ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.799.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 799/2022-221
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. T. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 222 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 242 C 251/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 44 Co 60/2017-185, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2021, č. j. 44 Co 60/2017-185, se zrušuje v části odrážky prvé výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, a odrážky druhé výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny výroku II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 379 830 Kč s příslušenstvím skládající se z přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350 000 Kč a dále z náhrady škody ve výši 29 830 Kč vzniklé v souvislosti s předběžným uplatněním nároku. Uvedené nároky měly žalobci vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/1993.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2016, č. j. 242 C 251/2011-118, částečně zastavil řízení v rozsahu jistiny ve výši 29 830 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 12. 2011 do zaplacení (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci částku ve výši 89 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 89 500 Kč od 22. 12. 2011 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 246 500 Kč od 22. 12. 2011 do 23. 12. 2011 (výrok II), zamítl žalobu v částce 103 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 22. 12. 2011 do zaplacení (výrok III), a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku ve výši 624 Kč (výrok IV).
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku III a v části výroku II ohledně úroku z prodlení z částky 157 000 Kč za den 22. 12. 2011, a ve zbývající části výroku II ohledně zaplacení částky 89 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ročně od 22. 12. 2011 do zaplacení a zaplacení zákonného úroku z prodlení ročně z částky 157 000 Kč za den 23. 12. 2011 jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 10 200 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 2. 7. 1993 bylo zahájeno řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaných: 1) V. M., 2) L. S., a 3) F. (správně zřejmě „spol. s r. o.“ – pozn. Nejvyššího soudu), zaplacení částky ve výši 43 098 Kč s tím, že žalobce a žalovaní 1) a 2) byli společníky společnosti F. (správně zřejmě „spol. s r. o.“ – pozn. Nejvyššího soudu), která byla žalována jako žalovaná 3). Žalobci měla být na základě smlouvy o převodu obchodního podílu zaplacena žalovanými 1) a 2) částka ve výši 60 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách, přičemž žalovaná 3) za splacení dlužné částky převzala ručení. Na dluh však bylo zaplaceno pouze 16 902 Kč. Soud následně žalobce dne 12. 8. 1993 vyzval k zaplacení soudního poplatku a žalovaným uložil písemně se vyjádřit ve věci. Poté, co bylo soudu dne 22. 9. 1993 doručeno vyjádření žalované 3), následoval další úkon ze strany soudu až po více než 2 letech, kdy usnesením ze dne 23. 11. 1995 uložil žalovaným 1) a 2) pořádkovou pokutu z důvodu neuposlechnutí výzvy soudu k vyjádření se ve věci samé. Žalobci bylo zasláno vyjádření žalované 3), na něž žalobce reagoval podáním doručeným soudu dne 5. 12. 1995. Výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 11. 1995, č. j. 21 Cm 588/93-35, kterým byla uložena pořádková pokuta, napadl žalovaný 2) odvoláním doručeným soudu dne 14. 12. 1995. Následně byl žalovaný 2) usnesením ze dne 15. 2. 1996, č. j. 21 Cm 588/93-45, vyzván k zaplacení soudního poplatku za odvolání, které žalovaný 2) rovněž napadl odvoláním poté, co mu byla tato výzva v podobě usnesení ze dne 19. 3. 1996, č. j. 21 Cm 588/93-51, opětovně zaslána. Průběžně soud pátral po adrese bydliště žalovaného 1). O odvolání žalovaného 2) bylo rozhodnuto usneseními ze dne 30. 4. 1997, č. j. 3 Cmo 748/96-59, a č. j. 3 Cmo 748/96-63. Spis byl Vrchním soudem v Olomouci jako odvolacím soudem vrácen Krajskému obchodnímu soudu dne 26. 5. 1997. Usnesením ze dne 20. 6. 1997, č. j. 21 Cm 588/93-70, byli žalovaní vyzváni, aby se písemně vyjádřili ve věci, přičemž vyjádření žalovaných 2) a 3), soudu doručená dne 8. 7. 1997, a vyjádření žalovaného 1), soudu doručené dne 10. 7. 1998, byla žalobci zaslána dne 14. 7. 1998. Dne 11. 11. 1998 byli účastníci řízení předvoláni k prvnímu jednání ve věci nařízenému na den 4. 12. 1998, při němž bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání č. j. 21 Cm 588/93-85, žalovaní se odvolali. Praktická lékařka vystavila žalovanému 1) potvrzení, dle něhož nebyl schopen se účastnit nařízeného jednání ze zdravotních důvodů. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2000, č. j. 39 K 83/99-46, byl na majetek žalované 3) prohlášen konkurs, v důsledku čehož došlo k přerušení řízení. O tom byli účastníci vyrozuměni až přípisem ze dne 7. 2. 2007, současně soud žalované 1) a 2) vyzval ke sdělení, zda trvají na podaných odvoláních. Podáním ze dne 16. 2. 2007 žalovaní na výzvu sdělili, že na odvolání trvají a navrhují, aby bylo v řízení pokračováno. Dne 8. 4. 2010 podal žalobce stížnost na průtahy v řízení, která byla následně Krajským soudem evidována pod sp. zn. St 74/2010. Stížnost nebyla shledána důvodnou s tím, že v řízení nedošlo k žádným zaviněným průtahům a celková délka je dána objektivními faktory. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2010, č. j. 21 Cm 588/1993-110, bylo rozhodnuto, že návrh žalovaných 1) a 2), aby soud zrušil rozsudek pro zmeškání ze dne 4. 12. 1998, se zamítá. Dne 20. 5. 2010 napadli žalovaní 1) a 2) toto rozhodnutí odvoláním. Usnesením ze dne 10. 8. 2010, č. j. 5 Cmo 232/2010-131, které nabylo právní moci dne 15. 9. 2010, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně Vrchním soudem v Olomouci potvrzeno. Dne 14. 9. 2010 byli žalovaní 1) a 2) vyzváni k zaplacení soudního poplatku za odvolání. Společně s vyjádřením žalobce k odvolání doručeným soudu dne 21. 9. 2010, byla věc dne 6. 10. 2010 předložena Vrchnímu soudu v Olomouci, který o odvolání rozhodl usnesením ze dne 30. 11. 2010, č. j. 5 Cmo 356/2010-157, tak, že odvolání žalovaných 1) a 2) se odmítá. Uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci bylo následně ze strany žalobce i žalovaných napadeno ústavní stížností. Usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 147/11, bylo rozhodnuto, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený ústavních stěžovatelů v podobě žalovaných 1), 2) a žalobce se odmítají. Dne 21. 6. 2011, kdy byla příslušná žádost žalobce ze dne 17. 6. 2011 doručena Ministerstvu spravedlnosti, došlo ze strany žalobce k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v podobě průtahů ve smyslu §14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. V rámci předběžného mimosoudního projednání nároku ve svém stanovisku ze dne 21. 12. 2011 Ministerstvo spravedlnosti shrnulo, že s ohledem na celkovou délku dosud neskončeného řízení 18 let a 5 měsíců ke dni rozhodnutí a průtahy zaviněné soudem má žadatel za jemu vzniklou nemajetkovou újmu po zohlednění zákonných kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 157 000 Kč z žalobcem uplatněné částky v celkové výši 379 830 Kč, respektive z titulu nemajetkové újmy požadované částky ve výši 350 000 Kč. S ohledem na skutečnost, že do 6 měsíců ode dne uplatnění nebyl nárok žalobce plně uspokojen, byla tak ve smyslu §15 odst. 2 OdpŠk splněna podmínka umožňující poškozenému domáhat se náhrady škody u soudu. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2015, č. j. 242 C 251/2011-62, bylo žalobci co do žalobou uplatněné částky částečně vyhověno a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 98 000 Kč s příslušenstvím, přičemž v rozsahu částky 124 830 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobce i žalovaného byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2016, č. j. 44 Co 226/2015-102, rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
5. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení uvedl, že v posuzovaném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/1993, v němž poškozený vystupoval v pozici žalobce, jednak docházelo k neodůvodněným obdobím nečinnosti v podobě průtahů na straně soudu, jednak byla celková délka řízení nepřiměřeně dlouhá. Soud při určení celkové délky řízení vzal v úvahu, že je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům. Celková délka řízení potom představuje 20 let a 4 měsíce, přičemž do doby řízení bylo třeba v daném případě dle soudu prvního stupně započítat i dobu, kdy bylo řízení přerušeno. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednávána v přiměřené lhůtě. Délka konkursního řízení, kvůli němuž bylo posuzované řízení přerušeno s ohledem na prohlášený konkurs na majetek žalované 3), byla dle soudu prvního stupně sama o sobě nepřiměřená a měla za následek výrazně dlouhé období nečinnosti soudu trvající prakticky 10 let. Nepřiměřená délka posuzovaného řízení představuje nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť z charakteru řízení a konkrétních okolností projednávané věci je zřejmé, že postup soudu v daném případě neodpovídal složitosti ani skutkové a právní náročnosti daného případu a nepřiměřená délka řízení byla zapříčiněna z velké části neodůvodněnými prodlevami na straně soudu. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně ve smyslu §31a odst. 2 a 3 OdpŠk přihlédl k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k ní došlo, zejména k celkové délce řízení, jeho složitosti, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, dále soud zohlednil postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného. Pokud jde o základní částku přiměřeného zadostiučinění, přiznal soud žalobci 15 000 Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, přičemž za první dva roky řízení byla přiznána tatáž částka ve výši 15 000 Kč celkem. Jestliže řízení trvalo 20 let a 4 měsíce, dospěl soud k celkové částce 290 000 Kč, jejíž výši následně modifikoval, aby dospěl ke stanovení částky přiměřeného zadostiučinění. Složitost věci lze v daném případě vnímat jako průměrnou, jež nepůsobí ani snížení ani navýšení základní částky. Pokud se jedná o postup orgánů veřejné moci během řízení, docházelo k neodůvodněným průtahům a reakce soudu na procesní situace byly nepřiměřeně dlouhé, tudíž je třeba v tomto ohledu modifikovat základní částku ve prospěch žalobce. Na druhou stranu však nelze nevidět, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a na základě žalovanými a žalobcem podané ústavní stížnosti také před Ústavním soudem. Byť podávání opravných prostředků nelze účastníkům přičítat k tíži, je zřejmé, že jejich projednání řízení prodlouží. Proto soud navýšil základní částku náležející žalobci za celkovou dobu řízení o 10 %, pokud jde o postup orgánů veřejné moci, avšak včetně zohlednění řízení o opravných prostředcích. Navýšení částky je dle názoru soudu rovněž namístě, jde-li o posouzení podílu žalobce a jeho přispění k průtahům, neboť žalobce byl v řízení aktivní a své procesní povinnosti plnil řádně. Nadto je třeba v jeho prospěch zohlednit skutečnost, že podal stížnost na průtahy v řízení, přičemž v tomto směru došlo k navýšení základní částky o 10 %. Soud dále nenaznal, že by předmět posuzovaného řízení, v němž byl veden spor o přiznání částky ve výši 43 098 Kč z titulu nezaplacené ceny za převod obchodního podílu v obchodní společnosti, měl pro žalobce zásadní význam. Naopak dospěl soud prvního stupně k závěru, že je třeba základní částku, pokud jde o význam řízení pro poškozeného, snížit o 35 %. Po zohlednění výše uvedených kritérií soud dospěl k celkovému snížení základní částky o 15 % a přiznal žalobci částku v celkové výši 246 500 Kč, přičemž po promítnutí již žalovanou na základě stanoviska ze dne 21. 12. 2011 poukázané částky ve výši 157 000 Kč byla žalobci přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 89 500 Kč a ve zbylém rozsahu žalobcem požadované částky 350 000 Kč z titulu nemajetkové újmy byla žaloba zamítnuta.
6. O odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně prvním rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 44 Co 60/2017-144, tak, že potvrdil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v zamítavém výroku III a části výroku II, pokud jde o příslušenství z částky 157 000 Kč za den 22. 12. 2011, a ve zbývající části výroku II ho změnil tak, že se žaloba zcela zamítá. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně nepřiměřené délky řízení ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 588/1993, avšak považoval za případnější roční částku odškodnění nemajetkové újmy ve výši 18 500 Kč, neshledal důvod pro její navýšení z důvodu složitosti řízení, z důvodu aktivního přístupu žalobce odškodnění navýšil o 10 % a o dalších 10 % s ohledem na postup orgánů, snížil odškodnění o 20 % s ohledem na postupné snižování významu předmětu řízení pro žalobce a dospěl tak k částce 355 042 Kč. Nakonec však odvolací soud vyhodnotil požadované odškodnění nemajetkové újmy jako zcela nepřiměřené významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, když předmětem řízení byla peněžitá částka 43 098 Kč a žalobce nemohl oprávněně očekávat reálnou dobytnost jejího příslušenství sjednaného v lichevní výši 1 % denně, a v daném poměru pak vyhodnotil, že již vyplacené odškodnění v částce 157 000 Kč ze strany žalované je dalece za limitem toho, oč v posuzovaném řízení šlo a je třeba na něj pohlížet jako na zadostiučinění slušné a měřeno společensky sdílenou představou spravedlnosti též dostatečné. K dovolání žalobce bylo výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 103 500 Kč s příslušenstvím a v rozsahu jeho změny a zamítnutí žaloby o zaplacení částky 89 500 Kč s příslušenstvím a v navazujícím nákladovém výroku zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2716/2019-161. Odvolací soud poté v kontextu s výhradami dovolacího soudu opětovně přezkoumal napadené části rozsudku soudu prvního stupně, doplnil dokazování a učinil následující závěry. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nepřiměřené délky řízení tak, jak ji soud prvního stupně vymezil v trvání 20 let a 4 měsíců, jež představuje porušení povinnosti soudu učinit úkon či vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a zakládá právo na odškodnění nemajetkové újmy ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a §31a odst. 1 OdpŠk. Neztotožnil se však již s postupem, kterým soud prvního stupně vyhodnotil zákonná kritéria dle §31a odst. 3 OdpŠk pro výpočet částky odškodnění. Vycházeje ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle kterého hraje celková délka řízení hlavní roli pro určení základní částky odškodnění, odvolací soud považuje s ohledem na délku řízení případnější roční částku ve výši 18 500 Kč sníženou za první dva roky řízení na jednu polovinu, což při celkové délce řízení 20 let a 4 měsíce činí 357 666 Kč (2 x 9 250 Kč, 18 x 18 500 Kč a 4 x 1 541 Kč). Tuto částku netřeba modifikovat ve smyslu kritéria dle ustanovení §31a odst. 3 písm. b) ani e) OdpŠk, když složitost právní ani skutková v posuzovaném řízení nebyla žádná (soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání) a význam řízení pro žalobce s ohledem na výši žalované částky je třeba označit za standardní. S ohledem na zjištěné průtahy v řízení (dle rozsudku soudu prvního stupně v období od září 1993 do listopadu 1995, od července 1997 do července 1998 a od ledna 1999 do prosince 1999) by bylo možno uvedenou částku navýšit o 10 % a za aktivitu žalobce rovněž navýšit o 5 %, takže by celková částka činila 411 315 Kč. Odvolací soud však jako ve svém předchozím rozhodnutí aplikoval na daný případ závěry, vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dle kterých zadostiučinění musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného a je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk. Z doplněného dokazování odvolací soud zjistil, že předmětem posuzovaného řízení byla částka 43 098 Kč s 1 % úrokem z prodlení za každý den prodlení od 11. 6. 1993 do zaplacení a náklady řízení (ke dni podání žaloby ve výši 1 724 Kč). Soud v posuzovaném řízení rozhodl dne 4. 12. 1998 rozsudkem pro zmeškání, z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že soud vycházel pouze ze skutkových tvrzení uvedených v žalobě a neprováděl žádné dokazování. Přitom ze smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 25. 11. 1992 vyplývá, že účastníci smlouvy si nesmluvili úrok z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky, ale smluvní pokutu ve výši 1 % denně ze splatné dlužné částky denně. Co se pak týká nákladů posuzovaného řízení, tyto byly žalobci přiznány rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 1998 ve výši 5 959 Kč a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 2010 ve výši 4 300 Kč, to je celkem 10 259 Kč. Ústavní stížnost žalobce týkající se nákladů řízení, kterou požadoval, aby náklady právního zastoupení vycházely z tarifní hodnoty tvořené jak jistinou, tak příslušenstvím, byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013. Odvolací soud tak učinil závěr, dle kterého při hodnocení důkazů soud pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, že žalobce v posuzovaném řízení zcela neoprávněně bez věcného podkladu získal titul na plnění úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení od 19. 6. 1993 do zaplacení, ačkoli dle smlouvy, o kterou svůj nárok na plnění opíral, měl nárok pouze na smluvní pokutu a jen díky tomu, že byl vydán rozsudek pro zmeškání a nebylo prováděno žádné dokazování, tato skutečnost rozhodujícímu soudu unikla. I když ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 občanského soudního řádu je soud vázán pravomocným soudním rozhodnutím, považoval by odvolací soud za neetické a v rozporu s ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“) přistoupit na úročení dlužné částky přiznaným způsobem a takto určovat výši částky, o kterou se v posuzovaném řízení jednalo. Rovněž se odvolací soud domnívá, že jeho dřívější úvaha o nedobytnosti tzv. lichevního úroku z prodlení v rámci exekučního řízení, opírající se o judikaturu, byla správná. Vycházel proto při posuzování přiměřenosti přiznaného odškodnění ve vztahu k významu řízení pro poškozeného z částky, která v posuzovaném řízení představovala jistinu, tj. z částky 43 098 Kč a z přiznané náhrady nákladů řízení ve výši 10 259 Kč, celkem 53 357 Kč, a v porovnání s výší odškodnění, které bylo žalobci již žalovanou zaplaceno, tj. částkou 157 000 Kč, dospěl k závěru, že vyplacené odškodnění bylo přiměřené za situace, že se jednalo téměř o trojnásobek toho, co bylo předmětem posuzovaného řízení, a že nejsou dány podmínky pro další navýšení této částky, když samotná délka řízení, která by mohla mít vliv na vyšší násobek odškodnění, byla již zohledněna v roční částce odškodnění 18 500 Kč. Z výše uvedených důvodů tak odvolací soud potvrdil jako věcně správný zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně a změnil výrok II tak, že byla zamítnuta žaloba i v části ohledně částky 89 500 Kč s příslušenstvím, i požadavek na zaplacení úroku z prodlení z částky 157 000 Kč za den 23. 12. 2011, neboť tato částka byla zaplacena dne 22. 12. 2011, a dne 23. 12. 2011 tak již žalovaná nebyla v prodlení. Co se týká nákladů řízení, tak odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení dle §146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu ohledně částky 157 000 Kč, která byla zaplacena po zahájení řízení a lze tak z chování žalované dovodit, že v této části byla žaloba podána důvodně. Žalobci byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí žaloby) po 3 100 Kč dle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 advokátního tarifu a 3 režijní paušály po 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 10 200 Kč. V dalším průběhu řízení již žalobce byl zcela neúspěšný a náhrada nákladů řízení tak dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu náleží žalované, a to od okamžiku, kdy požádala o jejich úhradu v podobě paušálu ve smyslu §151 odst. 3 občanského soudního řádu a vyhlášky č. 254/2015 Sb., přičemž se jedná o 2 úkony (odvolání ze dne 6. 1. 2017 a omluva z jednání včetně závěrečného návrhu ze dne 8. 9. 2021) po 300 Kč, celkem 600 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu odrážky prvé výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou tento soud potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, a odrážky druhé výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Žalobce považuje za nesprávné, že odvolací soud při vynesení napadaného rozhodnutí „přihlédl k tomu“, že údajně „vyšlo v řízení najevo“, že „žalobce v posuzovaném řízení zcela neoprávněně bez věcného podkladu získal titul na plnění úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení od 19. 6. 1993 do zaplacení, ačkoli dle smlouvy, o kterou svůj nárok na plnění opíral, měl nárok pouze na smluvní pokutu a jen díky tomu, že byl vydán rozsudek pro zmeškání a nebylo prováděno žádné dokazování, tato skutečnost rozhodujícímu soudu unikla“ (první odstavec části D/ dovolání).
9. K výše uvedenému dále žalobce namítl, že citované v řízení nevyšlo najevo, ale že k takovému závěru dospěl odvolací soud nepřípustným postupem, kdy bez patřičného tvrzení žalované sám vyšetřovacím způsobem, a tedy nepřípustně aktivisticky ve prospěch žalované, toto zjišťoval sám. Takový nepřípustně aktivistický postup přitom podle žalobce dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu již v předchozím zrušovacím rozhodnutí – viz bod 44 odůvodnění rozsudku dovolacího soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2716/2019-161, kde dovolací soud uvedl: „V posuzované věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně stran vymahatelnosti příslušenství žalovaného v původním řízení, aniž by k tomu žalovaná uplatnila jakoukoli obranu“ [písm. a) části D/ dovolání].
10. Dále žalobce namítal, že pokud z takto nesprávným způsobem zjištěného závěru odvolací soud vycházel, je napadené rozhodnutí rozporné s judikaturou dovolacího soudu v tom, že odvolací soud nerespektoval při rozhodování dané věci skutečnost, že se má vycházet z toho, co bylo předmětem posuzovaného řízení. Přitom je dle žalobce zcela nepochybné nejen to, že žalobou byl předmětem posuzovaného řízení učiněn nárok na zaplacení „43 098 Kč s 1% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 11. 6. 1993 do zaplacení“, ale dále i to, že soud v posuzovaném řízení o tomto předmětu řízení také pravomocně rozhodl. Odvolací soud tedy dle žalobce nesprávně nerespektoval, co bylo předmětem posuzovaného řízení, když tento naprosto svévolně změnil a podstatně zredukoval [písm. b) části D/ dovolání].
11. Dále žalobce uvedl, že byť odvolací soud dle něho správně zkonstatoval, že „ve smyslu ust. §135 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán pravomocným soudním rozhodnutím“, následně se jím vázán být necítil, když uzavřel, že žalobce „zcela neoprávněně bez věcného podkladu získal titul na plnění“ něčeho jiného, než „měl nárok“. Jinými slovy, odvolací soud nerespektoval pravomocné soudní rozhodnutí a de facto ho svévolně bez patřičné kompetence a provádění řádného dokazování změnil v neprospěch žalobce [písm. c) části D/ dovolání].
12. Odvolací soud dle žalobce pochybil též v argumentaci, že „nebylo prováděno žádné dokazování, tato skutečnost rozhodujícímu soudu unikla“. Předmětná právní úprava totiž zakotvila pro případ rozhodování rozsudkem pro zmeškání předpoklad, že „pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná“. Jinými slovy, v posuzovaném řízení nebylo ani třeba provádět nějaké dokazování a „rozhodujícímu soudu“ tak ani nic neuniklo, jak poznamenal odvolací soud, který v duchu zákonné úpravy správně vycházel z nespornosti žalobních tvrzení. Nadto žalobce uvádí, že si s tamními žalovanými skutečně sjednali úrok z prodlení; formulace ve smlouvě byla nesprávná [písm. d) části D/ dovolání].
13. Podle žalobce tak na danou situaci nemůže dopadat zásada, že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“, jak opět dle žalobce vadně uzavřel odvolací soud. Žalobce uvádí, že se v posuzovaném řízení pouze naprosto legálně domáhal svého nároku, který mu byl soudem i přisouzen. Ohledně tohoto argumentu pak vytýká napadanému rozhodnutí i jeho nepřípustnou překvapivost, respektive nepředvídatelnost. Odvolací soud mu dle jeho názoru nedal žádnou možnost s tímto jeho nesprávným závěrem jakkoli polemizovat, jelikož ho s ním neseznámil, a žalobce se o něm dozvěděl až z napadaného rozhodnutí. Tím mělo dojít i k porušení práva na spravedlivý proces. Žalobce upozornil, že dovolací soud již v předchozím zrušovacím rozsudku odvolacímu soudu připomenul mimo dalšího i to, že: „Odvolací soud, který změní rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, zasáhne do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, respektive vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy.“ V návaznosti na to mu vytkl, že: „V posuzované věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně stran vymahatelnosti příslušenství žalovaného v původním řízení, aniž by k tomu žalovaná uplatnila jakoukoli obranu, a aniž by odvolací soud zprostředkoval tuto svou úvahu žalobci před rozhodnutím ve věci a umožnil mu se k ní vyjádřit. Tím zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“ I přesto se odvolací soud dle žalobce opakovaně dopustil pochybení stejného druhu [písm. e) části D/ dovolání].
14. Ke konstatování odvolacího soudu, že „se domnívá, že jeho dřívější úvaha o nedobytnosti tzv. lichevního úroku z prodlení v rámci exekučního řízení, opírající se o judikaturu, byla správná“, žalobce uvedl, že se jedná o chybný právní závěr odvolacího soudu, navíc nepřípustně aktivisticky vykonstruovaný soudem ve prospěch žalovaného. Úvahy o nedobytnosti příslušenství předmětné pohledávky, o údajném „lichevním úroku z prodlení“ a o nepravděpodobnosti úspěchu případného na posuzované řízení navazujícího exekučního řízení jsou dle žalobce nesprávným právním posouzením věci rozporným s rozhodnou zákonnou úpravou a judikaturou dovolacího soudu. To hlavně proto, že pomíjejí fakt, že v posuzovaném řízení šlo o uplatnění peněžitého nároku, o kterém bylo soudem v řádném nalézacím řízení pravomocně rozhodnuto. Jinými slovy „význam předmětu řízení pro poškozeného“ [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], jakož i všeho, co bylo pro žalobce coby poškozeného v sázce, spočíval výlučně v posuzovaném řízení uplatněné jistině a příslušenství. Odvolací soud tedy nebyl dle žalobce oprávněn posuzovat ani přihlížet k jiným předmětům jiných případných soudních řízení [písm. f) části D/ dovolání].
15. Dále žalobce uvedl, že závěr odvolacího soudu, že dosud vyplacené zadostiučinění ve výši 157 000 Kč „bylo přiměřené za situace, že se jednalo téměř o trojnásobek toho, co bylo předmětem posuzovaného řízení a že nejsou dány podmínky pro další navýšení této částky, když samotná délka řízení, která by mohla mít vliv na vyšší násobek odškodnění, byla již zohledněna v roční částce odškodnění 18 500 Kč“, je naprosto chybný, protože nemá oporu především v tvrzeních žalované a už vůbec ne v provedeném dokazování. Je též zásadně rozporný se závazným právním závěrem dovolacího soudu z předcházejícího zrušovacího rozsudku a další judikaturou dovolacího soudu. Žalobce uvádí, že to, co bylo pro něho coby poškozeného v posuzovaném řízení „v sázce“, odpovídalo řádu milionů korun a nikoli částce „43 098 Kč a z přiznané náhrady nákladů řízení ve výši 10 259 Kč, celkem 53 357 Kč“, jak uzavřel naprosto chybně odvolací soud. K tomu žalobce doplnil, že oproti tomu, že se odvolací soud dal nepřípustně do „přezkoumávání“ správnosti rozhodnutí z posuzovaného řízení v části týkající se věci samé, neučinil tak v části tzv. nákladového výroku, když je zcela evidentní, že tento byl rozhodnut rozporně se zákonem, když při výpočtu tzv. tarifní hodnoty nerespektoval aktuálně platné zákonné ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v části příslušenství pohledávky [písm. g) části D/ dovolání].
16. Žalobce předložil dovolacímu soudu otázku, zda mohl odvolací soud bez odpovídajícího tvrzení žalované přihlédnout k tomu, že údajně „žalobce v posuzovaném řízení zcela neoprávněně bez věcného podkladu získal titul na plnění úroku z prodlení ve výši 1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení od 19. 6. 1993 do zaplacení, ačkoli dle smlouvy, o kterou svůj nárok na plnění opíral, měl nárok pouze na smluvní pokutu“ (otázka první v závěru části D/ dovolání).
17. Žalobce dále předložil otázku, zda se mohl odvolací soud při vyhodnocování toho, co bylo předmětem posuzovaného řízení pro poškozeného, odchýlit od skutečnosti způsobem, jak to učinil (otázka druhá v závěru části D/ dovolání).
18. Žalobce se taktéž dotazuje, zda porušil odvolací soud při hodnocení toho, o co v posuzovaném řízení šlo, svoji povinnost řídit se jiným pravomocným soudním rozhodnutím (otázka třetí v závěru části D/ dovolání).
19. Dále má být dovolání dle žalobce přípustné pro otázku, zda je aplikace zásady, že „nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu“, na daný případ nepřípustně překvapivá (otázka čtvrtá v závěru části D/ dovolání).
20. Dále žalobce předkládá otázku, zda porušil odvolací soud povinnost řídit se v dalším průběhu řízení závaznými právními závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2716/2019-161 (otázka pátá v závěru části D/ dovolání).
21. Odvolací soud taktéž dle žalobce nesprávně posoudil otázku, zda je při posuzování významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného a toho, co vše bylo pro poškozeného v posuzovaném řízení v sázce, možno přihlížet k obsahu jiných, dokonce jen potencionálně možných soudních řízení (otázka šestá v závěru části D/ dovolání).
22. Dále žalobce namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku toho, co vše bylo pro žalobce v posuzovaném řízení v sázce (otázka sedmá v závěru části D/ dovolání).
23. Závěrem žalobce předkládá otázku, zda porušil odvolací soud povinnost řídit se závaznými právními závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2716/2019-161, jakož i vyjádřenými v něm citované další judikatuře dovolacího soudu, zejména když nerespektoval závěr dovolacího soudu, že v dané věci nebyl s ohledem na její konkrétní okolnosti pro limitaci výše zadostiučinění „žádný důvod“. Rozhodnutí odvolacího soudu se žalobci s ohledem na uvedené jeví jako svévolné a snažící se poškodit žalobce (část E/ dovolání).
24. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
26. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
27. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
28. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
29. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
30. Žalobce přitom nevymezil přípustnost podle §237 o. s. ř. u otázek a námitek uvedených výše v odstavcích 11, 14, 15, 18 a 21 tohoto rozsudku [písm. c), f), a g) části D/ dovolání a otázky třetí a šesté v závěru části D/ dovolání]. Dovolání tak v části obsahující uvedené námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
31. U ostatních dovolacích důvodů žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
32. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
33. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
34. Námitky uvedené výše v odstavcích 8, 10, 12, 16 a 17 tohoto rozsudku [první odstavec a písm. b) a d) části D/ dovolání; a otázka první a druhá v závěru části D/ dovolání] jsou námitkami proti skutkovým zjištěním, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
35. Otázky uvedené výše v odstavcích 20 a 22 tohoto rozsudku (otázky pátá a sedmá v závěru části D/ dovolání) nejsou právními otázkami ve smyslu §237 o. s. ř., tj. otázkami výkladu konkrétní právní normy, ale obecnými otázkami. Ani tyto tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
36. Otázka uvedená výše v odstavci 19 tohoto rozsudku (otázka čtvrtá v závěru části D/ dovolání) a námitky uvedené výše v odstavcích 9 a 13 tohoto rozsudku [písm. a) a e) části D/ dovolání] jsou námitkami vad řízení, ke kterým dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné.
37. Dovolání je však přípustné pro otázku uvedenou výše v odstavci 23 tohoto rozsudku, tedy otázku možné limitace zadostiučinění s ohledem na předmět řízení (část E/ dovolání), neboť v této otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
38. Dovolání je důvodné.
39. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
40. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
41. Podle §31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
42. Podle §31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
43. V nyní projednávané věci Nejvyšší soud již ve svém dřívějším rozsudku ze dne 16. 2. 2021, č. j. 30 Cdo 2716/2019-161, uvedl, že otázku možné limitace horní hranice odškodnění odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odvolací soud při své úvaze o limitaci horní hranice odškodnění za nepřiměřenou délku řízení vyšel zejména z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, s jeho závěry však pracoval nesprávně. Citované rozhodnutí reagovalo na situaci, kdy význam řízení značně nekoreloval s výší zadostiučinění vypočteného soudem v souladu se Stanoviskem. Dovolací soud v uvedeném rozhodnutí dovodil, že „[Z]adostiučinění poskytované podle §31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk.“ Jinými slovy lze shrnout, že obecně při poskytování relutárního zadostiučinění za řízení, jež trvalo nepřiměřeně dlouho, není důvodné, aby výše zadostiučinění značně přesahovala výši plnění, jež bylo předmětem průtahového řízení. To však neplatí, pokud pro mimořádnou výši zadostiučinění v poměru k hodnotě předmětu řízení v penězích svědčí některé z kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk, neboť jím je dán význam předmětu řízení pro poškozeného. Taktéž není přípustná automatická aplikace shora uvedeného pravidla na posuzované případy, neboť základní zásadou vypořádání nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. je individuální posouzení nároku a citované rozhodnutí představuje limitaci tam, kde by se při výpočtu na základě Stanoviska došlo ke zjevně nepřiměřenému peněžitému zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1162/2017). Projednávaný případ však splňuje kritéria obsažená v §31a odst. 3 OdpŠk, neboť posuzované řízení se vymykalo zejména svou extrémní délkou (přes 20 let), a proto nebyl pro limitaci výše zadostiučinění podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, žádný důvod.
44. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V posuzované věci Nejvyšší soud takové vady řízení neshledal. Pokud jde o otázku uvedenou výše v odstavci 19 tohoto rozsudku (otázka čtvrtá v závěru části D/ dovolání) a námitky uvedené výše v odstavcích 9 a 13 tohoto rozsudku [písm. a) a e) části D/ dovolání], pak Nejvyšší soud uvádí, že uvedené skutečnosti a právní názory odvolacího soudu byly žalobci známy již z předchozího rozhodnutí odvolacího soudu a měl možnost se k nim vyjádřit při jednání před odvolacím soudem dne 15. 9. 2021.
45. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části odrážky prvé výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, a odrážky druhé výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
46. Odvolací soud nárok žalobce opětovně posoudí a přihlédne k tomu, že význam předmětu řízení byl pro žalobce standardní a pro výslednou částku zadostiučinění, stanovenou postupem podle Stanoviska, není v ničem omezující.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu