ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1742.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1742/2023-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně BM MOTO s.r.o., se sídlem Praha 6, Lysolaje, Podholí 43/1, identifikační číslo osoby 60468629, zastoupené Mgr. Matyášem Moskou, advokátem se sídlem Praha, Na Strži 1702/65, proti žalované Z. P. v likvidaci, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené opatrovníkem P. K., advokátem se sídlem XY, o zaplacení 8 095 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 238/2021, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2022, č. j. 36 Co 476/2022-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15. 12. 2022, č. j. 36 Co 476/2022-64, potvrdil usnesení ze dne 4. 11. 2022, č. j. 42 C 238/2021-52, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 24. 6. 2021, č. j. 42 C 238/2021-24, z důvodu nezaplacení soudního poplatku a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud nepřisvědčil žalované, které byl (z důvodu, že nemá statutární orgán) ustanoven opatrovník, že výzva k úhradě soudního poplatku za odvolání je absurdní a v rozporu se zákonem o soudních poplatcích. Podle odvolacího soudu skutečnost, že společnost nemá statutární orgán, nemá vliv na její vztahy vůči třetím osobám, soud nevyjímaje. Upozornil na možný důsledek předestřené argumentace, že společnost, která se zbaví statutárního orgánu, bude zneužívat takto vytvořené situace k neplnění svých povinností a nemůže být nijak hnána k odpovědnosti za své závazky. Žalovaná ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatek za odvolání, a proto soud prvního stupně správně odvolací řízení zastavil.
V dovolání, jímž napadá usnesení odvolacího soudu, žalovaná – s poukazem na to, že jí ustanovený opatrovník nemá oprávnění, aby mohl požádat o osvobození od soudních poplatků – vytýká oběma soudům, že měly postupovat podle §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen jako „zákon o soudních poplatcích“), neboť poplatník, resp. jemu ustanovený opatrovník soudu sdělil okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení a doložil, že bez své viny nemohl poplatek zaplatit.
Nadto – míní opatrovník žalované – zákonem o soudních poplatcích dochází k diskriminaci právnických osob, jež nemají osobu oprávněnou za ni jednat, ale mají povinnost hradit soudní poplatek, oproti fyzickým osobám, jež v případech uvedených v §9 odst. 4 písm. b) zákona o soudních poplatcích povinnost hradit poplatek nemají. Proto je žalovaná přesvědčena, že uložení povinnosti k úhradě soudního poplatku žalované porušuje zásadu na spravedlivý proces tím, že dochází ke zvýhodnění fyzických osob oproti osobám právnickým.
Vzhledem k závěrům soudů obou stupňů, podle nichž žalovaná, resp. její ustanovený opatrovník má povinnost hradit soudní poplatek za podané odvolání, je podle žalované dána přípustnost dovolání, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo je dána přípustnost, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16).
Žalovaná své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostála, prosazuje-li s poukazem na §237 o. s. ř. že „ napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo je dána přípustnost, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena “. Žalovaná nejenže nespecifikovala, který předpoklad přípustnosti má v projednávané věci za splněný (navíc neuvádí, od kterých rozhodnutí se měl odvolací soud odchýlit a v čem), ale nevymezila k přezkumu žádnou právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Z obsahu dovolání se sice podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (na němž je napadené rozhodnutí založeno), že žalovaná (právnická osoba bez statutárního orgánu) měla poplatkovou povinnost, nicméně pokud dovolatelka v souvislosti s touto otázkou vytýká odvolacímu soudu, že nepostupoval podle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná soudu sdělila okolnosti osvědčující nebezpečí z prodlení (s úhradou poplatku) a doložila, že bez své viny poplatek nemohla zaplatit.
Dovolací soud k řečenému poznamenává, že není jeho úkolem, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Argumentace dovolatelky založená na tvrzené diskriminaci právnické osoby bez statutárního orgánu oproti fyzickým osobám, jež nemají povinnost platit poplatek v případech uvedených v §9 odst. 4 písm. b) zákona o soudních poplatcích, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na řešení této otázky není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že v případě žalované o žádný z případů pro nezastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (§9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích) nejde.
Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci nevznesla; navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li žalovaná k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu