ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1138.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1138/2023-266
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. V. , zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1) K. V. , 2) M. H. , 3) K. Ch. , zastoupeným JUDr. Danielou Bendovou, LL.M., advokátkou se sídlem Praha 2, Budečská 1020/20, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 139/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 23 Co 155/2022-227, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, č. j. 12 C 139/2021-188, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné poloviny (1/2) pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY – rodinný dům, pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY a XY, v k. ú. XY, dále pozemků parc. č. XY a XY, v k. ú. XY, a dále pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, v k. ú. XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 10. 2022, č. j. 23 Co 155/2022-227, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, nákladový výrok změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud věc právně posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve spojení s §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se žalovaní vůči žalobkyni dopustili chování hrubě porušující dobré mravy, které žalobkyně specifikovala v revokačním dopise (§630 obč. zák.). Přestože tvrdila, že se žalovaní nestarají o opravy a údržbu domu, že po požáru domu ji nechali žít v nevyhovujících podmínkách, že jí vulgárně napadají, hrubě urážejí a vyhrožují zbavením svéprávnosti, z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaní se o opravy a údržbu domu starají, že po požáru domu bydlela žalobkyně u žalovaného, poté v obecním bytě, a že po ukončení nájmu další možnost setrvání u žalovaného odmítla a rozhodla se vrátit do požárem poškozeného domu, jehož opravy žalovaní následně dle možností a schopností zajišťovali. Vulgární napadání, hrubé urážení a vyhrožování zbavením svéprávnosti prokázáno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, v otázce „ ke kterým skutečnostem je soud povinen přihlédnout při posouzení, zda došlo k hrubému porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. “. Respektováno nebylo ani rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 391/05 v otázce „ jakým způsobem má soud hodnotit, zda došlo k hrubému porušení dobrých mravů ve smyslu §630 obč. zák. “
Dovolatelka namítá, že okolnost, jakým způsobem vznikl požár, je z hlediska naplnění hypotézy právní normy §630 obč. zák. „ právně zcela bezvýznamná (irelevantní)“ . Samotná skutečnost, že žalovaní ji nechali „ dlouhodobě žít v nedůstojných podmínkách (aniž by tím současně porušili nějakou právní povinnost), čímž jí působili značné příkoří, v daném případě znamenala hrubé porušení dobrých mravů“ . Po žalovaných požadovala pouze takové opravy, které by jí zajistily „minimální úroveň důstojného bydlení, kterou lze v současné době objektivně požadovat. S ohledem na strach ze žalovaných u nich bydlet nemohla“. Cílený psychický nátlak ze strany žalovaných byl podle ní potvrzen svědkyněmi P. a H. Vzhledem k blízkému příbuzenskému vztahu svědků F. Ch. a V. V. k žalovaným má důvodné pochybnosti o věrohodnosti jejich svědeckých výpovědí. Soudy nevzaly v úvahu „zcela zásadní“ skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo; tím porušily §132 o. s. ř. Po dobu „několika měsíců“ nemohla v domě svítit a napájet elektrické spotřebiče, krbová kamna umístěná v užívané bytové jednotce nepostačovala k vytopení celé jednotky (k tomu soud „vůbec nepřihlédl“ ), po požáru byl odpojen přívod vody do domu a „až do (přibližně) května 2020“ neměla zásobování teplou vodou. Konečně soudům obou stupňů vytýká, že porušily její právo na spravedlivý proces tím, že hodnocení provedených důkazů a učiněná skutková zjištění, jsou v extrémním rozporu „s obsahem provedených důkazů“ .
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“, resp. „hrubý rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit jak chování žalovaných, tak žalobkyně, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák. přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné a žalovaným (obdarovaným) vytýkané chování vůči žalobkyni (dárkyni) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč. zák. nenaplňuje, není zjevně nepřiměřená. Výtka žalobkyně, že se odvolací soud při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením §630 obč. zák. odchýlil od tezí přijatých v jí označených rozhodnutích, není důvodná.
Argumentace dovolatelky, že příčina (způsob) vzniku požáru je pro posouzení věci „právně zcela bezvýznamná (irelevantní)“ , nebo že žalovaní hrubě porušili dobré mravy již tím, že „ ji nechali dlouhodobě žít v nedůstojných podmínkách, čímž jí působili značné příkoří“ , je zčásti skutkového charakteru a nadto nezohledňuje všechny rozhodné skutkové okolnosti posuzované věci, tudíž hodnocení toho, zda ze strany žalovaných došlo k závadnému chování, není komplexní. Přitom naplnění objektivního hlediska lze posoudit po komplexním vyhodnocení závadného chování, nikoli z dílčích - izolovaně posuzovaných - okolností.
Samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu