ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1819.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1819/2023-133
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Nárokuj s.r.o. , se sídlem Veselí nad Moravou, Karlova 471, identifikační číslo osoby 09514678, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované EC Financial Services, a.s. , se sídlem Dolní Břežany, Pražská 636, identifikační číslo osoby 24243744, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem Praha, Opletalova 1525/39, o zaplacení 14 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 29/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023, č. j. 27 Co 267/2022-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 Co 267/2022-114, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 C 29/2022-74, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 C 29/2022–74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 Co 267/2022-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku tak, že výše přiznané náhrady nákladů řízení činí 20 964 Kč; jinak ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Předmětem řízení je požadavek žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovanou (poskytovatelkou úvěru) uzavřel právní předchůdce žalobkyně (spotřebitel) dne 15. 3. 2019; jeho odůvodněnost zakládá na přesvědčení, že jde o smlouvu neplatnou, neboť žalovaná jako poskytovatelka úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost spotřebitele.
4. Soudy zjistily, že předchůdce žalobkyně (spotřebitel) v žádosti o úvěr ve výši 18 000 Kč uvedl, že je v invalidním důchodu, je rozvedený, nemá bankovní účet, jeho měsíční příjem činí 14 815 Kč, výdaje na bydlení a energie 2 000 Kč měsíčně a výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 410 Kč měsíčně, přičemž doložil pouze výši příjmu. Po lustraci u společnosti Creditinfo CEE a.s. (s negativním výsledkem) mu žalovaná na základě smlouvy uzavřené dne 15. 3. 2019 poskytla úvěr ve výši 18 000 Kč, který se spolu s úrokem 1 733 Kč, s úplatou 8 820 Kč, náklady 1 667 Kč a poplatky 3 250 Kč zavázal splatit 14 měsíčními splátkami po 2 390 Kč. Po splacení úvěru žalobkyně se svým právním předchůdcem uzavřela „smlouvu o postoupení pohledávky z neplatné smlouvy“ a žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení.
5. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dne 15. 3. 2019 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je absolutně neplatná, neboť žalovaná nesplnila zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož žalované podle §87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“) náleží vůči právnímu předchůdci žalobkyně pouze nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele. Odvolací soud zdůraznil, že byť je každé posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr z řad spotřebitelů individuální a míra rozsahu zkoumání s přihlédnutím k výši poskytovaného úvěru odlišná, vztahuje se zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost na spotřebitelské úvěry bez rozdílu jejich výše. Pouhé doložení příjmu bez zkoumání a ověření výdajů žadatele, zvláště byla-li tvrzená výše výdajů zjevně nepravděpodobná a neodpovídající obvyklým životním nákladům, nelze považovat za postup s odbornou péčí. Obezřetnost a důslednost žalované byla podle odvolacího soudu v daném případě na místě i vzhledem k nedávno ukončenému oddlužení žadatele. Byť zákonem uložená povinnost posoudit úvěruschopnost je normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž výklad by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně, nicméně pro zachování smyslu a účelu dané úpravy se takové posouzení neobejde bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale alespoň podstatných zcela základních pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení. Jejich neověření je podle odvolacího soudu u žalované jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K tomu, že v daném případě byla smlouva ze strany právního předchůdce naplněna (úvěr byl splacen) a nedostatek úvěruschopnosti tak splněn nebyl, odvolací soud poznamenal, že je-li smyslem povinnosti poskytovatele úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele jeho ochrana před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Zdůraznil primární zájem, jímž je ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, jež by vedlo k jeho (zde opětovné) insolvenci, ke ztrátě majetku a k dalším ekonomickým dopadům do jeho poměrů. Takové dopady se mohou projevit až s určitým časovým odstupem, což znamená, že splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku splacení úvěru. Rozhodující neshledal výši poskytnutého úvěru, neboť i při poskytnutí úvěru v nízké výši může dojít k nežádoucímu zadlužení v důsledku poplatků a úroku s úvěrem sjednaných, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost předchůdce žalobkyně nebyla žalovanou řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle §87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Částka 14 640 Kč, kterou předchůdce žalobkyně zaplatil žalované nad rámec jistiny poskytnutého úvěru, představuje bezdůvodné obohacení žalované.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „splnění či nesplnění povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru stanovené v §86 zákona o spotřebitelském úvěru za situace, kdy spotřebitel řádně splatí úvěr a během splacení ničeho proti uzavřené úvěrové smlouvě nenamítá“. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávným (příliš extenzivním) výkladem ustanovení §86 zákona o spotřebitelském úvěru zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Podle dovolatelky v případě, kdy spotřebitel je schopen poskytnutý úvěr splácet a taky jej fakticky řádně splatil, nemůže obstát závěr, že jeho úvěruschopnost nebyla dostatečně prověřena. Namítá, že závěry odvolacího soudu odporují nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/2021. Svou argumentaci podpořila rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 a komentářovou literaturou k zákonu o spotřebitelském úvěru.
7. Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
9. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
11. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že v důsledku toho, že žalovaná před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost spotřebitele, je smlouva neplatná.
12. Nejvyšší soud se otázkou řádného splnění povinnosti posouzení úvěruschopnosti a důsledků plynoucích z jejího případného nesplnění zabýval opakovaně.
13. Tak například v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná.
14. Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti poskytující spotřebitelské úvěry a (při výkladu §9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může Česká obchodní inspekce v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. Ingrid Bakkaus a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno - v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně. Informace o spotřebiteli by si věřitelé měli ověřovat i za trvání obchodního vztahu. V rozsudku ze dne 21. 4. 2016 ve věci C-377/14 (Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová v. FINWAY a. s.) se SDEU vyjádřil tak, že i v rámci insolvenčního řízení musí insolvenční soud zohlednit porušení ustanovení zakotvených ve směrnici majících chránit spotřebitele, a to tak, aby spotřebiteli poskytl účinnou ochranu.
15. Nutno podotknout, že dosavadní judikatura (tedy nejen zde citovaná) se (ať už v poměrech úpravy zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, nebo v poměrech zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) vyjadřovala výlučně k otázce splnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele - vždy se přitom skutkově jednalo o situace, kdy úvěr splacen nebyl (srovnej již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nebo jeho usnesení ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021, ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022, a ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 33 ICdo 159/2022). Otázkou posouzení porušení povinnosti věřitele prověřit úvěruschopnost spotřebitele v případě, kdy dlužník úvěr splatil, se Nejvyšší soud dosud nezabýval.
16. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným pro řešení otázky posouzení úvěruschopnosti spotřebitele za situace, kdy došlo k úplnému splacení poskytnutého úvěru, neboť jde o otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
18. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
19. Dovolání je důvodné.
20. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a contrario o. s. ř.), je totožný s tím, který zjistil soud prvního stupně.
21. Předchůdce žalobkyně v žádosti o úvěr (ve výši 18 000 Kč) uvedl měsíční příjem 14 815 Kč, výdaje na bydlení a energie ve výši 2 000 Kč měsíčně a výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 410 Kč měsíčně, přičemž doložil pouze výši příjmu. Žalovaná mu na základě smlouvy uzavřené dne 15. 3. 2019 poskytla úvěr ve výši 18 000 Kč, který se spolu s úrokem 1 733 Kč, s úplatou 8 820 Kč, s náklady 1 667 Kč a poplatkem 3 240 Kč zavázal splatit formou 14 měsíčních splátek po 2 390 Kč. Po splacení úvěru žalobkyně s předchůdcem nejprve uzavřela smlouvu o postoupení „pohledávky z neplatné smlouvy“ a následně žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení.
22. Vzhledem k datu uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.
23. Podle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále opět jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“), se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.
24. Podle §86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
25. Podle §86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
26. Podle §87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s §86 odst. 1 větou druhou , je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
27. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ukládá členským státům (při zohlednění zvláštních charakteristických rysů svých úvěrových trhů) přijmout vhodná opatření pro podporu odpovědných praktik ve všech fázích úvěrového vztahu. Cílem je v rámci úvěrového trhu zabránit tomu, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování a neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti (odstavec 26 odůvodnění citované směrnice). Členské státy mají povinnost zajistit, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi (článek 8). Je na každém členském státu, aby stanovil pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě směrnice a přijal veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující (článek 23). Směrnice následky za porušení uvedené povinnosti nestanoví a neupravuje ani otázky smluvního práva související s platností úvěrových smluv (srov. odstavec 30 odůvodnění směrnice).
28. Úprava zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovatelům či zprostředkovatelům úvěrů povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele), přičemž zákonodárce pro případ, byl-li úvěr poskytnut, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti dlužníka (spotřebitele) vyplývá, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, zvolil „sankci“ v podobě neplatnosti smlouvy. Jde o soukromoprávní sankci ex lege pro případ, kdy byl úvěr poskytnut spotřebiteli, který nebyl schopen ho splácet. Jde o realizaci cíle dotyčného harmonizačního rámce, jímž je ochrana před neuváženým poskytováním úvěrů dlužníkům, kteří nejsou schopni je splácet.
29. Pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
30. Uvedený přístup odpovídá záměru zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele (…) a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. (…) Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. (…) Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (…) Sankcí za nedodržení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí je neplatnost smlouvy. Smlouva je neplatná, pokud byl spotřebiteli poskytnut spotřebitelský úvěr i přesto, že existovaly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet. Spotřebitel je tak chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli tento úvěr mu neměl být poskytnut. (…) Nejde zde tedy o naplnění formálního znaku [např. nesplnění některého z prvků procesu ověření úvěruschopnosti stanoveného v interních procesech poskytovatele podle §15 odst. 2 písm. c)], pokud by i při splnění tohoto prvku byl spotřebitelský úvěr poskytnut, ale o naplnění znaku materiálního - při řádném dodržení postupů a odborné péče spotřebiteli neměl spotřebitelský úvěr vůbec být poskytnut.
31. Z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Právní posouzení věci odvolacím soudem, který neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalovanou posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit (což nebylo nijak zpochybněno), je neúplné, a proto nesprávné.
32. Jde-li o posouzení otázky, zda žalovaná před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost předchůdce žalobkyně, právní úprava způsob a rozsah zkoumání úvěruschopnosti konkrétně nestanoví, pouze ukládá její posouzení na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele (§86 odst. 1 věta první zákona o ochraně spotřebitele), a předpokládá, že se posoudí zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru).
33. Závěr odvolacího soudu, že žalovaná řádně neposoudila jeho úvěruschopnost, považuje dovolací soud za nepřezkoumatelný. Odvolací soud sice učinil obsáhlou obecnou úvahu o tom, jakými úvahami se má věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele řídit, přičemž žalované konkrétně vytkl, že při tomto posouzení neprověřila dlužníkem uváděné výdaje, resp. že jeho výdaje reálně nezjišťovala, aniž k tomu učinil odpovídající skutková zjištění, z nichž by vyplynulo, zda tyto údaje (jež uvedl předchůdce žalobkyně v žádosti o úvěr) byly skutečně nesprávné. Dovodil-li odvolací soud, že neověření spotřebitelem uvedených údajů je u žalované jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, pak takový závěr nemá žádný podklad ve skutkových zjištěních. K tomu je třeba rovněž uvést, že způsob a rozsah posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se v konkrétních případech bude lišit, neboť se vždy jedná o posouzení individuální. Pokud v projednávané věci měsíční splátka úvěru (s jistinou ve výši 18 000 Kč) činila cca 16 % prokázaného měsíčního příjmu spotřebitele (nominálně 2 390 Kč), předchůdce žalobkyně úvěr řádně splatil, aniž sám kdy uplatnil jakoukoliv výhradu ve vztahu ke své schopnosti úvěr splatit, není zřejmé, proč je neprověření údaje uvedeného předchůdcem žalobkyně v žádosti o úvěr natolik závažným pochybením, že to mohlo mít vliv na jeho schopnost úvěr splatit.
34. Z vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
35. Za situace, kdy Nejvyšší soud přikročil k vydání meritorního rozhodnutí o dovolání, již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
36. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 9. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu