla. Odvolacímu soudu rovněž nebyl znám žádný případ, kdy by byl ústavní činitel trestně stíhání pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví vůči svému potomkovi, nebo kdy by v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo u ústavního činitele k obdobným zásahům do osobnostní sféry, k nimž došlo u žalobkyně, avšak pouhou skutečnost, že ve srovnávaných nebyli poškozenými ústavní činitelé, nepovažoval samu o sobě za významnou. Dovolatelka přitom ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. nenabízí žádný výklad, proč by skutečnost, že je soudkyní, měla být z hlediska stanovení výše zadostiučinění sama o sobě významná.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu