ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1133.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1133/2023-343
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Enkelados, a. s. , se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4 (identifikační číslo 057 78 620), zastoupené Mgr. Ing. Janem Skřipským, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 891/5, proti žalované M. V. , zastoupené Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 124/34, o 1.025.250 Kč a o částku rovnající se 0,1 % denně z 1 500 000 Kč od 16. 1. 2021 do 2. 5. 2022, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 214/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2022, č. j. 19 Co 400/2021-228, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 10. 2022, č. j. 19 Co 400/2021-228, a rozsudek ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 C 214/2019-115, ve výroku, jímž Okresní soud v Jindřichově Hradci uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.025.250 Kč a 0,1 % denně z částky 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 15. 1. 2021, č. j. 4 C 214/2019-115, uložil žalované zaplatit žalobkyni 1.500.000 Kč se smluvním úrokem ve výši 8 % ročně z částky 100.000 Kč od 17. 11. 2015 do zaplacení a z částky 1.400.000 Kč od 12. 12. 2015 do zaplacení (výrok I ), smluvní pokutu 2.245.500 Kč a smluvní pokutu 0,1 % denně z částky 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení (výrok II ) a na náhradě nákladů řízení 371.279 Kč (výrok III ).
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 33 Cdo 3199/2021-181, zrušil rozsudek ze dne 25. 5. 2021, č. j. 19 Co 400/2021-142, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o 1.025.250 Kč a o částku rovnající se 0,1 % denně z 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 19 Co 400/2021-228, rozhodnutí, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1.025.250 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 1.500.000 Kč od 16. 1. 2021 do 2. 5. 2022 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že postoupení pohledávky smluvní pokuty se zřetelem k obsahu dohody z 20. 2. 2019 není v rozporu s dobrými mravy a že sjednaná sazba smluvní pokuty 0,1 % denně není nepřiměřená. Její celková výše je dána dobou prodlení žalované, přičemž nepřiměřenost sjednané smluvní pokuty nelze založit pouze na zjištění, že dluh žalované byl zajištěn zástavním právem a vlastní směnkou. Žádné jiné okolnosti, které by vedly k závěru o nepřiměřenosti sjednané smluvní pokuty, nevyšly v řízení najevo a ani nebyly žalovanou tvrzeny; důvody, které způsobily prodlení s plněním dluhu žalované nebo okolnosti, za nichž k prodlení došlo, nejsou rozhodné.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná dovolacímu přezkumu předložila otázku přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty, a to za situace, kdy – podle jejího názoru – výrazně převyšuje škodu vzniklou porušením zajištěné povinnosti. Smluvní pokuta není důsledkem dlouhodobého prodlení spojeného s jejím navyšováním, ve výsledku převyšuje uhrazenou jistinu a je ve zřejmém nepoměru s částkou, která jí byla poskytnuta.
Dovolání je podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné, protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky přiměřenosti výše smluvní pokuty, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (dále jen „rozsudek ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022“), který změnil judikaturu, jíž se soudní praxe řídila před jeho vydáním.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Podle smlouvy ze dne 10. 12. 2015 převedl na označený účet žalované (vydlužitelky) V. F. (zapůjčitel) ve dvou částkách celkem 1.500.000 Kč. Žalovaná se zavázala splatit dluh včetně příslušenství v plné výši do jednoho roku od poskytnutí zápůjčky. V článcích 2.2 a 2.3 strany ujednaly úroky ve výši 8 % ročně z dlužné částky, nezaplatí-li žalovaná dluh řádně a včas a v případě prodlení se splacením ve sjednaném termínu sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky (článek 3.5). Pohledávka s příslušenstvím a pohledávka smluvní pokuty do výše 500.000 Kč byly zajištěny zástavní smlouvou uzavřenou se zapůjčitelem 10. 12. 2015. Zástavou byly nemovité věci ve vlastnictví žalované (zástavkyně). Žalovaná vystavila 10. 12. 2015 na řad zapůjčitele bez protestu vlastní směnku na částku 1.500.000 Kč. Dluh ze zápůjčky (ani zčásti) žalovaná do 11. 12. 2016 nesplatila a listinou ze 4. 12. 2018 dluh uznala co do důvodu i výše (1.500.000 Kč). Dne 20. 2. 2019 uzavřely strany dohodu, jíž se zapůjčitel zavázal do 30. 3. 2019 nevymáhat dluh (1.500.000 Kč) a žalovaná se zavázala do 30. 3. 2019 zápůjčku uhradit na označený bankovní účet zapůjčitele; učiní-li tak, nebude zapůjčitel vymáhat „úroky z prodlení“ , tj. 8 % ročně z dlužné částky od 10. 12. 2015, ani smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Smlouvou z 26. 8. 2019 zapůjčitel postoupil pohledávku ze smlouvy o zápůjčce a pohledávku smluvní pokuty žalobkyni.
V poměrech řešené věci nezakládá přípustnost dovolání výhrada, že se odvolací soud odchýlil od závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 438/2002, neboť v tomto rozhodnutí šlo o platnost právního úkonu (uznání dluhu). Žalovaná zřejmě měla v úmyslu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, nicméně ani zmíněné rozhodnutí nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty z jeho odůvodnění žalovanou citovaný byl v odkazované věci formulován za odlišných skutkových okolností (smluvní pokuta sjednána formou propadné zálohy na základě smlouvy o smlouvě budoucí).
Dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 7. 2022, č. j. 33 Cdo 3199/2021-181, vytknul odvolacímu soudu, že nepřiměřenost výše smluvní pokuty založil jen na zjištění, že dluh žalované byl zajištěn zástavním právem a vlastní směnkou. Zároveň zdůraznil, že sjednání úroků z peněžité zápůjčky, tj. ceny za přenechání peněžních prostředků zapůjčitelem (§2392 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), není kritériem rozhodným pro úvahu o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty.
K přiměřenosti smluvní pokuty dovolací soud se zřetelem k tehdy panující judikatuře v kasačním rozhodnutí uvedl: „Smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku nelze považovat za nepřiměřenou, je-li její celková výše důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeného navyšování o jinak přiměřenou sazbu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 1299/2006, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4859/2009, ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3667/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3562/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1734/2012, a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017). Použití moderačního oprávnění nemůže soud založit na zjištění, že vedle práva na smluvní pokutu vznikla oprávněnému další majetková práva z téhož porušení povinnosti, aniž by přihlédl k hodnotě a významu takové povinnosti, popř. na zjištění, že dluh utvrzený smluvní pokutou je zajištěn i jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008). Výši smluvní pokuty nelze hodnotit prizmatem skutečností, které nastaly poté, co byla – přiměřeně nebo nepřiměřeně – sjednána . Při posuzování přiměřenosti její výše proto nejsou rozhodné důvody, které způsobily prodlení s plněním utvrzeného dluhu, nebo okolnosti, za nichž k prodlení dlužníka došlo, případně skutečnosti, které přispěly nebo jinak ovlivnily dobu trvání prodlení dlužníka s plněním utvrzené povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009)“ .
V rozsudku ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, Nejvyšší soud v právní větě konstatoval, že „[P] řiměřenost smluvní pokuty ve smyslu §2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné “ . Dále formuloval zásady postupu soudu při rozhodování o snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty: „V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v §555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ … Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje“ .
Jelikož otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno shora, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na (část) rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu