ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1995.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1995/2022-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně INTAR a.s. , se sídlem v Brně, Bezručova 81/17a, identifikační číslo osoby 25594443, zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalované M. & P. , se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Ninou Valešovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Kamenická 304/41, o zaplacení 968.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 297/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.11. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.100,80 Kč k rukám Mgr. Niny Valešové, advokátky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3.2021, č. j. 8 C 297/2016-137, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 968.000 Kč s příslušenstvím z titulu ceny díla podle smlouvy o dílo č. STO_03 ze dne 15. 6. 2015 (dále jen „smlouva o dílo“), jíž se žalobkyně zavázala pro žalovanou zhotovit projektovou dokumentaci k rekonstrukci Státní opery. Žalovaná se zavázala uhradit cenu díla, přičemž dne 24. 3. 2016 převzala fakturu na cenu díla, kterou neuhradila. Notářským zápisem notáře JUDr. Martina Diviše NZ 853/2018, N 708/2018 ze dne 9. 10. 2018 jediný společník žalované J. M. při výkonu působnosti valné hromady rozhodl o schválení přeměny žalované rozdělením odštěpením se vznikem nové společnosti podle projektu vyhotoveného dne 21. 8. 2018 společností M. & P., jako rozdělovanou společností, podle něhož rozdělovaná společnost M. & P., nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části jmění rozdělované společnosti uvedené v projektu na odštěpením vzniklou nástupnickou společnost M. & P., XY, IČO XY. Přílohou schváleného projektu rozdělení odštěpením je seznam odštěpených projektů a smluv, v něm je zahrnuta i předmětná smlouva o dílo. Soud prvního stupně výzvou ze dne 21. 5. 2020, požádal žalobkyni o sdělení, zda s ohledem na rozdělení žalované společnosti, kdy došlo k přechodu vyčleněné části jmění žalované na společnost M. & P., jehož součástí je i smluvní vztah, který je předmětem tohoto sporu, žalobkyně navrhuje, aby namísto dosavadní žalované vstoupila do řízení společnost M. & P. Na to reagovala žalobkyně vyjádřením ze dne 23. 3. 2021, ve němž změnu nenavrhla. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v předmětném sporu již není pasivně věcně legitimována.
Rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-183, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 12. 2021, č. j. 28 Co 335/2021-188, Městský soud Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobkyně, že nebyla poučena podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť toto ustanovení neslouží k tomu, aby se žalující straně dostalo hmotněprávního poučení (tj. poučení o hmotném právu). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně byla o právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv a povinností účastníka řízení podle §107a o. s. ř upozorněna nejen žalovanou, nástupnickou společností, ale i soudem prvního stupně, přesto však nenavrhla adekvátní procesní postup, v důsledku čehož nebyla v řízení procesně úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spojuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále opět jen „o. s. ř.“) s nesprávným právním posouzení otázky pasivní legitimace žalované, při jejímž řešení se odvolací soud dílem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dílem šlo o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešené. Dovolatelka připouští, že v průběhu řízení došlo ke skutečnosti, s níž zákon spojuje přechod práv a povinností na třetí subjekt.
Podle přesvědčení dovolatelky je dovoláním napadený rozsudek založen na řešení dvou právních otázek, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Konkrétně:
1. zda „změna právní kvalifikace skutku a právní kvalifikace žalovaného nároku“ (rozuměj změna právního náhledu soudu na právní posouzení věci) je změnou žaloby, přičemž v řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006,
2. zda povinnost soudu poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. se vztahuje i na „změnu právní kvalifikace žalovaného nároku“ (opět jde o změnu právního náhledu soudu na právní posouzení věci), přičemž v řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008.
Za dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešené považuje dovolatelka právní otázky:
3. zda je nadále pasivně legitimována původní dlužnice (žalovaná) v případě, že po zahájení soudního řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, bude rozdělena její společnost odštěpením a vznikne (další) nová společnost, s tím, že dojde zároveň k odštěpení jmění s přechodem práv a povinností na nově vzniklou společnost, a to v režimu §258 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev (dále jen „zákon o přeměnách“),
4. zda zůstávají zachovány účinky výzvy ke splnění dluhu učiněné vůči původnímu dlužníkovi i vůči nově vzniklé společnosti,
5. zda je soud povinen poskytnout poučení podle §118a o. s. ř. jde-li o „změny právní kvalifikace žalovaného nároku“ jestliže k takové situaci došlo v soudním řízení po rozdělení odštěpením žalované, čímž se dlužníkem stane nově vzniklá společnost a dosavadní dlužník se stane ze zákona ručitelem.
Namítá, že je věcí soudu, aby nedostatky žaloby nastoupivší po zahájení řízení v důsledku právní skutečnosti, s níž zákon spojuje převod nebo přechod práva odstranil postupem podle §118a o. s. ř. Podle přesvědčení žalobkyně nedošlo v důsledku rozdělení odštěpením žalované ke ztrátě její pasivní věcněprávní legitimace v řízení, neboť tato okolnost plyne ze znění §258 zákona o přeměnách, a pasivní legitimace jí byla v důsledku tohoto zákonného ustanovení „zachována“; nic tak nebránilo, aby bylo v řízení s ní pokračováno. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až §238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Zároveň platí, že musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Jestliže pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyla určující jím vymezená právní otázka, pak dovolání pro její vyřešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné, jakkoli pro dovolatele může mít její zodpovězení význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) je založeno na určujícím závěru, že v důsledku přeměny žalované rozdělením odštěpením se vznikem nové společnosti M. & P., XY, IČO XY, žalovaná jako rozdělovaná společnost nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části jejího jmění uvedené v projektu na odštěpením vzniklou nástupnickou společnost; přílohou schváleného projektu rozdělení odštěpením je seznam odštěpených projektů a smluv, v něm je zahrnuta i předmětná smlouva o dílo, s tím, že práva a povinnosti z ní přešla na nově vzniklou společnost M. & P. Přestože tato skutečnost byla žalobkyni známa, žádným způsobem na ni procesně v řízení nereagovala.
Se zřetelem ke shora uvedenému tak rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení otázek sub 1), 2) a 4) dovolání, a z tohoto důvodu nemůže být pro jejich řešení dovolání přípustné.
K otázce, zda je nadále pasivně legitimována původní dlužnice (žalovaná) v případě, že po zahájení soudního řízení, v němž vystupovala jako žalovaná, byla rozdělena její společnost odštěpením a vznikla (další) nová společnost, s tím, že došlo zároveň k odštěpení jmění s přechodem práv a povinností na nově vzniklou společnost, nutno uvést následující:
v důsledku schválení přeměny žalované podle projektu ze dne 21. 8. 2018 rozdělením odštěpením, podle něhož rozdělovaná společnost M. & P. (žalovaná) nezanikla, ale došlo k přechodu vyčleněné části jmění rozdělované společnosti uvedené v projektu na odštěpením vzniklou nástupnickou společnost M. & P. v rozsahu přílohy schváleného projektu, přičemž na tuto nástupnickou společnost přešla práva a povinnosti z předmětné smlouvy o dílo, tzn. včetně případné povinnosti zaplatit cenu díla. Tím žalovaná přestala být nositelem práv a povinností v tomto právním vztahu, kde vystupovala v postavení dlužnice, jde-li o povinnost k zaplacení ceny díla – tzn. pozbyla věcněprávní pasivní legitimaci ve vztahu věřitel (žalobkyně) a dlužník (žalovaná). V důsledku přeměny společnosti M. & P., ovšem nastoupily důsledky zákonného ručení za závazky rozdělované společnosti podle §257 a §258 zákona o přeměnách. Platí totiž, že rozdělovaná společnost nebo rozdělované družstvo ručí za dluhy, jež přešly v důsledku odštěpení na nástupnickou společnost nebo družstvo nebo na více nástupnických společností nebo družstev, do výše svého vlastního kapitálu vykázaného v zahajovací rozvaze. Uvedené znamená, že rozdělovaná společnost ze zákona ručí za závazky, které v důsledku odštěpení přešly na nástupnickou společnost. Ručitelský závazek je ovšem odlišný právní vztah od smluvního závazku založeného smlouvou o dílo.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 ICdo 23/2020, publikovaném pod č. 91/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, vysvětlil, že „[V]ěřitel může uplatnit svá práva vůči dlužníku a vůči ručiteli již žalobou podanou proti oběma (§92 odst. 1 o. s. ř.). Nic ovšem nebrání tomu, aby věřitel, který (původně) žaloval o splnění dluhu pouze dlužníka, uplatnil právo na splnění ručitelského závazku dodatečně též vůči ručiteli. Věřitel tak může učinit samostatnou žalobou, a byly-li obě věci zahájeny u téhož soudu, lze je podle §112 odst. 1 o. s. ř. v zájmu hospodárnosti spojit ke společnému řízení, neboť věci spolu skutkově souvisí. Tohoto výsledku (tzv. subjektivní kumulace) může dosáhnout i sám věřitel tím, že nárok vůči ručiteli uplatní v řízení zahájeném vůči dlužníku. Příslušným procesním nástrojem je návrh na přistoupení dalšího účastníka do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. Tyto závěry se uplatní též v případě, kdy skutečnost, s níž právní předpisy pojí vznik zajištění uplatněné pohledávky ručením, tj. vznik dalšího, věcně souvisejícího, leč jiného závazku osoby odlišné od žalovaného dlužníka, nastane až v průběhu řízení vedeného proti dlužníku o splnění dluhu. Je současně zřejmé, že procesním nástrojem, jímž žalující věřitel může řešit popsanou situaci, není ustanovení §107a o. s. ř.; nejde tu (totiž) o převod nebo přechod žalobou uplatněné povinnosti, nýbrž o vznik jiné povinnosti zavazující jinou osobu, než žalovaného dlužníka. V úvahu přichází právě jen postup podle §92 odst. 1 o. s. ř., tedy návrh na přistoupení dalšího účastníka (žalovaného) do řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 2, ročníku 2018, pod číslem 19).“
Z toho, co je uvedeno výše, je zřejmé, že dovoláním vymezená otázka sub 3) není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Řešení otázky poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř. přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Jsou ustálenou rozhodovací praxí závěry Nejvyššího soudu, podle nichž:
- občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu; účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem. Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní,
- poučení spočívá ve výzvě účastníku, aby doplnil svá tvrzení, v poučení, o čem má tvrzení doplnit, a v poučení o následcích, které nastanou, když této výzvě nevyhoví,
- z ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. v žádném případě nevyplývá povinnost předsedy senátu signalizovat ve formě procesního poučení žalobci, že např. jím podaná žaloba není důvodná, ale že by bylo možno vyhovět jinému žalobnímu požadavku vycházejícímu ze zcela jiných skutkových tvrzení. Takový postup by byl ve zjevném rozporu s právem účastníků na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť by tak privilegoval některou z procesních stran. Ve sporném řízení soudu nepřísluší poučovat účastníky sporu o jejich hmotněprávních nárocích.
- povinnost soudu vyzvat účastníka ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení rozhodných skutečností přichází v úvahu jen v tom případě, jestliže účastník materiální základ žalobního nároku ve formě skutkových tvrzení již skrze podanou žalobu učinil, avšak například výsledky dokazování nasvědčují tomu, že pro soudem uvažovanou aplikaci jiné právní normy je zapotřebí tvrdit další (pro rozhodnutí ve věci) právně významné skutečnosti.
Se zřetelem k citovaným principům při poskytování poučení je evidentní, že se odvolací soud v této souvislosti žádného pochybení nedopustil, a v tomto ohledu respektuje jeho rozsudek závěry dosavadní rozhodovací praxe.
Ve vztahu k jiným otázkám, ať již hmotného nebo procesního práva, dovolatelka nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být se odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu