ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.498.2023.3
sp. zn. 30 Cdo 498/2023-1384
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 15 458 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1324, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1324, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 11 C 36/2008-1182, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 942 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 18 400 000 Kč za dobu od 27. 8. 2002 do 18. 1. 2009 a z částky 2 942 000 Kč za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 11 560 000 Kč s úrokem z prodlení ve zde specifikované výši a za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení (výrok II), přičemž co do zbytku představovaného částkou 3 898 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III). Dále soud prvního stupně žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež vznikly žalobci (výrok IV), a ve prospěch České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 2 zavázal každého z účastníků k náhradě zde vyčíslené části nákladů řízení, které platil stát (výroky V a VI).
2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jejímž prostřednictvím se žalobce domáhal zaplacení částky 18 400 000 Kč s úrokem z prodlení od 27. 8. 2002 do zaplacení z titulu náhrady škody, jež mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím představovaným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, č. j. 20 Co 109/2003-15. Tímto usnesením byla na jeho majetek nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul a v rámci které byl postižen žalobcův obchodní podíl ve společnosti R. C..
3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel především z mezitímního rozsudku, který byl ve věci vydán dne 14. 9. 2012 pod č. j. 11 C 36/2008-189 (v souladu s nímž je předmětný žalobcův nárok na náhradu škody opodstatněný), když toto rozhodnutí bylo posléze potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2013, č. j. 21 Co 37/2013-219, a dovolání, jímž byl tento rozsudek odvolacího soudu napaden, bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 30 Cdo 2777/2013-249, odmítnuto. Poukázal přitom zejména na v něm vyslovený závěr, podle kterého vznesený nárok není promlčen a podmínky vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu jsou dány, neboť skutečnost, že předmětná exekuce byla zastavena pro absenci vykonatelného exekučního titulu, znamená, že rozhodnutí o jejím nařízení bylo nezákonné, přičemž v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím byl postižen žalobcův obchodní podíl ve společnosti R. C., čímž mu vznikla škoda, o jejíž výši soud prvního stupně nyní rozhodoval. Vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby o částku 2 942 000 Kč s příslušenstvím, jakož i o příslušenství ke zbývající částce připadající na dobu přede dnem 19. 1. 2009 však nejprve řízení v tomto rozsahu výrokem I svého rozsudku zastavil, což odůvodnil aplikací §96 odst. 2 občanského soudního řádu.
4. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně při určování výše žalobcovy škody dospěl po provedeném dokazování, tento soud uvedl, že společnost R. C. vznikla dne 17. 1. 1996, přičemž její předmět podnikání spočíval ve výrobě ocelových pružin v režimu živnosti volné, v koupi zboží za účelem jeho dalšího prodeje a v prodeji, dále ve zprostředkovatelské činnosti v oblasti obchodu a služeb a ve výrobě čalouněného nábytku v režimu živnosti volné. Vedle žalobce byli dalšími společníky této společnosti V. F. a U. B. s tím, že žalobci i každému ze jmenovaných společníků náležel obchodní podíl o velikosti 1/3. Jednatelem společnosti byl F. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, č. j. 20 Co 109/2003-15, jež nabylo právní moci dne 18. 6. 2003, byla na žalobcův majetek nařízena exekuce, v rámci které pověřený soudní exekutor JUDr. Milan Usnul vydal dne 27. 8. 2002 exekuční příkaz znějící na postižení žalobcova práva na jeho obchodní podíl ve zmíněné obchodní společnosti s tím, že právní mocí usnesení o nařízení této exekuce jeho účast ve společnosti zanikla. Předmětná exekuce však byla posléze zastavena, neboť notářský zápis, na jehož základě byla nařízena, nepředstavoval (pro absenci materiální vykonatelnosti) způsobilý exekuční titul. Stalo se tak usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 6. 2005, které nabylo právní moci dne 6. 8. 2005. Vzhledem k tomu, že společnost R. C. nikterak nenaložila s uvolněným obchodním podílem žalobce, Krajský soud v Plzni ji svým usnesením ze dne 22. 7. 2010 zrušil a nařídil její likvidaci a jejím likvidátorem jmenoval F. K výmazu této společnosti z obchodního rejstříku došlo k návrhu jejího likvidátora dne 19. 3. 2019. Ještě předtím však společnost sdělila, že žalobci v souvislosti s ukončením jeho účasti na společnosti žádný vypořádací podíl nevyplatila, přičemž nebylo zjištěno ani to, že by tento vypořádací podíl vyplatila soudnímu exekutorovi, když zde nebyl žádný majetek, ze kterého by bylo možné tento podíl vyčíslit.
5. Dále soud prvního stupně vyšel z obsahu podnikatelského záměru společnosti R. C. vyhotoveného v roce 1995, v němž byly shrnuty plány a cíle, pro jejichž naplnění byla tato společnost založena a které ve své svědecké výpovědi doplnil V. F. s tím, že společnost byla primárně založena za účelem výroby pružinových vložek do matrací, jež měla probíhat v pronajatých prostorách v Plesné, a následně i celých matrací, které měla dodávat pro český i zahraniční, zejména pak německý trh. Další plány, zahrnující převzetí podnikatelských aktivit F. a žalobce, měly být realizovány až poté, co se společnost zavede. Společnost tehdy zaměstnávala asi 6 nebo 7 lidí, přičemž vyráběla pouze zmíněné pružiny (pera XY), a to na zapůjčených strojích. Vlastní majetek neměla. Výroba se rozjížděla postupně a poměrně dlouho a do okamžiku, kdy společnost obdržela exekuční příkaz postihující žalobcův obchodní podíl, vyráběla na cca 30 až 40 % kapacity jedné sady strojů. Měla však potenciál vyrábět do půl roku až na 90 % této kapacity a posléze i na třech sadách strojů a ve dvousměnném provozu, přičemž pro takovou produkci měla též zajištěn odbyt. Veškerý zisk z této výroby, jež byla schopna uspokojit pouze jednorázové zakázky, směřoval toliko na pokrytí vstupních nákladů, přičemž společníkům žádný podíl na zisku ani mzda vypláceny nebyly. Po postižení žalobcova obchodního podílu ve společnosti v rámci nařízené exekuce, v důsledku kterého žalobce v srpnu 2002 veškeré své aktivity pro společnost ukončil, však zmíněné plány (zahrnující i nákup zapůjčené sady strojů a následné zakoupení dalších dvou sad těchto strojů) již nebylo možné zrealizovat, neboť ačkoliv společnost měla předjednanou možnost financování potřebného strojního vybavení formou finančního leasingu a úvěru od nebankovní společnosti, po nařízení předmětné exekuce se již tyto finanční zdroje zajistit nepodařilo. Společnost R. C. proto zapůjčené stroje vrátila a ještě v roce 2003 fakticky ukončila svou činnost. Po zastavení exekuce v roce 2005 se již žalobce do nefunkční společnosti nevrátil. Souběžně realizované činnosti, které žalobce a F. vykonávali v rámci svých vlastních podnikatelských aktivit a nezávisle na dotčené obchodní společnosti, neměly na hodnotu společnosti a žalobcova obchodního podílu žádný vliv.
6. Za pomoci znaleckých posudků zpracovaných znaleckým ústavem Grant Thornton Valuations, a.s., a znaleckým ústavem EQUITA Consulting s.r.o. soud prvního stupně dále zjišťoval obvyklou hodnotu žalobcova obchodního podílu ve společnosti R. C. k datu 31. 8. 2002, jakou by tento obchodní podíl měl v případě, že by k jeho postižení v exekuci nedošlo, a to na základě odborné analýzy výše uvedených skutečností a v několika variantách zahrnujících jak situaci, že by společnost svým společníkům vyplácela mzdu, tak i situaci, kdy by tato mzda společníkům vyplácena nebyla, a dále situaci, v níž by tato společnost získala zdroj financování pro své zamýšlené aktivity, jakož i situaci, že by takový zdroj financování nezískala. V této souvislosti soud prvního též zjistil, že ačkoliv měl být dokument obsahující podnikatelský záměr společnosti sestaven v srpnu 2002, jeho součástí byl též finanční plán na roky 2002 až 2006 ve formátu statutárních výkazů používaných v České republice až od roku 2016, což zpochybnilo jeho věrohodnost.
7. Žalobce svůj požadavek na náhradu nárokované škody předběžně uplatnil u žalované dne 18. 7. 2008, avšak bez úspěchu.
8. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakož i z poukazu na již zmíněný mezitímní rozsudek, jenž byl v této věci vydán, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobě je namístě z převážné části vyhovět. Za současného poukazu na znění §148 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), předně uvedl, že se žalobcova účast ve společnosti R. C., ke dni 6. 8. 2005, kdy byla předmětná exekuce pravomocně zastavena, obnovila. Přestože společnost v této době stále právně existovala, fakticky tomu tak nebylo, v důsledku čehož měl znovu nabytý žalobcův obchodní podíl nulovou hodnotu. Žalobcova situace byla tedy stejná, jako kdyby se jeho účast na společnosti již neobnovila. Z variant ocenění tohoto obchodního podílu, jež byly popsány ve zpracovaných znaleckých posudcích a které odrážely činnosti, které dotčená společnost tehdy realizovala, i její důkazně podložený budoucí potenciál, poté soud prvního stupně vzal za rozhodné ty, jež zohledňovaly jak úspěšné zajištění finančních zdrojů pro další činnost společnosti tak i vyplácení mezd jejím společníkům (jak odpovídalo zamýšlenému stavu, kterého tito společníci chtěli v budoucnu dosáhnout), přičemž následným zprůměrováním těchto částek stanovil hodnotu žalobcova obchodního podílu na částku 13 600 000 Kč. Tu následně snížil o srážku ve výši 15 % odůvodněnou minoritou žalobcova podílu, načež dospěl ke konečné částce 11 560 000 Kč, ve vztahu k níž (spolu s požadovaným příslušenstvím) žalobě vyhověl, zatímco ve zbývající části vzneseného požadavku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
9. K odvolání obou účastníků řízení poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba i ve vztahu k částce 11 560 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž v části zamítavého výroku o věci samé týkající se částky 2 040 000 Kč s příslušenstvím tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl i o jeho povinnosti zaplatit ve prospěch České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení, které hradil stát (výroky IV a V rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku o částečném zastavení řízení a v zamítavém výroku v části týkající se částky 1 858 000 Kč s příslušenstvím nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden, a v tomto rozsahu proto nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
10. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, v souladu s nímž otázky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody i nedůvodnosti námitky promlčení uplatněného nároku, kterou žalovaná v řízení vznesla, již byly vyřešeny v řízení vydaným pravomocným mezitímním rozsudkem, jímž jsou soudy nyní vázány. Správný je dle odvolacího soudu i závěr, že se žalobcova účast ve společnosti R. C. po pravomocném zastavení nezákonně vedené exekuce podle §148 obch. zák. obnovila. Nesouhlasil však již s tím, že by žalobcův znovunabytý obchodní podíl měl mít nulovou hodnotu a že výše škody, která mu vznikla, dosáhla částky 11 560 000 Kč.
11. Odvolací soud, který částečně zopakoval dokazování výslechem svědka V. F. (prostřednictvím dožádaného soudu) a výslechem zpracovatelek znaleckého posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting s.r.o. a současně doplnil dokazování obsahem rejstříkového spisu týkajícího se společnosti R. C. a vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. C 7317, v této souvislosti předně uvedl, že podnikatelský záměr jmenované obchodní společnosti, ze kterého vycházely závěry zpracovaných znaleckých posudků, nepředstavuje věrohodný důkaz, neboť tato soukromá listina, jejíž pravost žalovaná v řízení zpochybnila, vznikla až v průběhu tohoto soudního řízení v reakci na požadavek znaleckého ústavu k předložení dokladů potřebných ke zmapování stavu společnosti. Svědčí o tom formulář, který obsahuje rozvahu a výkaz zisku a ztrát ke dni 31. 8. 2002, přestože platil až od roku 2016. Rovněž podklady, ze kterých měly být v něm uvedené údaje získány, žalobce ani svědek F. blíže neoznačili a žádné takové podklady nejsou ani součástí zmíněného rejstříkového spisu. Podle odvolacího soudu tudíž nelze vycházet ani ze závěrů zpracovaných znaleckých posudků. Odvolací soud proto žalobce poučil (stejně, jak to v minulosti opakovaně učinil i soud prvního stupně) o tom, že ve vztahu k výši škody neunáší své důkazní břemeno, což může vést k vydání pro něj nepříznivého rozhodnutí ve věci. Žalobce však ani poté žádné účetní ani jiné doklady vztahující se k činnosti společnosti R. C., bez nichž není možné (jak vyplynulo z výslechu zpracovatelek jednoho z vyhotovených znaleckých posudků) jeho obchodní podíl v této společnosti ocenit, nepředložil. Za současného konstatování, že další podklady, které soud prvního stupně ve svém rozsudku zmínil vedle předloženého podnikatelského záměru, se jmenované společnosti netýkaly, neboť se vztahovaly k činnosti jiných subjektů, proto odvolací soud uzavřel, že žalobce navzdory udělenému procesnímu poučení v řízení nedoložil skutečnosti, které jsou pro určení hodnoty jeho obchodního podílu nezbytné, a to hodnoty aktuální jednak ke dni postižení tohoto podílu v nařízené exekuci, a jednak ke dni pravomocného zastavení této exekuce. Nemožnost znaleckého ocenění žalobcova obchodního podílu, stejně jako nemožnost stanovit za popsané situace výši tvrzené škody úvahou vycházející z §136 občanského soudního řádu, proto vedla odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalobce výši škody v řízení neprokázal, pročež jeho žalobě nelze vyhovět.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním.
13. Žalobce odvolacímu soudu především vytkl pochybení při interpretaci a aplikaci §136 občanského soudního řádu, jímž se měl tento soud současně odchýlit od ustálené judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu. V této souvislosti žalobce konkrétně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu představovaná rozsudky ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, a usneseními ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2810/2014, jakož i na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13, a ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. II. ÚS 321/98. V souladu s těmito rozhodnutími totiž v případě, je-li základ žalobcova nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, je soud podle zmíněného §136 občanského soudního řádu povinen určit tuto výši podle své úvahy, což však odvolací soud učinit odmítl, byť mu obsah spisu poskytoval dostatek informací k tomu, aby žalobci jeho nárok přiznal. Skutečnost, že nárok žalobce je po právu, již totiž byla v řízení deklarována pravomocným mezitímním rozsudkem.
14. Dále žalobce zpochybnil správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z pohledu interpretace a aplikace §132 občanského soudního řádu (upravujícího postup při hodnocení důkazů) a §157 odst. 2 občanského soudního řádu (které stanoví náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí), přičemž zformuloval otázku (dle jeho názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), zda je soud povinen podle těchto ustanovení postupovat i v případě aplikace §136 občanského soudního řádu.
15. Odvolací soud se dle žalobcova názoru rovněž jen velmi povrchně vypořádal s provedenými důkazy vztahujícími se k výši škody, když některé z nich vůbec nezmínil a výslech svědka F. zopakoval nikoliv sám, nýbrž prostřednictvím dožádaného soudu. Pochybení se rovněž dopustil v souvislosti se zopakováním důkazu znaleckými posudky, neboť vyslechl pouze pracovnice jednoho ze dvou znaleckých ústavů, které tyto posudky zpracovaly, a mezi nimi pak i osobu, která jeho zpracovatelkou vůbec nebyla. Zpracovatel druhého z předložených znaleckých posudků Ing. Přemysl Krch přitom navzdory žalobcově návrhu vyslechnut nebyl. Dále žalobce v dovolání prezentoval vlastní „laickou“ kalkulaci očekávaných tržeb společnosti R. C. vycházející z pracovních poznámek z doby přípravy jejího podnikatelského záměru a naznačil též možné varianty výpočtu hodnoty této společnosti.
16. Závěrem žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a stejně aby rozhodl i o rozhodnutí soudu prvního stupně v části, kterou byla jeho žaloba zamítnuta co do částky 2 040 000 Kč s příslušenstvím.
17. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ve vztahu k otázce, zda je soud povinen postupovat podle §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř. i v případě aplikace §136 o. s. ř., neboť za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro aplikaci tohoto procesního ustanovení dány nejsou, napadené rozhodnutí na jejím řešení zjevně nespočívá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
23. Dovolání není přípustné ani v části směřující proti výrokům napadeného rozsudku týkajícím se nákladů řízení, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladový výrok jako na výrok závislý (akcesorický).
24. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce, zda v případě, byla-li v řízení vydaným mezitímním rozsudkem deklarována existence základu zažalovaného nároku, přičemž v dalším řízení soud dospěl k závěru, že výši tohoto nároku nelze zjistit, jsou dány podmínky pro aplikaci §136 o. s. ř. Při řešení této otázky procesního práva se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
27. Podle §152 o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Zákon stanoví, kdy soud rozhoduje ve věci samé usnesením (odstavec 1). Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (odstavec 2).
28. Mezitímním rozsudkem ve smyslu citovaného §152 odst. 2 o. s. ř. soud rozhoduje o základu věci, jímž se rozumí posouzení všech otázek, které se týkají základu uplatněného nároku (tedy nikoliv jen některé z dílčích sporných otázek, jež se k základu uplatněného nároku vztahují) s tím, že v něm nejsou řešeny jen okolnosti, které se týkají výše plnění. Mezitímním rozsudkem se soud vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo a v jakém rozsahu. Soud je mezitímním rozsudkem vázán, přičemž v tom rozsahu, v jakém bylo o základu nároku pravomocně rozhodnuto mezitímním rozsudkem, se jedná o věc rozhodnutou. Otázky, které se týkají základu nároku, lze řešit jen v mezitímním rozsudku (byl-li vydán); jestliže se tak nestalo, je vyloučeno, aby k nim soud přihlédl při rozhodování o výši nároku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, uveřejněný pod č. 8/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5805/2017). V řízení o náhradu škody přitom posouzení všech podmínek odpovědnosti zahrnuje zodpovězení otázky, zda došlo k protiprávnímu jednání, zda vznikla škoda (újma) a zda existuje příčinná souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013). Po právní moci mezitímního rozsudku tak již nelze žalobu zamítnout z důvodu, že zde některá podmínka odpovědnosti chybí (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněný pod číslem 24/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
29. Vzniká-li dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu odpovědnost státu za škodu za současného splnění tří podmínek představovaných 1) existencí nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznikem škody a 3) příčinnou souvislostí mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1879/2013), pak v případě, že v řízení o žalobě, jež z této odpovědnosti státu vychází, bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem o opodstatněnosti uplatněného nároku pro naplnění všech těchto tří podmínek, nelze již případné nedostatky v posouzení otázek, jež byly v mezitímním rozsudku řešeny, napravovat v rozsudku konečném a dodatečně přezkoumat například to, zda tvrzená škoda žalobci skutečně vznikla či nikoliv.
30. Z uvedených závěrů tedy plyne, že v situaci, jež nastala v nyní řešeném případě a kdy zde existuje pravomocný mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2012, č. j. 11 C 36/2008-189, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu ze dne 2. 4. 2013, č. j. 21 Co 37/2013-219, je již otázka opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku co do jeho základu vyřešena (bez možnosti její dodatečné korekce), přičemž další rozhodování soudů nižších stupňů již proto bylo omezeno pouze na otázku výše tohoto nároku.
31. Je-li nepochybné, že základ žalobou uplatněného nároku je dán, přičemž odvolací soud na podkladě zjištění, jež vyplynula z jeho skutkového závěru, dospěl současně k závěru, že výši tohoto nároku nelze na základě předložených podkladů zjistit, otevírá se zde prostor pro aplikaci výše citovaného §136 o. s. ř., který představuje procesní nástroj sloužící k určení výše nároku právě za situace, kdy je již otázka jeho existence jednoznačně vyřešena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2561/2009).
32. Jestliže poškozený v řízení prokáže vznik škody (jak se dle pravomocného mezitímního rozsudku v posuzovaném případě též stalo), avšak neprokáže její výši, neboť ve vztahu k ní se ocitl v důkazní nouzi (neunáší důkazní břemeno), je namístě aplikovat postup vycházející z §136 o. s. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Jedním z důsledků tohoto postupu pak je, že žalobu nelze zcela zamítnout pro neunesení žalobcova důkazního břemene ve vztahu k prokázání výše škody, nýbrž soud tuto výši určí svojí úvahou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017). Odvolací soud, který navzdory existujícímu mezitímnímu rozsudku žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce neprokázal výši tvrzené škody, se tak od uvedených závěrů odchýlil, pročež jeho rozhodnutí nemůže obstát.
33. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
34. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
35. Vedle již zmíněných závěrů týkajících se aplikovatelnosti §136 o. s. ř. na posuzovaný případ a jejích důsledků přitom odvolací soud v dalším řízení zohlední též ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je ustanovení §136 o. s. ř. vůči zásadě o volném hodnocení důkazů podle §132 o. s. ř. v poměru speciality (z pohledu Nejvyššího soudu se proto nyní jeví jako nadbytečné zabývat se ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. údajnými procesními vadami, na které dovolatel v dovolání poukázal a které se týkají právě postupu podle §132 o. s. ř.). I takové rozhodnutí soudu musí však splňovat požadavek náležitého zhodnocení skutečností zjištěných v průběhu dokazování, z nichž vychází úvaha soudu vedoucí k závěru o určité výši nároku, a to jak z hlediska jejich úplnosti, tak z hlediska řádného zdůvodnění myšlenkového postupu soudu, odpovídajícího obecným zásadám logiky, a tedy i jeho přesvědčivosti. Myšlenkový postup, jímž soud určí rozhodné skutečnosti a jejich zhodnocením dospěje k určitému kvantitativnímu závěru, musí být v odůvodnění jeho rozhodnutí popsán v takové míře konkrétnosti (srov. §157 odst. 2 o. s. ř.), aby byl (z pohledu účastníků řízení) seznatelný a (z pohledu soudu vyšší instance) přezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012).
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 5. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu