ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3638.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3638/2022-83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Dvořákem, advokátem se sídlem v Podivíně, Nerudova 714/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 105 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 45/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 70 Co 60/2022-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 C 45/2021-36, zamítl žalobu o zaplacení částky 105 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 25. 12. 2020 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 70 Co 60/2022-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 105 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Plzni, který ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2020, č. j. 56 Co 181/2020-14, nepřipustil dovolání, ačkoliv měl.
Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Ve zbylém rozsahu, tedy ohledně výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se Nejvyšší soud zabýval jednak tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. a dále jeho přípustností dle §237 o. s. ř.
Pokud jde o otázky, zda byl odvolací soud oprávněn učinit si závěr o případném úspěchu či neúspěchu žalobce v dovolacím řízení, které s ohledem na chybné poučení žalobce nezahájil (část IV dovolání) a zda může být v daném řízení výše škody podrobena soudnímu přezkumu, pokud se jí zabýval soud již v původním řízení vedeném u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 17 C 18/2020, byť v tomto řízení byla žaloba odmítnuta (část VI dovolání), žalobce řádně nevymezil podmínky přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Žalobce v úvodu dovolání k podmínkám přípustnosti pouze obecně uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, nespecifikoval však, od jaké své předchozí ustálené rozhodovací praxe by se měl dovolací soud při řešení výše uvedených otázek odchýlit. V této části tedy dovolání žalobce neobsahuje všechny zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. a je tudíž vadné.
Co se týče námitky (ne)možnosti aplikace §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v dané věci, kde žalobce poukazoval na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, není dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Za této situace, kdy jeden z právních závěrů odvolacího soudu, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci, tedy, že žalobci nevznikla žádná újma (odstavec 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání ani žalobcem předložená otázka zpochybňující druhý z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba zamítnuta (neexistence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť žalobce mohl a měl vzniku tvrzené škody podáním dovolání i přes chybné poučení zabránit, čímž porušil svou prevenční povinnost). Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky, by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, a dovolání žalobce tak není podle §237 o. s. ř. v této části přípustné.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu