ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.123.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 123/2022-371
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň 1) A. V., bytem XY, 2) J. D. , bytem XY, a 3) M. S. , bytem XY, Švédské království, zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Malá Štěpánská 2033/8, proti žalované M. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lublaňská 673/24, o určení platnosti odstoupení od kupní smlouvy a o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 31/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2021, č. j. 18 Co 155/2019-340, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyním na nákladech dovolacího řízení 7 623 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhají určení, že dopisem ze dne 18. 5. 2017 došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem uzavřené mezi účastnicemi dne 19. 12. 2005 ve znění dohody o změně ze dne 10. 5. 2006, a dále určení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – objekt k bydlení č.p. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY obec XY.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 12. 2018, č. j. 25 C 31/2018-180, určil, že dopisem žalobkyň ze dne 18. 5. 2017 došlo k platnému odstoupení od kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody o změně kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem ze dne 10. 5. 2006 uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovanou na prodej budovy č. p. XY na pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. XY o výměře 432 m 2 v k.ú. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení podílového spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba – objekt k bydlení č. p. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, a to v rozsahu ideální 1/3 pro každou z nich (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 6. 10. 2021, č. j. 18 Co 155/2019-340, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely 19. 12. 2005 kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným (ve výroku specifikovaným) nemovitostem ve znění dohody o změně kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006 (dále jen „kupní smlouva“), žalovaná se zavázala uhradit celou kupní cenu do 31. 5. 2006, k čemuž nedošlo. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 25 C 232/2010 odvolací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 17 Co 465/2012-558, pravomocně rozhodl tak, že odstoupení žalobkyň od kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 ve znění dohody o změně ze dne 10. 5. 2006 dopisem ze dne 18. 10. 2008 je platné. Soudy se v dotyčném řízení zabývaly i otázkou platnosti kupní smlouvy (kterou vyřešily kladně). Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4047/2016, změnil předně citovaný rozsudek odvolacího soudu tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně (v jeho odvoláním napadeném výroku), jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dopisem žalobkyň ze dne 18. 10. 2008 došlo k odstoupení od předmětné kupní smlouvy. Dovolací soud dovodil, že žalobkyně nemohly po právu od kupní smlouvy podle §517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), odstoupit, neboť namísto poskytnutí přiměřené lhůty ke splnění jejího závazku sdělily žalované (dlužnici), že „na požadovaném peněžitém plnění již nemají zájem“ a následně žalované vrátily i část plnění poskytnutého na úhradu kupní ceny. Právní zástupce žalobkyň dopisem ze dne 13. 4. 2017 vyzval žalovanou k úhradě kupní ceny ve lhůtě do 30. 4. 2017, a to na účet žalobkyň číslo 136150315/0300, tedy na jiný účet než uvedený v kupní smlouvě. Žalovaná, která dopis dne 21. 4. 2017 převzala, na výzvu nereagovala a kupní cenu neuhradila. Dopisem ze dne 18. 5. 2017 doručeným žalované dne 2. 6. 2017 žalobkyně oznámily, že odstupují od kupní smlouvy. Na podkladě uvedených zjištění se odvolací soud (poté, co jeho předchozí rozsudek byl zrušen Nejvyšším soudem) zabýval námitkami promlčení, jež žalovaná uplatnila vůči poskytnutí dodatečné lhůty k plnění žalobkyněmi a vůči jejich následnému odstoupení od kupní smlouvy. Dovodil, že žalobkyně oba zmíněné úkony učinily včas. Zatímco námitku promlčení práva na odstoupení od smlouvy žalovaná uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně, námitku promlčení vůči žalobkyněmi poskytnuté dodatečné lhůtě k plnění vznesla až v odvolacím řízení. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 101/2008 (dále jen „R 101/2008“), konstatoval, že mohl vycházet jen ze skutečností, jež tvořily obsah skutkových zjištění soudu prvního stupně, jimž odpovídá i zjištění vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4047/2016, který až v citovaném rozhodnutí učinil ve skutkově problematickém sporu účastnic jasno ohledně toho, zda žalobkyně poskytly žalované dodatečnou lhůtu k plnění, z čehož odvolací soud dovodil, že „ (…) promlčecí lhůta (podle terminologie tehdejší právní úpravy „promlčecí doba“) ve vztahu k právu žalobkyň jako věřitelek na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění mhla začít až po vyřešení oné skutkově složité situace v soudním řízení. Tříletá promlčecí doba k realizaci obou úkonů v podobě poskytnutí dodatečné lhůty k plnění z kupní smlouvy a samotného odstoupení od kupní smlouvy tak nemohla uplynout, protože od data doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4047/2016, zjevně neuběhla “. Zjevně neuběhla ani tříletá promlčecí doba vztahující se k navazujícímu odstoupení od smlouvy, neboť tento úkon mohly žalobkyně řádně učinit až poté, co byl citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4047/2016, pravomocně vyřešen spor účastnic o platnost předchozího odstoupení od kupní smlouvy, a poté učiněn podmiňující úkon v podobě poskytnutí dodatečné lhůty. Správným proto shledal závěr soudu prvního stupně, že odstoupení od kupní smlouvy bylo včasné.
Žalovaná v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustálenou judikaturou vyřešil otázku určení počátku běhu promlčecí doby pro odstoupení od smlouvy z důvodu podle §517 odst. 1 obč. zák. a rovněž otázku týkající se posouzení námitky promlčení vznesené v odvolacím řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření navrhly dovolání odmítnout s tím, že se odvolací soud při řešení dovolatelkou předestřených otázek neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Dovolatelka závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba k uplatnění práva odstoupit od smlouvy nemohla počít běžet dříve, než bylo rozhodnuto ve sporu vedeném pod sp. zn. 25 C 232/2010, shledává v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž je (ve vztahu k projednávané věci) podstatné, kdy nastala splatnost (doplatku) kupní ceny, nikoliv to, jak a kdy bylo rozhodnuto v řízení, jehož předmětem byl spor o platnost kupní smlouvy a o platnost předchozího odstoupení. Namítá, že odvolací soud při posouzení počátku běhu promlčecí doby hrubě nedocenil deklaratorní povahu v dotyčném řízení vydaných meritorních rozhodnutí. Lhůta pro zaplacení (doplacení) kupní ceny a od toho odvozená lhůta pro odstoupení od kupní smlouvy začala podle přesvědčení dovolatelky běžet dne 1. 6. 2006 (den po splatnosti doplatku kupní ceny). Připomíná závěry, jež Nejvyšší soud dovodil v souvislosti s posouzením platnosti předchozího odstoupení žalobkyň od kupní smlouvy, podle nichž žalobkyně neměly vůbec v úmyslu poskytnout dodatečnou lhůtu k plnění. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil obsah její námitky promlčení (vůči výzvě k dodatečnému splnění prodlévajícího závazku), resp. nesprávnost závěru, že před soudem prvního stupně promlčení tohoto nároku nenamítla, a proto se nemůže úspěšně dovolat promlčení samotného odstoupení od smlouvy, jež je předchozí výzvou podmíněno. Konečně považuje za nesprávný i jeho názor, že námitku promlčení nelze vznést v odvolacím řízení.
Jde-li o otázku posouzení námitky promlčení uplatněné v odvolacím řízení z pohledu toho, zda závěr o promlčení práva vyplývá ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně, odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná námitku promlčení vztahující se k právu na odstoupení od smlouvy uplatnila v průběhu řízení před soudem prvního stupně, námitku promlčení vztahující se k právu na stanovení dodatečné lhůty až v průběhu řízení odvolacího. K tomu správně odkázal na (výše citované) R 101/2008, podle něhož k promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Výtka žalované, že odvolací soud citovaný judikaturní závěr nerespektoval, nepřihlédl-li k námitce promlčení, nebo že učinil závěr, že takovou námitku v odvolacím řízení uplatnit nelze, neobstojí již proto, že odvolací soud žádný takový závěr neučinil. Na řešení uvedené otázky tak není napadené rozhodnutí založeno. Ostatně takový závěr odvolací soud neučinil ani ve svém předchozím rozhodnutí, v němž se námitkou žalované ohledně promlčení práva žalobkyň „poskytnout jí dostatečnou lhůtu k plnění dluhu“ a odstoupit od kupní smlouvy zabýval.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu promlčecí doby k uplatnění práva věřitele odstoupit od smlouvy podle §517 obč. zák., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde přitom o otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno.
Závěr odvolacího soudu, na němž je napadené rozhodnutí založeno, že žalobkyně oba úkony (poskytnutí dodatečné lhůty ke splnění závazku žalované a následné odstoupení od smlouvy) učinily včas, neboť promlčecí doba k uplatnění jak „práva na poskytnutí dodatečné lhůty k plnění“, tak práva žalobkyň odstoupit od smlouvy, mohla běžet až od data doručení rozsudku dovolacího soudu ve věci, jejímž předmětem byla platnost předchozího odstoupení žalobkyň od kupní smlouvy, není správný.
Podle §517 odst. 1 obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.
Podle §100 odst. 2 obč. zák. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení §105. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ustálená judikatura, na kterou odkázala v dovolání žalovaná, je založena na závěru, že obecná promlčecí doba začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé.
V rozsudcích ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1641/2006, nebo ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2014, Nejvyšší soud dovodil, že „předpokladem pro odstoupení od smlouvy podle ustanovení §517 obč. zák. je, že dlužník splatnou pohledávku včas a řádně nesplní, a nesplní ji ani v dodatečně přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté. Přestože její délku určí sám věřitel, musí být vzhledem ke konkrétním okolnostem případu přiměřeně dlouhá k tomu, aby bylo vůbec možno dluh splnit. Nepředpokládá se však, že by dlužník teprve po splatnosti začal s přípravou ke splnění dluhu, takže dodatečná lhůta může být kratší než lhůta objektivně potřebná nebo obvyklá k opatření a poskytnutí plnění věřiteli. Po uplynutí přiměřeně dlouhé doby od splatnosti dluhu je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit, aniž by předtím musel dlužníka upomínat o splnění, či mu sdělit délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Pokud mu konkrétní lhůtu oznámil, může ji dále prodlužovat, avšak nikoliv již zkrátit. (srov. Občanský zákoník - komentář, 8. vydání, nakladatelství C. H. Beck, SEVT, str. 751). Z uvedeného je zřejmé, že věřitel není povinen v případě prodlení dlužníka se splněním dluhu o splnění dlužníka upomínat či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu. Není proto správný názor, že nesplní-li dlužník svůj dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, musí jej věřitel před tím, než od uzavřené smlouvy odstoupí, upomínat (vyzývat) o splnění dluhu či mu sdělit (oznámit) délku dodatečné lhůty ke splnění dluhu, navíc, že věřitel tak musí učinit písemnou formou (…).“
Otázkou, jakým způsobem se stanoví počátek běhu promlčecí doby, pokud jde o právo věřitele odstoupit od smlouvy podle §517 odst. 1 obč. zák., se dovolací soud zabýval například v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 633/2003, v němž dovodil, že uplatní-li věřitel včas u dlužníka právo poskytnout dlužníku dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku a dodatečně poskytnutá lhůta k plnění marně uplyne, vzniká tímto okamžikem věřiteli právo odstoupit od smlouvy, které se rovněž promlčuje ve lhůtě uvedené v §101 obč. zák. počítané ode dne, kdy mohlo být uplatněno poprvé, čili ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty.
Vzhledem k výše uvedenému je především zřejmé, že výsledek řízení, jehož předmětem byla platnost předchozího odstoupení žalobkyň od kupní smlouvy dopisem ze dne 18. 10. 2008, nemůže mít z pohledu běhu promlčecí doby žádný význam, a to tím spíše, že konečné rozhodnutí (Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4047/2016) je založeno na závěru, že žalobkyně (v souvislosti s předchozím odstoupením) žalované lhůtu k dodatečnému splnění její povinnosti neposkytly.
Odvolací soud svou argumentaci podpořil odkazem na rozsudek sp. zn. 33 Odo 633/2003, v němž Nejvyšší soud dovodil, že poskytnutí dodatečné lhůty věřitelem dlužníkovi je (majetkovým) právem, jež podléhá promlčení. Jde o právní názor nepřiléhavý a navíc zcela ojedinělý, neboť ustálená judikatura úkon věřitele spočívající v poskytnutí dodatečné lhůty považuje za předpoklad pro odstoupení od smlouvy. Platí, že v důsledku prodlení dlužníka, který nesplnil svůj dluh ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou mu věřitel poskytl, věřiteli vzniká právo od smlouvy odstoupit. Pokud tak (věřitel) neučiní, nic se nemění na jeho právu domáhat se dluhu. Poskytnutí dodatečné lhůty je tedy pouze předpokladem účinného odstoupení od smlouvy (srov. též Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, str. 1548). Závěry uvedené ve výše citovaném rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 633/2003 se proto uplatní pouze potud, že promlčení podléhá pouze právo věřitele od smlouvy odstoupit.
V nyní projednávané věci není pochyb o tom, že žalobkyně žalovanou dopisem ze dne 21. 4. 2017, vyzvaly k dodatečnému splnění jejího závazku uhradit kupní cenu, ve lhůtě do 30. 4. 2017, žalovaná, která dopis dne 21. 4. 2017 převzala, na tuto výzvu nereagovala a kupní cenu neuhradila. Žalobkyně poskytly žalované dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění závazku (její přiměřenost zpochybněna nebyla), přičemž vzhledem k výše uvedenému není vůbec podstatné, že tak učinily až po uplynutí tří let ode dne, do kterého měla být uhrazena kupní cena (kdy tak mohly poprvé učinit, t.j. od 1. 6. 2005). Z pohledu splnění podmínek pro možnost věřitele odstoupit od smlouvy (viz výše) je irelevantní námitka žalované, že se promlčelo „právo žalobkyň na zaplacení kupní ceny“, neboť právo na zaplacení kupní ceny předmětem řízení v projednávané věci není.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto dovolací soud podle §243d odst. 1 písm. a) dovolání žalované zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 2 500 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7, §9 odst. 3 písm. a) ve spojení s §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., snížená o 20 % podle §12 odst. 4 citované vyhlášky, k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, a částka 1 323 Kč odpovídající 21 % dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 7 623 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu