ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1141.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1141/2018-184
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce M. S. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 167/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 17 Co 164/2016-155, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 17 Co 164/2016-155, a rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 11. 4. 2016, č. j. 21 C 167/2015-106, v rozsahu výroku I ve věci samé a ve výroku III o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v daném rozsahu vrací Okresnímu soudu v Jihlavě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky 220 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 166/2013, které skončilo zproštěním obžaloby.
2. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 4. 2016, č. j. 21 C 167/2015-106, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 170 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 50 000 s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 57 354 Kč (výrok III).
3. Na základě zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně konstatoval, že žalobci náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním zahájeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 6. 2. 2013, č. j. GI-TC-648-73/2012, a skončeným pravomocným zproštěním žalobce obžaloby rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 5 To 228/2014. Zadostiučinění přiznané žalovanou v rámci předběžného projednání nároku ve formě omluvy a finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč soud prvního stupně nepovažoval za dostatečné, a proto v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, poskytl žalobci další finanční zadostiučinění. Soud prvního stupně vycházel z částek uvedených žalobcem v žalobě a rozhodl, že žalobci náleží finanční zadostiučinění za poškození dobrého jména v očích veřejnosti ve výši 100 000 Kč, za újmu na psychickém zdraví a pohodě žalobce ve výši 50 000 Kč, na jeho spokojeném rodinném životě ve výši 20 000 Kč, za bránění v obvyklém způsobu života ve výši 20 000 Kč a za vyčlenění z pracovního kolektivu ve výši 10 000 Kč. Soud prvního stupně tímto způsobem došel k částce 200 000 Kč jako přiměřenému zadostiučinění, kterou následně ponížil o částku poskytnutou žalovanou.
4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19 844 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že částka 170 000 Kč s příslušenstvím, kterou soud prvního stupně žalobci jako přiměřené zadostiučinění přiznal, je přiměřená intenzitě utrpěné újmy a odpovídá i zásadám spravedlnosti a slušnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku napadla žalovaná dovoláním. V něm nejprve namítá, že se odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť přiznané odškodnění neodpovídá výši zadostiučinění přiznávaného v případech, které by se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodovaly.
7. Zároveň je rozsudek odvolacího soudu podle žalované v rozporu s judikaturou dovolacího soudu v tom, že veškerou medializaci případu odvolací soud posoudil k tíži žalované.
8. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že podle něj dovolání nemá náležitosti uvedené v §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Ohledně námitky žalované, že soud neprovedl srovnání s jinými obdobnými případy trestního stíhání, pak konstatoval, že takové srovnání je potřebné pouze v případech, pokud je posuzovaný případ odlišný od jiných případů, a navíc odvolací soud poměřil posuzovanou věc judikaturou Nejvyššího soudu, což považuje za dostatečné. Na závěr svého vyjádření žalobce uvádí nepravomocná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně, která se podle žalobce zabývala skutkově podobnými případy a jež dokazují, že žalobci přiznaná částka zadostiučinění je adekvátní.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) , dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolání je přípustné ohledně obou otázek namítaných žalovanou, neboť odvolací soud se jednak odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud stanovil přiměřené zadostiučinění bez toho, aby jej poměřil s případy v podstatných znacích shodnými s projednávanou věcí, jednak ani jím provedené posouzení medializace věci není v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání je důvodné.
15. Podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).
16. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že soudy při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zohlední povahu trestní věci, délku trestního stíhání, jakož přihlédnou i k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Pro správné stanovení dispozice §31a odst. 2 OdpŠk jakožto normy s relativně neurčitou hypotézou je ovšem kromě zohlednění uvedených kritérií nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného odškodnění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 71/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 493/2016). Bez srovnání požadavku na poskytnutí zadostiučinění s jinými případy zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoli jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění.
18. Z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by odvolací soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání zohlednil judikaturou vymezená kritéria a že by zároveň porovnal přiměřenost přiznaného zadostiučinění s jinými případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Takové srovnání nevyplývá ani z rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud plně odkázal. Jestliže odvolací soud při posuzování přiměřené výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí nepostupoval v souladu se shora uvedenými judikaturními závěry, odchýlil se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jeho právní posouzení je tak neúplné, a tudíž nesprávné.
19. Ohledně otázky medializace trestního stíhání Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona (k odpovědnosti novinářů za korektní informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 12. 2002, stížnost č. 34 896/97, ve věci C. proti Itálii, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2235/2017).
20. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, se rovněž podává, že jako přičitatelné k tíži státu a jako úkornější vůči osobě, jež byla později zproštěna trestního stíhání, lze hodnotit excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, přičemž za takové jednání lze považovat i případné veřejné vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, která pro média hodnotí domnělou trestnou činnost obviněného (obžalovaného). Není-li však takových vyjádření ze strany orgánů činných v trestním řízení, je medializace případu prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení.
21. V předmětné věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „trestnímu stíhání žalobce byla věnována výrazná mediální pozornost, a to nejen v tisku, ale i v rámci zpravodajství televizních stanic Prima a Nova“, což zohlednil při stanovení zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobce. Z dokazování před soudy obou stupňů ovšem nevyplývají žádná skutková zjištění ohledně poskytování informací o trestním stíhání žalobce osobami v postavení orgánů činných v trestním řízení. Nelze tak – na základě dosud zjištěného skutkového stavu – učinit závěr, že enormní zájem médií o věc lze bez dalšího přičítat k tíži žalované. Nejvyšší soud proto uzavírá, že odvolací soud se při řešení otázky vlivu medializace případu na způsobenou nemajetkovou újmu žalobce odchýlil od výše uvedené judikatury, a tudíž i řešení této otázky je z jeho strany nesprávné.
22. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu výroku I o věci samé a výroku III o náhradě nákladů řízení rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
24. Dovolací soud upozorňuje, že při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mohou soudy využít seznam publikovaný na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti „www.justice.cz“ v odkazu Ministerstvo – Odškodňování a peněžitá pomoc, který – mimo jiné – obsahuje údaje o částkách, jež jsou poškozeným přiznávány v obdobných případech.
25. Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu