ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.49.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 49/2023-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce Z. B. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 111 174 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 272/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 11 Co 164/2022-369, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout z důvodu nezákonného trestního stíhání vedeného vůči němu ve věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 35/2010. V tomto trestním řízení žalobce nebyl pravomocně odsouzen, ale věc byla postoupena řediteli Krajského ředitelství Policie ČR hlavního města Prahy, protože se nejednalo o trestný čin, ale skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Náhrada škody v podobě ušlého zisku sestávala z částky 321 010 Kč ušlé žalobci v důsledku nemožnosti vykonávat služby přesčas, z částky 266 349 Kč představující ušlé zdanitelné odměny, z částky 292 199 Kč představující ušlé kázeňské odměny, z částky 231 616 Kč ušlé mu v důsledku nemožnosti vykonávat služby pohotovosti. Nárok na náhradu škody začal žalobci vznikat ke dni 1. 3. 2010, kdy byl postaven mimo službu. O částce 100 000 Kč za odebraný příplatek, které se žalobce původně rovněž domáhal, bylo soudem již dříve pravomocně rozhodnuto.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně ve věci rozhodl v pořadí třetím rozsudkem poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, zrušil rozhodnutí nižších soudů jako nesprávná. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. 22 C 272/2015-341, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 577 042 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 20. 9. 2015 do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 534 132 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 20. 9. 2015 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z částky 1 111 174 Kč od 20. 3. 2015 do 19. 9. 2015 se zamítá (výrok II) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodl, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné.
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně (tímto byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 577 042 Kč s příslušenstvím), je subjektivně nepřípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno, dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000).
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Proto se Nejvyšší soud ani nemohl zabývat dovolací námitkou ad C).
V části týkající se otázky ad D), zda „je v odvolacím řízení nově navržený způsob výpočtu škody (v reakci na zvolený způsob výpočtu soudem prvního stupně) nepřípustnou novotou nebo jde o pouhé právní hodnocení a polemiku s právními závěry soudu prvního stupně, tedy řádnou argumentaci k projednání v odvolání“, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ). Pouze na vysvětlenou lze doplnit, že ačkoliv dovolatel poukazoval souhrnně na nesoulad rozhodnutí odvolacího soudu s předchozím rozsudkem dovolacího soudu ze dne 13. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1156/2020, nemůže být tento odkaz považován za řádné uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů dovolání, neboť není jasné, jak by se měl týkat nyní napadené právní otázky přípustnosti novot v odvolacím řízení.
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.)“.
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá“.
Další otázky žalobce uvedené v jeho dovolání v čl. II pod písmeny A) a B) (posouzení individuálních schopností odškodňovaného, součásti pravděpodobného výdělku odškodňovaného), jsou otázkami v obecném slova smyslu, nikoli právními otázkami, na kterých by napadené rozhodnutí spočívalo. To je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tak, jak jsou formulovány, jsou obecnou kritikou napadeného rozhodnutí, nikoli právními otázkami, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí stojí (odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, a to i proto, že k tvrzením žalobce v nich uvedených pro jejich nepřípustnost nepřihlížel, přičemž tento postup odvolacího soudu se žalobci nepodařilo v dovolacím řízení řádně zpochybnit - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu