ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1250.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1250/2022-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobkyně O2 Czech Republic, a. s. , se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, identifikační číslo 60193336, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, za účasti 1) Aston com s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Rožmitálská 1797, identifikační číslo 26915588, 2) MORA – INFO, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Rožmitálská 1797, identifikační číslo 48393274, oběma zastoupeným Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1303/13, o nahrazení rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 23/2018, o dovolání účastnic proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2021, č. j. 29 Co 460/2021-320, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 27. 10. 2021, č. j. 10 C 23/2018-307, zamítl návrh účastnic na zastavení řízení podle §104b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zrekapituloval, že žalobou podanou dne 2. 2. 2018 se žalobkyně domáhá, aby bylo nahrazeno rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 5. 12. 2017, č. j. ČTÚ-55 407/2017-603, a rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 28. 7. 2017, č. j. ČTÚ-74-910/2014-606/XXVIII. vyř., a zároveň aby bylo určeno, že mezi žalobkyní a účastnicemi řízení nevznikla smlouva o přístupu podle §80 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. O meritu rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 10 C 23/2018-192, tak, že žalobu o nahrazení rozhodnutí zamítl; rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2020, č. j. 29 Co 115/2020-231. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, č. j. 32 Cdo 3734/2020-272, a věc byla vrácena k dalšímu řízení a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 9. K návrhu účastnic na zastavení řízení podle §104b odst. 1 o. s. ř. (tj. pro nedostatek věcné příslušnosti obecných soudů, který podle jejich přesvědčení plyne z odůvodnění kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), soud prvního stupně akcentoval, že předmětem řízení jsou nároky plynoucí z práva soukromého a nikoliv veřejného. Z této příčiny je dána pravomoc soudů podle §244 odst. 1 o. s. ř.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 12. 2021, č. j. 29 Co 460/2021-320, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Cituje §7 odst. 1 a 2 o. s. ř., §244 odst. 1 o. s. ř., §4 odst. 1 písm. a) a §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního dále jen „s. ř. s.“), ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že v řízení podle §244 odst. 1 o. s. ř. jsou věcně příslušné obecné soudy, a nikoliv soudy rozhodující věci ve správním soudnictví. Žalobkyně je podnikatelkou, operátorkou s vlastní mobilní sítí poskytující veřejně dostupnou telefonní službu. Podle smlouvy uzavřené dne 5. 2. 2013 žalobkyní s první účastnicí, k níž přistoupila druhá účastnice, nebyly účastnice oprávněny užívat telefonní služby poskytované žalobkyní k výkonu vlastní podnikatelské činnosti, tzn. nebyly oprávněny poskytovat vlastní služby elektronických komunikací v síti žalobkyně na jí přidělených číslech. V nyní souzené věci je předmětem řízení „věc soukromého práva“, neboť se žalobkyně návrhem domáhá nápravy porušení smlouvy uzavřené mezi ní a účastnicemi, tzn. v právním vztahu, kde mají její účastnice rovné postavení, žádná ze smluvních stran nevystupuje v postavení nositele veřejné moci, a nemůže tak jednostranně formovat obsah právního vztahu (tj. zakládat práva či ukládat povinnosti). Je nerozhodné, zda přenositelnost telefonního čísla podle §34 odst. zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, je institutem práva soukromého či veřejného. O nárocích žalobkyně, které byly nejprve projednány, a bylo o nich rozhodnuto správním orgánem, je nyní rozhodováno podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, přičemž v tomto řízení si může soud v souladu s §135 odst. 2 o. s. ř. dílčí předběžné otázky, a to i veřejného práva, posoudit sám.
Proti usnesení odvolacího soudu podaly účastnice (dále též „dovolatelky“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 odst. 1 o. s. ř. spojují s tím, že Nejvyšší soud dosud „nevyřešil otázku práva přenositelnosti telefonních čísel podle §35 odst. 1 (správně §34 odst. 1) zákona o elektronických komunikacích ve vazbě na charakter této právní úpravy (veřejné subjektivní právo vs. soukromé právo) a otázku, zda je věcně příslušný k vytváření ustálené judikatury právě v otázkách veřejných subjektivních práv, k jejichž ochraně jsou povolány soudy ve správním soudnictví podle §2 soudního řádu správního.“ Podle názoru dovolatelek přenositelnost telefonního čísla podle §34 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je subjektivním veřejným právem, k jehož ochraně jsou povolány soudy ve správním soudnictví. Jsou přesvědčeny o tom, že poskytovateli služeb elektronických komunikací (v nyní souzené věci žalobkyni) je uložena povinnost zajistit, aby si každý účastník žalobkyní poskytovaných telefonních služeb mohl ponechat své telefonní číslo bez ohledu na to, zda mu bude služby poskytovat žalobkyně nebo jiný poskytovatel.
Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Dovolání není přípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019).
Se zřetelem k tomu, co je řečeno shora, a ke znění §7 odst. 1 a 2, §244 o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017, a §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., která jsou jednoznačná a nepůsobí výkladové potíže, nemůže být dovolání účastnic přípustné podle §237 o. s. ř. Uvedená ustanovení zakládají věcnou příslušnost obecných soudů pro řízení o nárocích, které se týkají soukromoprávních vztahů, jejichž prvotní řešení bylo svěřeno do kompetence orgánů veřejné moci a pro případ, kdy zúčastněné strany nejsou srozuměny s výsledkem řízení před tímto veřejnoprávním orgánem, mohou podat žalobu k obecnému soudu. V řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (zde Českého telekomunikačního úřadu) obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
V řízení podle §244 odst. 1 o. s. ř. může soud sám v souladu se zněním §135 odst. 2 o. s. ř. posuzovat otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Jde o tzv. předběžné (prejudiciální) otázky, jejichž (ne)existence by měla vliv na rozhodnutí ve věci soudem projednávané a které samy můžou být předmětem řízení téhož nebo jiného soudu nebo jiného řízení; jde tedy o otázky, které se sice netýkají předmětu řízení, avšak jejichž vyřešení je nezbytné pro rozhodnutí o předmětu řízení (o věci samé). Jejich řešení má ovšem platnost jen pro řízení, v níž je bylo nutno k rozhodnutí věci řešit (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněné pod R 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem).
Jelikož je zákonem svěřena obecným soudům kompetence k rozhodování o žalobách proti pravomocným rozhodnutím orgánů moci výkonné, orgánů územního samosprávného celku, orgánů zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčího orgánu zřízeného podle zvláštního právního předpisu, podle zvláštního zákona, o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§7 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v rámci takového řízení jsou soudy oprávněny si samostatně (s výjimkou podle §135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) posoudit předběžné otázky [zde otázku přenositelnosti telefonních čísel podle §34 odst. 1) zákona o elektronických komunikacích], nemůže být dovolání účastnic přípustné pro řešení právní otázky věcné příslušnosti obecných soudů, neboť její řešení plyne přímo z textu zákona.
Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu