ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2279.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2279/2022-310
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Ekonprofi, s. r. o., se sídlem Brno, Pražákova 1008/69, identifikační číslo osoby 25567870, zastoupené Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, advokátem se sídlem Praha, Šmeralova 272/22, proti žalované M. B. , bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Blažkem, advokátem se sídlem Plzeň, Dvořákova 44/38, o 232 527,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 137/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2022, č. j. 64 Co 261/2021-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 1. 2022, č. j. 64 Co 261/2021-277, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 3 C 137/2019-207, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 197 527,79 Kč s úrokem ve výši 30 % p. a. z částky 187 247,15 Kč od 9. 4. 2013 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 30 % p. a. z částky 197 527,79 Kč od 2. 6. 2016 do zaplacení, dále 35 000 Kč a na nákladech řízení 119 594,40 Kč, a zamítl návrh žalobkyně co do (zbylé) částky 5 000 Kč s příslušenstvím.
Podle soudu prvního stupně se žalovaná k zaplacení uvedených částek zavázala v dohodě o přistoupení k závazku a o uznání dluhu ze dne 11. 11. 2015. Na základě provedeného dokazování (listinami, výslechem svědka J., posudkem a výslechem znalkyně Mgr. Trojanové a výslechem žalované) nepřisvědčil jejímu obrannému tvrzení, že dotyčnou dohodu nepodepsala.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 1. 2022, č. j. 64 Co 261/2021-277, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 232 527,79 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované a státu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se – po zopakování dokazování dohodou o přistoupení k závazku a o uznání dluhu ze dne 11. 11. 2015 a znaleckým posudkem a po jeho doplnění důkazy vztahujícími se k insolvenčnímu řízení syna žalované – neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná zmíněnou dohodu ze dne 11. 11. 2005 podepsala, ani s jeho právním posouzením věci. Oproti soudu prvního stupně, který věc poměřoval úpravou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dovodil, že řídí-li se právní poměr založený úvěrovou smlouvou uzavřenou mezi žalobkyní a synem žalované v roce 2009 dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“) a zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále jen „ obch. zák.“), je třeba je použít i pro změnu závazku založeného smlouvou o úvěru včetně přistoupení k němu, byť k němu mělo podle tvrzení žalobkyně dojít za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále opět jen „o. z.“). Podle odvolacího soudu ze znaleckého posudku jednoznačně plyne pouze to, že nejde o pravý, spontánní a běžně užívaný podpis žalované, na druhé straně že je však pravděpodobnější, že žalovaná listinu podepsala, než aby šlo o padělek. V rámci výslechu před soudem (prvního stupně) - argumentuje odvolací soud – znalkyně doplnila, že se jedná o nejnižší možnou pravděpodobnost, že žalovaná listinu podepsala. Pokud za této situace soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná listinu podepsala, což údajně má korespondovat s výpovědí svědka Janiše, třeba že ten se k okolnostem podpisu žalované, jemuž měl být přítomen, vůbec nevyjádřil s tím, že si na to nepamatuje, nelze s tím podle odvolacího soudu souhlasit. Třebaže s odstupem času mohla svědkovi jednání s dlužníky splývat, nelze přehlédnout, že v případě žalované se situace lišila, neboť žalovaná v době, kdy ji svědek s jednatelem žalobkyně navštívili, nebyla v pozici dlužníka, proto jednání s ní, jež mělo vyústit v podpis dohody, určitě „stálo za zapamatování“. Podle odvolacího soudu nelze pominout, že v řízení zůstalo neobjasněno, zda tehdy šlo o náhodnou návštěvu dlužníka (syna žalované) evidovaného na stejné adrese jako žalovaná, která jim nečekaně otevřela místo něj dveře či zda přímo s ní měli schůzku domluvenou. Podle odvolacího soudu je nepochopitelné, proč (za situace, že by žalovaná skutečně souhlasila, že přistoupí k závazku svého syna) ji nepožádali o občanský průkaz, aby se ujistili, že jednají skutečně s tím, kdo se jim představil jako M. B. (…) Pokud tedy samotný podpis v dohodě je natolik neprůkazný, aby jej bylo možno za pomoci znalce označit s největší možnou pravděpodobností za její pravý podpis, je třeba konstatovat, že tvrzení žalobkyně, že žalovaná přistoupila k závazku svého syna, neprokázala. Odvolací soud rovněž aproboval argumenty žalované vztahující se k jednostrannosti dohody, z níž pro ni, ale ani pro jejího syna, který v té době byl již před úpadkem, žádné výhody neplynuly, naopak došlo ke zpřísnění podmínek smluvených v úvěrové smlouvě v podobě navýšení úroku a ujednání o úroku z prodlení trojnásobně přesahujícího zákonnou výši.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně oponuje odlišnému skutkovému závěru odvolacího soudu (setrvává na tom, že žalovaná dohodu podepsala) a odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury, která v případě odlišného skutkového náhledu ukládá odvolacímu soudu povinnost zopakovat důkazy. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření navrhla dovolání zamítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud shledal dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)., přípustným, protože napadené rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva (viz níže), při jejímž řešení odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního a Nejvyššího soudu.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Jakkoliv platí, že zpochybnění správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu sice zásadně nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., Ústavní soud přesto ve své judikatuře (srov. nálezy ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu přijaté dne 28. 11. 2017 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 a násl. /§211/ o. s. ř.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy není přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 854/2019, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2943/2017, a ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018).
Odvolací soud – aniž v potřebném rozsahu opakoval či doplnil dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně (s výjimkou zopakování dokazování dohodou ze dne 11. 11. 2015 a znaleckým posudkem, jež doplnil o důkazy vztahující se k insolvenčnímu řízení syna žalované) – po skutkové stránce vyšel z toho, že žalovaná dohodu ze dne 11. 11. 2005 nepodepsala. Toto zjištění přitom opřel nikoliv jen o důkazy, jež sám zopakoval, ale o důkazy (a jejich hodnocení) provedené soudem prvního stupně.
Skutkový závěr odvolacího soudu je v extrémním rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně [zejména listinami (dohoda ze dne 11. 11. 2005 a znalecký posudek) a výpověďmi znalkyně, svědka J. a žalované], který jejich hodnocením zjistil, že žalobkyně zmíněnou dohodu podepsala.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. Jinými slovy řečeno, z ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu vyplývá povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007). Jestliže odvolací soud nepostupuje způsobem uvedeným v §213 odst. 2 a 3 o. s. ř., a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlí, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne z úřední povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5160/2008, ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 207/2011, ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 909/2009, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2009).
Z uvedeného vyplývá, že právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nemá právo na plnění, k nimž se žalovaná v předmětné dohodě zavázala, neobstojí. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu