ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3769.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3769/2022-276
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřenou členkou senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobce V. Š. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 153 864 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 30/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2021, č. j. 10 C 30/2020-207, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2021, č. j. 18 Co 224/2021-232, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2021, č. j. 10 C 30/2020-207, se zastavuje .
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 10 C 30/2020-207, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 153 864 Kč s příslušenstvím, (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 9. 2021, č. j. 18 Co 224/2021-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se původně po odstranění vad žaloby podáními ze dne 5. 11. 2019 a 5. 2. 2020 po žalované domáhal zaplacení částky 153 864 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které mu měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 4010/2010 a u soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana pod sp. zn. 099 EX 8825/10 proti tehdejší manželce žalobce a nezákonně vydaným exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 7. 2. 2013, č. j. 099 EX 8825/10-16, na základě kterého byla z účtu žalobce stržena částka 153 864 Kč a vyplacena oprávněnému. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu co do zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 250 000 Kč částečně zpět a soud prvního stupně řízení v této části usnesením ze dne 22. 4. 2020, č. j. 10 C 30/2020-71, zastavil. Předmětem řízení tedy nadále zůstal nárok na náhradu škody ve výši 153 864 Kč s příslušenstvím.
Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním ve znění jeho doplnění učiněného advokátem žalobce ze dne 22. 9. 2022. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, které podle svého obsahu směřuje do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, a to pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny. Ačkoliv dle §241b odst. 3 věta první a druhá o. s. ř. byl žalobce oprávněn odstranit vady podaného dovolání (tj. naradit žalobcem sepsané dovolání podáním advokáta obsahujícím uvedení rozsahu dovolání, vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti dovolání) do dvou měsíců od právní moci usnesení soudu prvního stupně o (mimo jiné) zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 7. 3. 2022, č. j. 10 C 30/2020-254, potvrzeného usnesením odvolacího soudu ze dne 16. 6. 2022, č. j. 18 Co 200/2022-264, tj. do 11. 9. 2022, Nejvyšší soud k podání advokáta žalobce doručenému soudu prvního stupně do datové schránky až dne 22. 9. 2022 přihlížel, neboť soud prvního stupně vyzval žalobce po pravomocném zamítnutí jeho žádosti o ustanovení advokáta ke zvolení advokáta a podání řádného dovolání jeho prostřednictvím opětovně přípisem ze dne 6. 9. 2022, kde mu k tomuto stanovil novou lhůtu 10ti dnů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11). I přesto, že se ze spisu nepodává, kdy byl tento přípis datovaný dnem 6. 9. 2022 žalobci skutečně doručen (ve spisu je záznam, že se ani doručenka, ani oznámení o závadě při doručení nenašly), následné doplnění dovolání advokátem žalobce bylo soudu doručeno v takovém časovém odstupu od data výzvy soudu, který nevylučuje, že bylo učiněno v soudem prvního stupně nově stanovené lhůtě.
Dovolání žalobce je však i po jeho doplnění advokátem žalobce stále vadné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce se dovoláním domáhal vyřešení otázky, zda mu lze klást k tíži, že došlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za primárním dlužníkem (oprávněným z exekuce) za situace, kdy se žalobce obrátil s žádostí o náhradu škody na žalovanou, která v rozporu s §15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.) vydala své stanovisko až po více než dvou letech od přijetí žádosti. Splnění přípustnosti dovolání po úplné citaci §237 o. s. ř. žalobce spatřoval v tom, že tato právní otázka má být posouzena odlišně než, jak rozhodl soud prvního stupně a následně i soud odvolací. Pokud žalobce v části V. dovolání namítal několik pochybení orgánů státní správy a třetích osob, tak v této souvislosti nad rámec výše uvedené otázky neformuloval jednoznačně žádnou další otázku hmotného či procesního práva, jejíhož vyřešení by se dovoláním domáhal, a neuvedl ani žádný z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. kromě zopakování, že jeho nárok má být posouzen odlišně než, jak učinil soud prvního stupně a následně i soud odvolací.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (odlišně), je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil odlišně, než soud prvního stupně a soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá.
Pokud advokát žalobce ve svém doplnění dovolání ze dne 22. 9. 2022 odkazoval ohledně přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu i na dovolání sepsané přímo žalobcem, není takový postup dle §241a odst. 5 o. s. ř. přípustný, neboť následně zvolený advokát je povinen již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu, poněvadž k podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 818/2014, proti němuž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3395/15, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3779/15). Navíc dovolání sepsané žalobcem žádné dovolací důvody, ani vymezení přípustnosti dovolání neobsahuje a jedná se jen o prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemiku s rozsudkem odvolacího soudu.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Hana Polášková Wincorová
pověřená členka senátu