ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2465.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2465/2022-101
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. H. , bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem Liberec, Masarykova 621/19, proti žalované GREGI s.r.o., se sídlem Praha 1, Rytířská 534/13, identifikační číslo osoby 25437623, o určení splnění podmínky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 298/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 58 Co 76/2022-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 58 Co 76/2022-79, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2021, č. j. 65 C 298/2020-36, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2021, č. j. 65 C 298/2020-36, zamítl žalobu s návrhem na určení, že podmínka dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2019, č. j. 24 C 37/2018-82, které nabylo právní moci dne 26. 8. 2019, spočívající v tom, že „Žalobkyně se zavazuje učinit veškeré kroky nezbytné k tomu, aby ve vztahu ke změně vlastníka vozidla a převodu vozidla XY na žalovanou došlo ve lhůtě 1 roku od právní moci usnesení o schválení smíru“, byla splněna dne 20. 8. 2020, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 58 Co 76/2022-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se požadovaného určení domáhala s odkazem na §43 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen jako „exekuční řád“), a s odůvodněním, že bez rozhodnutí soudu ohledně splnění její povinnosti nemůže vymoci vzájemnou povinnost žalované, která jí neposkytuje potřebnou součinnost, ač žalobkyně svůj závazek dle soudního smíru splnila.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v soudním řízení vedeném vůči žalované domáhala vrácení kupní ceny z kupní smlouvy o prodeji motorového vozidla, od níž odstoupila. Strany sporu uzavřely smír, v němž se žalobkyně zavázala učinit veškeré kroky nezbytné k tomu, aby ve vztahu ke změně vlastníka předmětného vozidla a jeho převodu na žalovanou došlo ve lhůtě 1 roku (od právní moci usnesení o schválení smíru) a žalovaná se zavázala do 5 dnů od prokázání převodu vlastnického práva na žalovanou zaplatit k rukám žalobkyně 60 000 Kč. Dále zjistil, že právní zástupce žalované obdržel od právního zástupce žalobkyně nejprve výzvu k uzavření souhlasného prohlášení stran převodu vlastnického práva k vozidlu, a následně klíče a doklady od vozidla, opisy nabývacích titulů vztahujících se k vozidlu a žalobkyní podepsané „souhlasné prohlášení o vlastnickém právu k vozidlu“, spolu s výzvou k úhradě částky 60 000 Kč.
Odvolací soud konstatoval, že v posuzovaném případě by se mělo jednat o vzájemnou povinnost kupující a prodávající v důsledku odstoupení od kupní smlouvy, vázanou na změnu v osobě vlastníka předmětného vozidla oproti vrácení kupní ceny představující bezdůvodné obohacení. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že „tak, jak je žaloba na určení uplatněna“ nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť i za předpokladu, že žalobkyně učiní ,,veškeré nezbytné kroky“ (odhlédnuto od neurčité formulace takto stanovené povinnosti) ve vztahu ke změně vlastníka předmětného vozidla, aniž však dojde k převodu vlastnického práva tohoto vozidla na žalovanou, nenastane aktivace povinnosti žalované vrátit kupní cenu. Povinnost žalované realizovat platbu (zaplatit částku 60 000 Kč představující kupní cenu vozidla) je vázána na podmínku prokázání převodu vlastnického práva předmětného vozidla na žalovanou , což ostatně vyplývá ze schváleného smíru, nikoliv na naplnění podmínky spočívající v učinění veškerých, nezbytných (neurčitých) kroků žalobkyní. Podle odvolacího soudu je tak pro posouzení věci irelevantní, zda žalobkyně provedla veškeré (nezbytné) kroky směřující k převodu vlastnického práva předmětného vozidla (její tvrzení, že poskytla žalované dvě varianty řešení možného převodu vozidla), pokud k samotnému převodu vlastnického práva k vozidlu na žalovanou dosud nedošlo.
Žalobkyně v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 5758/2017 a sp. zn. 26 Cdo 4997/2014) při řešení otázky „ zda žalobkyně má naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby “. Soudům obou stupňů vytýká, že nereflektovaly smysl a účel uzavřeného smíru; prosazuje, že povinnosti nezbytné k převodu vlastnického práva k předmětnému vozidlu splnila.
Dále se - podle dovolatelky - odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů uvedených v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3211/2010) při řešení otázky „ zda byla žalobkyně v řízení správně poučena ve smyslu §118a o. s. ř. “; v této souvislosti namítá, že jí nebyla soudem prvního stupně poskytnuta řádná a časově adekvátní lhůta pro doplnění tvrzení a důkazů o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci.
Jako poslední předkládá k přezkumu otázku „ zda bylo namístě vzhledem ke všem okolnostem daného případu vyloučit použití §150 o. s. ř. “, u níž má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013 a sp. zn. 25 Cdo 1457/2014).
Přípustnost dovolání dále spatřuje v porušení práva na spravedlivý proces z důvodu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. S odkazem na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1196/13 namítá, že soud prvního stupně neprovedl jí navržené důkazy (např. výslech řidiče odtahové služby a paní Z.). Konečně namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, který se „ pouze nevyčerpávajícím způsobem “ ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda žalobkyní požadované určení, že splnila povinnost, k níž se zavázala v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2019, č.j. 24 C 37/2018-82, představuje splnění podmínky pro vznik povinnosti žalované k úhradě částky 60 000 Kč žalobkyni, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno.
Dovolání je důvodné.
Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že žaloba o určení splnění podmínky nebo o určení splnění vzájemné povinnosti oprávněného v exekučním titulu není typickou žalobou o určení právního vztahu nebo práva ve smyslu §80 o. s. ř. Jedná se o specifickou žalobu na určení existence právní skutečnosti (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 17 Co 411/2003, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 38/2005).
Obecně platí, že určit existenci právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. Předpoklad úspěšnosti takové žaloby na určení tedy spočívá v tom, že její podání má oporu v některém z ustanovení platného práva a nikoliv v tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2568/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 11, ročník 2000, pod číslem 120, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný pod číslem 12/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě žaloby o určení splnění podmínky nebo o určení splnění vzájemné povinnosti oprávněného vyplývající z exekučního titulu je podkladem pro možnost jejího uplatnění oprávněným ustanovení §262 o. s. ř. či obsahově totožný §43 exekučního řádu. Pokud v takovém řízení oprávněný tvrdí a prokáže požadavky vyplývající z uvedených zákonných ustanovení (existenci exekučního titulu, v němž je to, co se ukládá povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, a nedostatek ochoty či součinnosti povinného k opatření listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem svědčící o jejich splnění), není již povinen tvrdit a prokazovat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Účelem uvedeného řízení je totiž výlučně zjištění, zda byla splněna jedna z podmínek vykonatelnosti exekučního titulu (notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti), a opatření listiny splňující požadavky §43 odst. 2 exekučního řádu (§262 odst. 2 o. s. ř.).
V nyní projednávané věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí bez bližšího vysvětlení konstatoval, že v posuzovaném případě by se mělo jednat o vzájemnou povinnost kupující a prodávající v důsledku odstoupení od kupní smlouvy, vázanou na změnu v osobě vlastníka předmětného vozidla oproti vrácení kupní ceny představující bezdůvodné obohacení. Závěr, že „tak, jak je žaloba na určení uplatněna“, nemá žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení, opatřil úvahou, že i pokud žalobkyně učiní ,,veškeré nezbytné kroky“ (odhlédnuto od neurčité formulace takto stanovené povinnosti) ve vztahu ke změně vlastníka předmětného vozidla, aniž však dojde k převodu vlastnického práva tohoto vozidla na žalovanou, nenastane aktivace povinnosti žalované vrátit kupní cenu. Povinnost žalované realizovat platbu (zaplatit částku 60 000 Kč představující kupní cenu vozidla) je vázána na podmínku prokázání převodu vlastnického práva předmětného vozidla na žalovanou , nikoliv na naplnění podmínky spočívající v učinění veškerých, nezbytných (neurčitých) kroků žalobkyní. Podle odvolacího soudu je proto irelevantní, zda žalobkyně provedla veškeré (nezbytné) kroky směřující k převodu vlastnického práva předmětného vozidla (její tvrzení, že poskytla žalované dvě varianty řešení možného převodu vozidla), pokud k samotnému převodu vlastnického práva k vozidlu na žalovanou dosud nedošlo.
S uvedeným právním posouzením se dovolací soud neztotožňuje.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že poté, co odstoupila od kupní smlouvy uzavřené se žalovanou, jejímž předmětem byl prodej předmětného vozidla, se žalobkyně domáhala vrácení částky představující kupní cenu. Účastnice se dohodly na smíru, v němž se žalobkyně zavázala učinit veškeré kroky nezbytné k tomu, aby ve vztahu ke změně vlastníka předmětného vozidla a jeho převodu na žalovanou došlo ve lhůtě 1 roku (od právní moci usnesení o schválení smíru) a žalovaná se zavázala do 5 dnů od prokázání převodu vlastnického práva na žalovanou zaplatit k rukám žalobkyně 60 000 Kč. Důvodem závazku žalobkyně bylo, že po odstoupení od kupní smlouvy byla v registru vozidel jako vlastník dotyčného vozidla evidována (od žalobkyně odlišná) osoba, která zemřela. Žalobkyně následně zajistila „převod“ vozidla na svou osobu a její právní zástupce následně (neúspěšně) vyzval žalovanou (prostřednictvím jejího právního zástupce) k uzavření souhlasného prohlášení stran převodu vlastnického práva k vozidlu. Následně byly právnímu zástupci žalované předány klíče a doklady od vozidla, opisy nabývacích titulů vztahujících se k vozidlu a žalobkyní podepsané „souhlasné prohlášení o vlastnickém právu k vozidlu“, spolu s výzvou k úhradě částky 60 000 Kč.
Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že byla-li povinnost žalované k úhradě částky 60 000 Kč vázána na prokázání převodu vlastnického práva na žalovanou, pak, protože k tomuto převodu doposud nedošlo, je irelevantní, zda žalobkyně provedla veškeré kroky směřující k převodu vlastnického práva předmětného vozidla.
Ustanovení §262 o. s. ř. stejně jako ustanovení §43 exekučního řádu totiž váže možnost nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nejen tehdy, prokáže-li oprávněný splnění podmínky nebo splnění vzájemné povinnosti, ale i v případě, kdy je připraven ji splnit. Taková situace se týká takových podmínek či vzájemných povinností, k nimž je třeba součinnost povinného.
Uvádí-li (zcela správně) odvolací soud, že by se v posuzovaném případě mělo jednat o vzájemnou povinnost kupující a prodávající v důsledku odstoupení od kupní smlouvy, vázanou na změnu v osobě vlastníka předmětného vozidla oproti vrácení kupní ceny představující bezdůvodné obohacení, tedy - jinak řečeno - předmětem vzájemné povinnosti (a podmínkou pro úhradu) nebylo nic jiného, než vydání dotyčného motorového vozidla žalované, pak samo zjištění, že právní zástupce žalované obdržel od právního zástupce žalobkyně nejprve výzvu k uzavření souhlasného prohlášení stran převodu vlastnického práva k vozidlu a následně klíče a doklady od vozidla, opisy nabývacích titulů vztahujících se k vozidlu a žalobkyní podepsané „souhlasné prohlášení o vlastnickém právu k vozidlu“, spolu s výzvou k úhradě částky 60 000 Kč, nemůže vést k jinému závěru, než že žalobkyně povinnost, k níž se v uzavřeném soudním smíru zavázala (vydat dotyčné vozidlo žalované), splnila. Žalované nic nebránilo, aby (poté, co neposkytla potřebnou součinnost) sama administrativní úkon spočívající ve změně údajů v registru vozidel dokončila.
I s přihlédnutím k tomu, že zápis změny vlastníka vozidla v registru vozidel je administrativní úkon a má pouze evidenční charakter, který navíc nelze provést bez součinnosti žalované, která - jak vyplývá z obsahu korespondence mezi právními zástupci – vůli poskytnout potřebnou součinnost neprojevila, vyzvala-li žalobkyně žalovanou nejprve k poskytnutí součinnosti a následně jí předala veškeré doklady potřebné k provedení změny v registru vozidel a předala jí klíče od vozidla i s doklady, nemůže se prosadit závěr odvolacího soudu, který závazek žalované k úhradě částky připínal striktně na „prokázání převodu vlastnického práva na žalovanou“. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu by totiž takový závěr ve svém důsledku znamenal odepření spravedlnosti.
Uvedené je navíc i v souladu se závěry ustálené soudní praxe, podle níž spočívá-li vzájemná povinnost oprávněného ve vydání motorového vozidla, postačí, dojde-li k předání - jsou-li do soudní úschovy složeny doklady k motorovému vozidlu a klíčky k němu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 2. 1977, sp. zn. Cpj 43/76, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1977 pod č. 34, str. 368, nebo stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 38/88, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1989).
Z výše vyložených důvodů považuje dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto – aniž se zabýval ostatními námitkami – jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§243g odst. 1 ve spojení s §151 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 7. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu