ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2031.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2031/2022-506
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. T. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalované H. Ž. , bytem XY, zastoupené Mgr. Radkem Budínem, advokátem se sídlem v Praze 9, Kolbenova 609/38, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované J. H. , bytem XY, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1340/2c, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 323/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 28 Co 382/2021-466, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.926 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Radka Budína, advokáta.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 24.926 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Radka Závodného, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou z 18. 11. 2016 se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba „T., č.e. XY, způsob využití: rod. rekr.“ , a pozemku parc. č. XY, ovocný sad, v katastrálním území XY, obci XY, zapsaných na listu vlastnictví XY vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovité věci“).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 28 Co 382/2021-466, potvrdil rozsudek ze dne 17. 5. 2021, č. j. 15 C 323/2016-412, kterým Obvodní soud pro Prahu 7 žalobu zamítl a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení ve výši 124.630 Kč; současně přiznal žalované a vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení 49.852 Kč, resp. 74.788 Kč. Podle odvolacího soudu žalovaná zachovala běžnou (obvyklou) opatrnost při jednání, jehož výsledkem bylo uzavření kupní smlouvy dne 24. 10. 2016. Poznámka spornosti zápisu vlastnictví vedlejší účastnice nebyla v katastru nemovitostí v den podání návrhu žalované na vklad vlastnického práva (26. 10. 2016) vyznačena (§24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů). Důvodně tedy měla za to, že osoba zapsaná jako vlastnice převáděných nemovitých věcí je skutečnou vlastnicí (§7, §980 odst. 2, §984 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Dokazování audionahrávkami, které žalobce pořídil bez vědomí dotčených osob, odvolací soud neopakoval, protože je shledal nevěrohodnými a nezpůsobilými zvrátit soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav. To, že soud prvního stupně v důvodech svého rozhodnutí nevysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení zvukových záznamů řídil a co z nich vyvodil, není vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a závěrem o nezákonnosti důkazního prostředku sjednal odvolací soud nápravu (§212a odst. 5 věta druhá občanského soudního řádu).
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce spatřuje jeho přípustnost v řešení procesní otázky týkající se zvukových záznamů (audionahrávek) coby způsobilých důkazních prostředků (§125 občanského soudního řádu). Má za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná a vedlejší účastnice se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnily a navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Žalobce (prodávající) 10. 11. 2016 odstoupil od kupní smlouvy uzavřené 3. 4. 2015 s vedlejší účastnicí (kupující), jejímž předmětem byly nemovité věci. Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 7. 4. 2015. Kupní smlouvou z 24. 10. 2016 vedlejší účastnice (prodávající) prodala nemovité věci žalované (kupující). Právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 26. 10. 2016.
Otázka předložená žalobcem přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu.
V nálezu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14, Ústavní soud dovodil, že „za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit. Ústavní soud se rozhodně staví proti nekalým praktikám vzájemného elektronického sledování a skrytého nahrávání při soukromých i profesionálních jednáních, jež zpravidla jsou nejen v rozporu s právem, ale hodnoceno po stránce sociálně etické šíří ve společnosti atmosféru podezíravosti, strachu, nejistoty a nedůvěry. Zcela odlišně je však třeba posuzovat případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jde-li o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu významného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu. Zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je zaznamenán, je zde plně ospravedlnitelný zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma (včetně např. ztráty zaměstnání)“ . Navázal tak na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, vyjadřující se k telefonním záznamům.
V usnesení ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3599/2017, Nejvyšší soud v souvislosti s prováděním důkazu nahrávkou zvažoval, zda újma na základním právu není nepřiměřená ve vazbě na zamýšlený cíl (tj. akceptoval tzv. test proporcionality). Uzavřel, že zásah do práva na soukromí osoby, jejíž mluvený projev je tajně zaznamenán, je plně ospravedlnitelný pouze zájmem na ochraně slabší strany právního vztahu, jíž hrozí závažná újma, tedy v případě, že příslušný záznam je pořízen za účelem dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu občanskoprávního sporu, případně jako obrana oběti trestného činu proti pachateli, kdy předmětná nahrávka představuje významný způsob, jak dospět ke zjištění skutkového stavu.
Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008, a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 83/2019.
V projednávané věci byl skutkový stav spolehlivě zjištěn zhodnocením provedených důkazů - listin, výpovědí žalobce, žalované, vedlejší účastnice a svědků L. K., J. Š. aj. T. (§132, §211 o. s. ř.). Odvolací soud respektoval shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, jestliže neopakoval důkaz zvukovými nahrávkami pořízenými bez souhlasu nahrávaných osob (L. K. a vedlejší účastnice), tj. nezákonným způsobem. Ačkoli se žalobce subjektivně cítí být slabší stranou, objektivně jí není, neboť sama skutečnost, že je v důkazní nouzi, z něj slabší stranu nečiní.
Výtkami, že napadené rozhodnutí není přezkoumatelné a že odvolací soud porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces, nezpochybnil dovolatel žádný závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud rekriminuje z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaná a vedlejší účastnice podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu