ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3715.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3715/2022-342
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce V. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem v Brně, Dlážděná 704/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 64/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 35 Co 139/2022-322, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2022, č. j. 35 Co 139/2022-322, se ve výroku I, ohledně částky 19 650 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II, o nákladech řízení, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení částky 20 239 875 Kč z titulu odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Dne 23. 4. 2007 podala obec L. trestní oznámení ve věci podezření ze spáchání trestného činu podle §158 tehdy platného trestního zákona, jehož se měli dopustit žalobce a další dvě osoby, a to machinacemi s pozemky pro výstavbu sportovního areálu, čímž měla být obec L. poškozena. Když bylo podáno trestní oznámení, byl žalobce senátorem Parlamentu České republiky a již před podáním trestního oznámení Česká televize dne XY odvysílala reportáž s tím, že měl okrást obec L.. Policie více než dva roky prováděla rozsáhlé šetření a následně státní zástupce učinil závěr, že nemohlo dojít ze strany žalobce ke spáchání trestného činu. O více než tři roky později bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro tentýž skutek, a to na základě usnesení policejního orgánu ze dne 30. 11. 2012. Stalo se tak v době, kdy žalobce oznámil svůj úmysl vrátit se do veřejného a politického života. Trestní stíhání bylo zahájeno na pokyn Nejvyššího státního zástupce, a to přesto, že se nijak nezměnila důkazní situace. Následně byla podána obžaloba a byl vyhlášen odsuzující rozsudek, který byl vydán v dalších čtyřech letech ještě celkem čtyřikrát, a čtyřikrát byl krajským soudem zrušen v neveřejném zasedání. Teprve na popáté (17. 5. 2017) byl vydán zprošťující rozsudek, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž bylo trestní stíhání vedeno. Trestní stíhání bylo podle obsahu obžaloby naplánováno a namířeno vůči žalobci s cílem odstranit jej z veřejného a politického života. Mělo dopad do jeho osobního i profesního života, když opustil politickou kariéru, k čemuž byl prakticky donucen jednak obsáhlým prověřováním podaného trestního oznámení, jednak s největší pravděpodobností politicky motivovaným pokynem k zahájení trestního stíhání. V průběhu trestního řízení docházelo k postupnému zhoršování žalobcova zdravotního stavu, a to jak po stránce psychické, tak i fyzické. Žalobce rovněž čelil dlouhotrvajícímu tlaku médií, jednostranně informovaných ze strany orgánů činných v trestním řízení. Byl prakticky občansky a společensky znemožněn, navíc jako podnikatel ztratil řadu obchodních partnerů, kteří mu přestali důvěřovat. Byl členem mysliveckého spolku, nicméně jako trestně stíhaná osoba musel odevzdat zbrojní průkaz a nemohl tak vlastnit žádnou zbraň, pročež dočasně pozbyl i členství v mysliveckém sdružení. Přestal být zvaným hostem na různé společenské akce, jako golfové turnaje, fotbalové zápasy, plesy atd. Ztratil řadu přátel a musel přestat i s dalším koníčkem, kterým bylo létání, protože mu nikdo nechtěl půjčit letadlo. Měl rovněž velké problémy v manželství, když právě uváděné skutečnosti se ve svém souhrnu odrazily na jeho zdraví, kdy musel vyhledat odbornou pomoc psychiatra a navíc onemocněl rakovinou štítné žlázy (správně ovšem prostaty – poznámka Nejvyššího soudu), což je choroba, jejíž úspěšná léčba vyžaduje klidný a spořádaný život bez stresu. Dne 5. 11. 2018 vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, a to co do částky 239 875 Kč a nadále (po částečném zastavení řízení) požadoval pouze zaplacení částky 20 000 000 Kč. Žalovaná částečně vyhověla jeho nároku a poskytla mu zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 87 000 Kč. Žalobce v této části vzal svou žalobu částečně zpět a řízení bylo v tomu odpovídajícím rozsahu také zastaveno.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 12 C 64/2018-291, zastavil řízení co do úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 326 875 Kč „ode dne, kterým bude první den prodlení žalované s plněním, do zaplacení“ (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 163 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 19 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 46 462 Kč (výrok IV).
3. Na základě provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Na základě trestního oznámení ze strany starostky obce L. ze dne 18. 4. 2007 byly iniciovány úkony trestního řízení pod sp. zn. 1 ZN 1402/2007, když toto řízení bylo ukončeno odložením oznámení, což bylo potvrzeno usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 2 KZN 2350/2007. Usnesením policejního orgánu ze dne 30. 11. 2012, č. j. OKFK-156-178/TČ-2008-01, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), f) trestního zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011. Dne 29. 4. 2013 byla na žalobce podána k Okresnímu soudu v Blansku obžaloba, kterou mu bylo kladeno za vinu spáchání uvedeného trestného činu, řízení bylo poté vedeno pod sp. zn. 1 T 114/2013. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 21. 10. 2013, č. j. 1 T 114/2013, byl žalobce spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným skutkem specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2014, č. j. 7 To 29/2014-2018, byl prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 24. 9. 2014, č. j. 1 T 114/2013-2166, byl žalobce spolu s dalšími spoluobviněnými uznán vinným skutkem specifikovaným ve výroku rozsudku, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2015, č. j. 7 To 14/2015-2234, byl prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 6. 5. 2015, č. j. 1 T 114/2013-2392, byl žalobce spolu s dalšími spoluobviněnými opět uznán vinným, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 7 To 295/2015-2439, byl prvostupňový rozsudek zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 3. 8. 2016, č. j. 1 T 114/2013-2545, byl žalobce spolu s dalšími spoluobviněnými znovu uznán vinným, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2016, č. j. 7 To 499/2016-2634, byl prvostupňový rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 5. 2017, č. j. 1 T 114/2013-2712, byl žalobce zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2017, č. j. 7 To 299/2017-2766, bylo odvolání státního zástupce zamítnuto. Zprošťující rozsudek tak nabyl právní moci dne 5. 10. 2017. Žalovaná zaplatila žalobci částku 225 210,40 Kč (coby náhradu majetkové škody) dne 21. 6. 2018 a částku 87 000 Kč (coby odškodnění za nemajetkovou újmu) pak dne 7. 3. 2019. Ze svědeckého výslechu T. J., kolegy žalobce ze Senátu Parlamentu České republiky a výslechu syna žalobce M. S., vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce plánoval pokračování v politické kariéře, avšak nemohl kandidovat jako trestně stíhaná osoba. Senátorský klub ODS věděl o trestním stíhání žalobce. V roce 2010, kdy se konaly senátní volby, obecně vyhrávala volby ODS. Média informovala o tom, že žalobce coby senátor je vyšetřován, přestože formálně nebylo zahájeno trestní stíhání. Dle svědka nebyl jediný důvod, aby žalobce, který byl úspěšným senátorem, nekandidoval znovu, kdyby neprobíhalo prošetřování. Syna žalobce se spolužáci ve škole ptali, kdy půjde otec (tedy žalobce) do vězení, a poté, co žalobce přestal vykonávat funkci starosty obce L., tak přestal být zván na společenské akce a byl odstrčen ze společenského života. V roce 2009 bylo celé trestní stíhání odloženo. V roce 2010 žalobce skončil ve funkci senátora. Žalobce měl problémy se svou ženou, vše se zhoršilo od roku 2012, kdy bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Ten se poté uzavřel do sebe, nekomunikoval ani s vlastní rodinou. Žalobce býval sportovně aktivní, hrál fotbal, chodil do lesa a do šachového kroužku. Kvůli trestnímu stíhání musel odevzdat zbraň, a tudíž pozbyl mysliveckého průkazu. Vztah mezi žalobcem a jeho manželkou se již nenapravil a bydlí odděleně. Žalobce chodil k psychologovi a začal se léčit s rakovinou. Po zahájení trestního stíhání musel odevzdat zbraň a „přišel tedy i o myslivost“. Žalobce měl „firmu na barvy, laky“ B., která se „starala o barvy a laky po celé republice“. Soud prvního stupně též vycházel z toho, že policejní orgán v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním rozhodl o zajištění zbrojního průkazu žalobce a myslivecký hospodář Myslivecké společnosti FRAM z. s. Knínice, jehož byl žalobce členem, potvrdil, že oznámil žalobci po zahájení jeho trestního stíhání, že až do vyřešení není vhodné, aby se nadále účastnil akcí v myslivecké společnosti. Žalobce se v Masarykově onkologickém ústavu v Brně podrobil dlouhodobé léčbě závažného onkologického onemocnění ozařováním a hormonální terapií. Léčba byla zahájena v září 2018, ukončena v červenci 2019, přičemž jeho zdravotní stav vyžaduje další onkologické sledování. Vznik a vývoj choroby je multifaktoriální, nelze jednoznačně určit příčinu, nicméně přispívajícím faktorem k vývoji nemoci určitě přispívá dlouhodobý stres, žalobce byl také v období června 2016 až července 2018 léčen v ambulanci psychiatrické kliniky FN Brno pro potíže způsobené protrahovaným stresem v rámci soudního řízení.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně odkázal na §1, 3 písm. a), b), c), §7, §8 odst. 1, §15 odst. 1 a 2 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) s tím, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (tj. usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce), neboť žalobce byl obžaloby zproštěn. Při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel ze tří základních kritérií, kterými jsou povaha trestní věci, délka trestního řízení a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Uzavřel, že žalobce byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci úřední osoby, za což mu hrozil trest odnětí svobody na tři léta až deset let. Povahu věci hodnotil jako závažnější, když ve společnosti je sice hospodářská trestná činnost zpravidla vnímána méně negativně, než např. násilná trestná činnost proti životu či zdraví, naproti tomu i hospodářská trestná činnost ze strany veřejných činitelů může budit u veřejnosti pohoršení. Zásah spočívající ve vedení nezákonného trestního stíhání trval od 3. 12. 2012 (kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání) do 5. 10. 2017, kdy rozhodnutí o zproštění obžaloby nabylo právní moci. Délka předmětného trestního stíhání (tj. cca 4 roky a 10 měsíců) nebyla prima facie nepřiměřeně dlouhá, a to zejména s přihlédnutím k množství rozsudků, které byly vydány a množství důkazů, které soudy musely posuzovat. Přihlédl ke skutečnosti, že žalobce byl před pravomocným zproštěním obžaloby čtyřikrát odsouzen (byť nepravomocně), což bezpochyby významným způsobem zvýraznilo negativní dopady do jeho osobní sféry a zvyšovalo obavy o výsledek trestního řízení. Soud prvního stupně měl žalobcem líčené dopady do jeho osobní, rodinné, pracovní a politické sféry za vcelku prokázány, s výjimkou tvrzení, že žalobce v důsledku trestního stíhání nemohl znovu kandidovat do Senátu. Poukázal na skutečnost, že senátní volby se konaly v roce 2010, zatímco žalobce byl obviněn až v roce 2012. Neměl za prokázáno, že žalobce skutečně zamýšlel kandidovat znovu a o kandidaturu se ucházel, neboť v obvodu, za nějž byl žalobce původně zvolen, vyhrála v roce 2010 jiná politická strana než ODS. Nevzal za prokázané ani konkrétní dopady trestního stíhání do podnikatelské činnosti, resp. pracovní sféry žalobce. Naproti tomu bylo prokázáno, že se žalobce léčil u psychiatra a rovněž, že se od roku 2018 léčí s rakovinou. I když není zcela najisto postavena bezprostřední příčinná souvislost mezi jeho onemocněním a trestním stíháním (což ani není realistické bezpečně prokázat), je podle soudu prvního stupně notorietou, že stres a obavy obecně negativně působí na fyzické zdraví člověka, což může být jedním ze spouštěcích důvodů k rozvoji chorob. Ve vztahu k medializaci vyšel soud prvního stupně z toho, že dle ustálené judikatury je medializace trestního stíhání pouze důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení, pročež ji nelze přičítat státu k tíži. Z provedeného dokazování vyplynulo, že mediální výstupy v období před zahájením trestního stíhání obsahují vyjádření státního zástupce, který vyjadřoval svůj názor o nevinně žalobce. Stát nemůže nést odpovědnost za osobní prohlášení třetích osob, tj. v dané věci starostky obce L. Soud prvního stupně následně provedl srovnání s jinými případy odškodnění. Nepodařilo se mu však dohledat skutkově obdobný případ, proto provedl srovnání s jemu známými rozhodnutími o odškodnění. Provedl nejprve srovnání s odškodněním, které se dostalo poškozenému ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 26 C 126/2017, kdy poškozený byl trestně stíhán pro přečin porušení tajemství dopravovaných zpráv s nižší trestní sazbou a šlo o řízení trvající podstatně kratší dobu, nicméně trestní stíhání mělo negativní vliv na politickou kariéru poškozeného (nebyl zařazen na kandidaturu na post v politické funkci) i zaměstnání (přišel o dobře placené místo), došlo ke ztrátě zdroje příjmů, mělo negativní vliv na nezletilého syna, věc byla (jako v případě žalobce) medializována, a byl odškodněn částkou 110 000 Kč. Dále provedl srovnání s odškodněním, které se dostalo poškozenému ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 155/2017, kdy poškozený byl stíhán po dobu pěti let a tří měsíců (tj. déle než žalobce) pro podezření ze spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, v souběhu se zločinem zneužití pravomoci úřední osoby ve spolupachatelství, za což mu hrozil nižší trest než v případě žalobce, a sice dva roky až osm let, poškozený vykonával (stejně jako žalobce) veřejnou funkci, a sice na pozici náměstka primátora města a trestnou činnost měl páchat v souvislosti s výkonem úřadu, nebyl z důvodu trestního stíhání nominován do žádných stranických funkcí, do nichž kandidoval po dlouholeté rozvíjející se politické kariéře (obdobná tvrzení jako v případě žalobce, která však žalobce neprokázal), manželka se na základě nepřesného vyjádření policie měla důvod domnívat, že poškozený udržuje mimomanželský vztah, což musel manželce vysvětlovat, dcera žalobce ve škole čelila poznámkám, že její otec ukradl peníze (též u žalobce byly prokázány jisté zásahy do rodinného života), poškozený byl stejně jako žalobce ve městě známou osobou, všeobecně byl považován za korupčníka, a proto se s rodinou stáhli ze společenského života, řízení bylo (stejně jako u žalobce) medializováno na lokální úrovni, a poškozený byl odškodněn částkou 378 000 Kč. Soud prvního stupně na základě srovnání s výše uvedenými případy dospěl k závěru, že přiměřeným odškodněním žalobce je peněžité plnění ve výši 250 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobce odškodnila částkou 87 000 Kč, přiznal žalobci zbytek uvedené částky, tj. 163 000 Kč, a ve zbylém rozsahu žalobu pro nedůvodnost zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě žalobcem podaného odvolání v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci (další) částku 100 000 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku, tj. co do částky 19 650 000 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 58 302 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Při právní kvalifikaci nejprve v důvodech svého rozhodnutí předeslal, že žalobcem požadovaná částka 20 000 000 Kč je zcela nereálná a jde mimo dlouholetou judikatorní praxi soudů danou Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Návazně dospěl k závěru, že celkové odškodnění by nemělo být 250 000 Kč tak, jak uvažoval soud prvního stupně, nýbrž 350 000 Kč, přičemž přisvědčil odvolání žalobce potud, že jakkoliv podle judikaturních závěrů by neměla být zohledňována předchozí fáze trestního řízení skončená odložením věci bez pravomocného vznesení obvinění, tak měl oproti mínění soudu prvního stupně za to, že „to je právě ten výjimečný případ, na který poukazuje odvolatel ve svém odvolání, a je to třeba zohlednit“. Vyzdvihl (v odstavci 27 rozsudku odvolacího soudu), že „podle judikatorní praxe se zde přiznává odškodnění v rozsahu 30 000–50 000 Kč za rok trestního řízení“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vzhledem ke všem okolnostem i postavení žalobce a k dopadům, které u něho „byly na celostátní úrovni“, je třeba se přidržet horní hranice odškodnění 50 000 Kč/rok trvání trestního řízení, takže za 7 let (včítaje v to i dobu prověřování trestního oznámení) vychází částka 350 000 Kč, a proto žalobci přiznal další částku 100 000 Kč, když rozhodnutí soudu prvního stupně vycházelo z částky 250 000 Kč, ze které tento přiznal 163 000 Kč a částku 87 000 Kč žalovaná uhradila dobrovolně. Odvolací soud (paralelně) vyšel z úvahy, že výše zadostiučinění přiznaného podle §31a odst. 2 OdpŠk na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Z případů, které zvažoval soud prvního stupně, se odvolací soud přiklonil k tomu, že situace žalobce přiléhá k druhému případu, kde bylo přiznáno vyšší odškodnění v částce 378 000 Kč, nikoliv k prvnímu s odškodněním 110 000 Kč. Odvolací soud vyšel i z vlastní rozhodovací praxe, a to z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2022, č. j. 35 Co 127/2022-830, kde bylo vedeno trestní stíhání pro pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, které nejprve skončilo pravomocným odsouzením, jež vyústilo v 739 dní omezení na svobodě (byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let) a náprava byla sjednána až po rozhodnutí Ústavního soudu. K povaze trestní věci odvolací soud uvedl, že žalobce byl obviněn a následně obžalován ze závažného trestného činu, za který hrozil trest odnětí svobody v délce až osm let, trestní stíhání mělo vliv na profesní uplatnění žalobce (údajná trestná činnost souvisela se zaměstnáním žalobce, jakožto vedoucího zaměstnance Komerční banky, a. s.), na žalobci byl rovněž nezákonně vykonán trest odnětí svobody v období od 21. 3. 2008 do 30. 3. 2010. Při komplexním náhledu na trestní věc žalobce a hodnocení její celkové povahy přihlédl odvolací k tomu, že nejen že byl daný poškozený odsouzen pravomocně, ale uložený trest i vykonal (byl podmíněně propuštěn). Důvod ukončení pracovního vztahu tkvěl v okolnostech souvisejících s dovozovanou trestnou činností. Pokud jde o intenzitu působení trestního stíhání na žalobce, uzavřel, že se jednalo dosud o osobu bezúhonnou, v jejímž případě je vnímání vzniklé nemajetkové újmy intenzivnější. Řízení trvalo téměř devět let. K dopadům trestního stíhání do osobnostní a pracovní sféry žalobce soud uzavřel, že trestním stíháním bylo zasaženo do jeho dosavadního profesního života, který v jeho důsledku ukončil zaměstnanecký poměr na významné pozici u Komerční banky, a. s. Újmu vnímal jako významnou z hlediska zastavení jeho profesní kariéry bez možnosti na ni poté navázat. K medializaci kauzy soud uvedl, že medializace je nevyhnutelným důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu. Naopak k tíži státu by bylo třeba přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. Přesto však přihlédl k tomu, že medializace případu souvisela nepochybně s tím, že se jednalo přinejmenším o regionálně známou osobu. Tehdejší žalobce byl ředitelem regionální pobočky významné banky a místním politikem – obecním zastupitelem. Bylo prokázáno, že trestní stíhání narušilo jeho osobní život v tom smyslu, že mu nebyla prodloužena platnost zbrojního průkazu, a nemohl se tak věnovat svému koníčku myslivosti, jelikož nesplňoval podmínku bezúhonnosti. Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem bylo ve srovnávané věci přiznáno zadostiučinění ve výši 700 000 Kč. Odvolací soud shledal bližší paralelu případu žalobce právě s oním výše rekapitulovaným řízením s tím rozdílem, že je třeba uvažovat o zadostiučinění v poloviční výši 350 000 Kč, když v případu žalobce nedošlo k výkonu trestu odnětí svobody a délka řízení byla o něco kratší. Ostatní následky trestního řízení jsou ovšem téměř shodné, kdy u žalobce je větší zásah stran medializace v tom, že nešlo o politika jen regionální známosti, nýbrž z pozice senátora byl znám širšímu okruhu osob.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, když se při svém rozhodování odchýlil od judikatury dovolacího soudu (konkrétně od Stanoviska a v něm zmiňované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu), když 1/ považoval za nutné se zcela držet rozpětí částek ve výši 30 000–50 000 Kč, které označil za „judikatorní praxí běžně přiznávané odškodnění za jeden rok nezákonného trestního stíhání“ (subotázka 1a/), přestože podle dovolatele vzal za prokázané mimořádné okolnosti odůvodňující odchýlení se od daného rozmezí a Stanovisko připouští adekvátní zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud. Dále je podle dovolatele třeba vyřešit dovolacím soudem otázky dosud výslovně neřešené, a to zda mezi okolnostmi, které by měly soudy při svém rozhodování zvažovat a které mohou odůvodňovat stanovení odškodného i mimo běžné rozpětí, může být 2/ počet rozhodnutí o vině, která navíc 3/ byla medializována, než bylo pravomocně rozhodnuto o nevině obviněného, a dále 4/ medializace způsobená úniky informací z trestního spisu a 5/ postavení obviněného ve vysoké ústavní funkci. Nad rámec výše položených otázek (či přesněji spíše ve vazbě na otázku 1/ – poznámka Nejvyššího soudu) je dovolatel přesvědčen, že přetrvávající judikatorní praxe výkladu ustanovení §31a OdpŠk již neodpovídá záměru zákonodárce a také současné ekonomické situaci společnosti. Dovolatel proto předkládá dovolacímu soudu ke zvážení, zda není třeba v tomto směru přijmout nový zevšeobecňující materiál, který by přesněji reflektoval legislativní, společenský i ekonomický vývoj z hlediska úvah o přiměřenosti výše náhrad škody, způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu a zejména nezákonným trestním stíháním (subotázka 1b/). Z téhož důvodu požaduje, aby věc byla předložena „občanskoprávnímu a obchodněprávnímu“ kolegiu k zaujetí (nového, aktualizovaného) stanoviska. Závěrem pak navrhoval, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek (podle své úvahy případně i rozsudek soudu prvního stupně) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky §241 o. s. ř.
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu, např. z usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, oprávnění podat dovolaní (tzv. subjektivní přípustnost) svědčí jen tomu z účastníků, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, která je odstranitelná tím, že dovolací soud takové rozhodnutí zruší nebo změní. Z uvedeného vyplývá, že v rozsahu, v jakém rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl, to je v rozsahu výroku I, pokud jím byl (ve prospěch dovolatele) změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalobci přiznáno na zadostiučinění (dalších) 100 000 Kč, bylo dovolání podáno někým, kdo k němu není oprávněn, a proto by v tomto rozsahu mělo být dovolání odmítnuto [srov. §218 písm. b) a §243c odst. 3 o. s. ř.], nicméně s ohledem na to, že způsob vypořádání tu vyplývá z právního předpisu, rozhodl dovolací soud ve vztahu k výroku odvolacího soudu o věci samé jako celku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
13. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v části směřující vůči výroku II odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. To samozřejmě Nejvyššímu soudu nebrání, aby i takový na výroku o věci samé akcesorický výrok zrušil, shledá-li dovolání jinak (do merita věci) přípustným a důvodným.
14. Otázka nesprávné aplikace Stanoviska (subotázka 1b/), pokud je mu vytýkána jeho neaktuálnost (spojená s požadavkem na přijetí stanoviska nového) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť, jak bude ukázáno též dále, Stanovisko při posuzování formy a určování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání použít pojmově vůbec nelze. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, bylo vysvětleno, že výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, nelze odvíjet od základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení, ve kterém bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tamtéž bylo zdůrazněno, že Stanovisko (jak na něj nepříhodně odkazuje jak odvolací soud, tak i dovolatel) se výslovně vztahuje jen k posuzování obsahově zcela odlišných nároků z titulu nepřiměřené délky řízení. Již proto není namístě zabývat se v poměrech projednávané věci potřebou „aktualizace“ Stanoviska.
15. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro otázku 2/, akcentující počet nepravomocných odsuzujících rozsudků vydaných ve věci dovolatele. Uvedená námitka se ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), který převzetím závěrů (v odstavci 41) rozsudku soudu prvního stupně přihlédl ke skutečnosti, že „žalobce byl před pravomocným zproštěním obžaloby 4x odsouzen (byť nepravomocně), což bezpochyby významným způsobem zvýraznilo negativní dopady do osobní sféry žalobce a zvyšovalo obavy o výsledek trestního řízení“.
16. Ani při řešení otázky 3/ v podobě dopadu referování o dané trestní věci ze strany sdělovacích prostředků se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když nepřičítal k tíži státu samotnou medializaci, jež byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nikoliv výsledkem excesivního jednání orgánů činných v trestním řízení, jež nebylo zjištěno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1138/2017, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 a ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018). Uvedená rozhodnutí totiž jednoznačně vylučují odpovědnost státu za dopad „prosté zásady veřejnosti trestního řízení“. I pokud jde o fázi tzv. přípravného řízení, pak i v jejím průběhu jsou orgány činné v trestním řízení oprávněny informovat o své činnosti [viz §8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, které je provedením článku 17 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou svoboda projevu a právo na informace zaručeny (srov. ŠÁMAL, P. §8a Poskytování informací veřejnosti . In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 147)]. Součástí skutkových zjištění soudů obou stupňů, jimiž je Nejvyšší soud v zásadě vázán (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nebyl závěr, že by při informování veřejnosti orgány činné v trestním řízení působily excesivně (v rozporu s trestním řádem). Ani zde nelze shledat naplněným důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu představuje projev respektu k ustálené judikatuře soudu dovolacího.
17. V otázce 4/, tj. medializace věci spojené s tvrzeným „únikem“ informací z trestního spisu nelze spatřovat důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť dovolatelem takto předestíraná skutečnost ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplyne. Odlišné právní posouzení věci je tak v dovolání vybudováno na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházel odvolací soud, a takto koncipovaná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (viz již zmiňovaný §241a odst. 1 o. s. ř.).
18. Výtka pod bodem 5/, akcentující postavení poškozeného ve vysoké státní funkci, nemůže založit přípustnost dovolání též proto, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3858/2013 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 4002/14), plyne závěr, že „ze skutečnosti, že osobou trestně stíhanou je osoba veřejně činná, nelze obecně dovodit vznik nemajetkové újmy v důsledku trestního stíhání ani ve větší ani v menší míře, než u osoby jiné“. Nelze přitom spustit ze zřetele, že soud prvního stupně (v odstavci 42 svého rozsudku) zohlednil částečně dopad trestního stíhání do žalobcovy možnosti zapojit se do politického života, včetně ukončení členství v ODS a vzal na zřetel i to, jak se ono trestní stíhání projevilo v rámci jeho každodenního „spolkového“ života (v obci, v mysliveckém sdružení apod.), kterýmžto závěrům přisvědčil i odvolací soud, jež je rovněž promítl do svých (pro žalobce příznivých) úvah.
19. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné též na vyřešení právní otázky pod bodem 1a/ dovolání, tedy zda je možné při poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání vycházet z rozpětí částky 30 000–50 000 Kč za jeden rok trvajícího trestního stíhání. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dospěl k závěru, že dovolání je v uvedeném rozsahu nejen přípustné, ale též opodstatněné.
21. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Podle §5 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
23. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
24. Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
26. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, se Nejvyšší soud zabýval otázkou přiměřeného zadostiučinění z titulu odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Zde odmítl jakoukoli paušalizaci výše přiměřeného zadostiučinění a naopak opětovně zdůraznil, že je především na soudu, aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu tak, aby právě v tomto konkrétním případě byla přiměřená. Není tedy zřejmé, z jaké blíže nespecifikované „judikatorní praxe“ odvolací soud ve svém rozsudku (srov. jeho odstavec 27) vycházel, když výši zadostiučinění měl za přiměřenou v rozsudku zmíněném limitu 30 000–50 000 Kč za rok trvání trestního řízení. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tak není zcela konzistentní, když na jedné straně (správně) provádí srovnání s jinými více či méně srovnatelnými případy a na straně druhé naopak nesprávně vychází z předem daného mechanického propočtu, přičemž právě tento algoritmus výpočtu považuje za určující z hlediska výše uplatněného nároku. Otázka přiměřené výše zadostiučinění je závislá na individuálním posouzení daného případu soudem, nelze ji vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, ani nelze, jak to učinil odvolací soud, stanovit hranici (minimální nebo maximální) její výše.
27. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním zpochybněné otázky odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.
28. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání již jinak (ve smyslu §237 nebo §238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V projednávané věci nebyl žalobce soudy obou stupňů veden k označení věcí srovnatelných s průběhem jeho trestního stíhání a přinejmenším před soudem prvního stupně mu nebyly zprostředkovány údaje o věcech, jež uvedený soud hodlal použít ke srovnání s věcí žalobce (k dané problematice srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019), kterážto povinnost platí podle §211 o. s. ř. přiměřeně i v odvolacím řízení, kde už ovšem účastníci nemohou na tyto pro ně překvapivé informace reagovat (alespoň v opravném prostředku).
29. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.). V souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí tak učinil ve vztahu k celému žalobnímu nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu [srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, v němž dovolací soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a OdpŠk se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř.]. Doplňuje se, že Nejvyšší soud se tímto rozsudkem, přísně vázán rozsahem podaného dovolání, autoritativně nevyjadřuje k jiným, než žalobcem přípustně předloženým otázkám a nevymezuje se v této fázi řízení ani vůči tomu, jaké by mělo být adekvátní zadostiučinění za nezpochybňovanou nemajetkovou újmu vzniklou žalobci. Nejvyšší soud samozřejmě nemohl přihlížet k nově v dovolání uplatněným tvrzením o výši zadostiučinění poskytnutém jiným osobám politického a společenského života (§243f odst. 1 o. s. ř.), kteroužto argumentaci však bude třeba adekvátně vypořádat v navazujícím řízení před odvolacím soudem.
30. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, ve spojení s §226 o. s. ř.), znovu přezkoumá rozsudek soudu prvního stupně v intencích závěrů přijatých zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na něž navázal v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v nichž je mimo jiné zdůrazněno, že je primárně na žalobci, aby soudu nabídl ke srovnání podle jeho přesvědčení vhodné případy. Vyjde-li (odvolací) soud i z účastníky neoznačených případů, neopomene s jejich obsahem účastníky náležitě seznámit a umožnit jim argumentovat ke společným a rozdílným znakům porovnávaných věcí.
31. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud (eventuálně soud prvního stupně) v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu