ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3641.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3641/2022-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobců a) TEMONT CZ s.r.o., IČO 27206254, se sídlem v Praze 10, Přátelství 66, b) L. T., nar. XY, bytem v XY, c) S. Z., nar. XY, bytem v XY, d) M. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Janem Kočím, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2044/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 9 741 572,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 167/2020, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 68 Co 123/2022-240, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2022, č. j. 68 Co 123/2022-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 1. 2022, č. j. 14 C 167/2020-218, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal zaplacení částky 6 741 572,46 Kč (výrok I), stejně jako žalobu, kterou se žalobci b), c) a d) domáhali každý zaplacení částky 1 000 000 Kč (výrok II), a rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů řízení 1 200 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem řízení o odvolání žalobců b), c) a d) zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 500 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Usnesením ze dne 4. 8. 2022, č. j. 68 Co 123/2022-246, doplnil odvolací soud výrok IV, jenž zní, že ve vztahu mezi žalobci b), c) a d) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) v rozsahu výroku II včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce a) nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce a) v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Žalobce a) postupně formuluje několik otázek, jež by bylo možné považovat za dovolací důvody (trvá na tom, že „je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody“, domnívá se, že „byla dostatečně prokázána solventnost dlužníka“, má za to, že „soud svá rozhodnutí nemůže zakládat pouze na svých domněnkách“ a že „soud by měl při vyhodnocování existence příčinné souvislosti brát do úvahy tu variantu, která nejvíc prospívá osobě, která jednala po právu a v dobré víře“). Podmínky přípustnosti dovolání však závěrem dovolání vymezuje souhrnně tak, že „výše rozepsaná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Není proto zřejmé, konkrétně k jaké z několika formulovaných otázek přípustnost dovolání takto vymezuje.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně vybíral z dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu