ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2887.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2887/2022-144
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. W., bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, za účasti Generali České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 29/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 29 Co 482/2021-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2022, č. j. 29 Co 482/2021-101, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2021, č. j. 16 C 29/2020-70, se v rozsahu jeho výroku II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2021, č. j. 16 C 29/2020-70, zastavil řízení o žalobě instituce Generali České pojišťovny a. s. proti žalobkyni jako spotřebitelce, původně vedené pod sp. zn. 65 C 182/2020, podle níž měl soud nahradit nález finančního arbitra ze dne 31. 3. 2020, č. j. FA/SR/ZP/584/2017-13, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 3. 6. 2020, č. j. FA/SR/ZP/584/2017-25, dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 31. 3. 2020, č. j. FA/SR/ZP/584/2017-13, ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 3. 6. 2020, č. j. FA/SR/ZP/584/2017-25, v rozsahu výroků II. až IV. tak, že Generali Česká pojišťovna a. s. je povinna zaplatit žalobkyni 229.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 105.000,- Kč od 5. 6. 2017 do zaplacení, a sankci podle §17a zákona o finančním arbitrovi; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 5. 6. 2012 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 3810526711 s počátkem pojištění od 8. 6. 2012 na dobu 30 let. Pojištění bylo sjednáno pro případ smrti nebo dožití. Žalobkyně se zavázala platit měsíční pojistné v původní výši 3.000,- Kč. Dopisem ze dne 16. 7. 2020 žalovaná informovala žalobkyni, že kde dni 15. 7. 2020 byla smlouva ukončena a odstupná částka ve výši 182.532,- Kč a částka 3.991,- Kč byly započteny oproti částce 186.523,- Kč. Na pojistném žalobkyně celkem zaplatila 230.000,- Kč.
Ve věci nejprve rozhodoval finanční arbitr, přičemž v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP/584/2017 zahájeném k návrhu dne 30. 5. 2017, určil, že pojistná smlouva č. 3810526711 je od počátku absolutně neplatná. Rozhodl o tom, že Generali Česká pojišťovna a. s. (dále též „pojišťovna“ nebo „instituce“) je povinna zaplatit žalobkyni 157.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 105.000,- Kč od 5. 6. 2017, ve zbývající části požadavku žalobkyně její návrh zamítl a uložil instituci zaplatit sankci podle §17a zákona o finančním arbitrovi. Soud prvního stupně shledal pojistnou smlouvu neplatnou podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), s přihlédnutím k §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a to pro neurčitost ujednání o oprávnění žalované snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné a počáteční a správní náklady. Soud neopomenul zdůraznit, že žalobkyně ve vztahu k žalované vystupovala v pozici spotřebitele, byť zároveň uzavřela pojistnou smlouvu „sama se sebou“ a to formou tzv. vlastního návrhu, jelikož působila u žalované jako pojišťovací agent. Žalobkyně platila Generali České pojišťovně a. s. pojistné na základě neplatné smlouvy, na její úkor se žalovaná obohatila, a je proto povinna toto obohacení žalobkyni vydat. K námitce, že ke vzniku bezdůvodného obohacení došlo úmyslným jednáním žalované, soud prvního stupně vyložil, že ze samotné skutečnosti, že žalovaná s žalobkyní uzavřela neplatnou smlouvu, nelze dovodit úmysl žalované se bezdůvodně na úkor žalobkyně obohatit, neboť mimo jiné žalovaná po celou dobu existence domnělé pojistné smlouvy poskytovala žalobkyni pojistné krytí a také správu prostředků a jejich investování podle vymezeného portfolia. Až konečné, pravomocné, autoritativní rozhodnutí individuálně konstatující neplatnost pojistné smlouvy je pro obě smluvní strany rozhodným okamžikem, kdy mají najisto postavené, že smlouva je neplatná, a tedy plnění přijaté žalovanou od žalobkyně je plněním bez právního důvodu. Vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou soud prvního stupně akcentoval, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. určující okamžik, kdy se ochuzený skutečně dozví o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. V nyní souzené věci - podle přesvědčení soudu prvního stupně - skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost pojistné smlouvy, musely být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy, jejíž obsah jí byl znám nejpozději podpisem smlouvy; měla a mohla tak z textu vědět o neplatnosti pojistné smlouvy ihned v okamžiku jejího podpisu, jakož i při každé platbě měsíčního pojistného. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je tak rozhodující okamžik, kdy žalobkyně uhradila jednotlivé platby pojistného. To znamená, že podala-li návrh k finančnímu arbitrovi dne 30. 5. 2017, jsou promlčeny (právo na jejich vrácení) platby pojistného před datem 30. 5. 2015, tj. dva roky před podáním návrhu. Uvedené odpovídá tomu, že žalobkyně od 30. 5. 2015 zaplatila žalované částku 124.000,- Kč.
Rozsudkem ze dne 31. 3. 2022, č. j. 29 Co 482/2021-101, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a Generali České pojišťovně a. s. přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že uplynula-li dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle §107 odst. 1 obč. zák., tvrzené právo se promlčelo bez ohledu na to, zda (jakkoli dlouhá) objektivní promlčecí lhůta (§107 odst. 2 obč. zák.) dosud neskončila (neuběhla). Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobou požadované plnění na vydání bezdůvodného obohacení je souhrnem dílčích práv ze samostatně oddělitelných případů bezdůvodného obohacení – dílčích plateb pojistného, u nichž je potřeba se zabývat během promlčecích lhůt. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že neplatnost pojistné smlouvy byla objektivně odvoditelná ze samotné smlouvy; žalobkyně se s ní seznámila v okamžiku jejího podpisu, a vědomost o tom, kdo a v jaké výši se na její úkor obohatil, spadá v jedno s platbami pojistného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, již k okamžiku, kdy uzavřela s právní předchůdkyní Generali České pojišťovny a. s. pojistnou smlouvu, a její vědomost o skutkových okolnostech vzniku bezdůvodného obohacení. Odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) se nezabýval tím, kdy se dovolatelka skutečně dozvěděla (získala vědomost) o vzniku bezdůvodného obohacení, a své závěry založil pouze na dedukci; v té souvislosti žalobkyně poukázala na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, ve skutkově obdobné věci. Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou považuje otázku, zda právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy podléhá promlčení v objektivní tříleté promlčecí lhůtě podle §107 odst. 2 obč. zák., i v situaci, kdy po dobu běhu této promlčení lhůty dovolatelka (jako spotřebitelka) nevěděla o důvodech neplatnosti smlouvy, ani o tom, že se právní předchůdkyně žalované na její úkor bezdůvodně obohatila. Poukázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 4. 2021, ve věci C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., a se zřetelem na jeho závěry dovozuje, že tříletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy je nepřiměřená, neboť její počátek je stanoven k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení, s tím, že dovolatelka v okamžiku jejího započetí netušila, že pojistná smlouva je neplatná a účastníci pojistného vztahu se chovali tak, jako by smlouva byla platná.
Dovolatelka zároveň požaduje, aby dovolací soud posoudil z blíže rozvedených důvodů námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vznesenou žalovanou jako nemravnou.
S tímto odůvodněním navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2021, č. j. 16 C 29/2020-70, ve výrocích II. a III. a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Žalovaná se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným ve smyslu §237 o. s. ř. pro řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (§100 odst. 1, §107 odst. 1 obč. zák.), protože ji odvolací soud vyřešil v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, a ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022) reflektující nález ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, jímž Ústavní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2020, č. j. 29 Co 158/2020-178, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, č. j. 28 Cdo 3708/2020-235. V dané věci šlo – stejně jako v projednávaném případě – o promlčení práva na plnění z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Pouze na okraj Nejvyšší soud uvádí, že v řízení podle §244 a násl. o. s. ř. nejde o způsob přezkumu správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu (zde finančního arbitra) obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že ten, kdo tvrdí, že byl dotčen na svých právech nebo povinnostech rozhodnutím správního orgánu (jeho práva nebo povinnosti byla takovým rozhodnutím založena, změněna, určena nebo zamítnuta), požaduje nové projednání sporu nebo jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně (pojištěná) a žalovaná uzavřely smlouvu o „životním pojištění PROFI Invest“ č. 3810526711. Odvolací soud se se zřetelem ke vznesené námitce promlčení nejprve zabýval tím, zda je tato námitka důvodná. Jestliže pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný den, kdy se oprávněný (ochuzený) dozví, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, pak skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednané pojistné smlouvy, vyplývající z textu smluvních ujednání, musely být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy. Od té doby měla možnost zjistit, že se žalovaná na její úkor obohatila, a začala jí běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Od téhož momentu mohla své právo uplatnit u soudu. Podala-li až dne 30. 5. 2017 návrh k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhala vydání bezdůvodného obohacení, nelze než dospět k závěru, že vše, co zaplatila na pojistném před 30. 5. 2015 (tj. z hlediska běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty - dva roky před podáním návrhu finančnímu arbitrovi) je promlčeno.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, nebo ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021) se pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání neoprávněně získaného bezdůvodného obohacení vyžaduje skutečná , a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom mohl dozvědět při vynaložení potřebné péče i dříve. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, zdůraznil, že je-li pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu, nemůže to znamenat znalost objektivních okolností, od nichž se bezdůvodné obohacení odvíjí. Pro úsudek o skutečné subjektivní vědomosti o bezdůvodném obohacení tedy nesvědčí toliko uzavření smlouvy a případné uskutečnění následné platby; ty jsou totiž samy o sobě objektivní okolnosti, které o subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení nevypovídají. Při absenci jiné subjektivní skutkové okolnosti (vědomosti) na straně stěžovatele jde o „mechanický“ poukaz na právní jednání rozhodná pro vznik bezdůvodného obohacení, nikoli pro okamžik, v němž se oprávněný poprvé dozvěděl o možnosti uplatnit své právo u soudu. Ústavní soud proto uzavřel, že „[J]e-li z individuálních okolností věci zřejmé, že věřitel v okamžiku plateb pojistného o existenci bezdůvodného obohacení na straně dlužníka z důvodu neplatnosti smlouvy s vysokou pravděpodobností nevěděl a soudy jiné kroky ke zjištění subjektivní vědomosti oprávněného o bezdůvodném obohacení neučiní, ani neodůvodní, proč to nebylo nutné nebo možné, je rozhodnutí o marném uplynutí subjektivní promlčecí doby neústavně libovolné a formalistické, je-li založeno toliko na odkazu na judikaturu, podle níž vědomost o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti subjektu práva z něj má znamenat vědomost o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit“ . Jestliže je z individuálních okolností věci zřejmé, že stěžovatel v (…) dovozovaném okamžiku o existenci bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice s vysokou pravděpodobností nevěděl, je (…) učiněný úsudek svévolný. Aby stěžovatel „vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy ani platby pojistného. To naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku (tj. z pohledu soudu – že je platná).“ Podle Ústavního soudu „nedává rozumný smysl, aby okamžik vědomosti stěžovatele o poskytnutí bezdůvodného obohacení vedlejší účastnici (tedy údajný počátek subjektivní promlčecí doby) byl shodný s okamžikem poskytnutí plateb pojistného podle neplatné smlouvy. A to tím spíše, nemá-li být pro určení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty podstatná sama vědomost o neplatnosti smlouvy, nýbrž toliko znalost okolností rozhodných pro možnou vědomost o bezdůvodném obohacení. V tomto případě není právní vědomí o tom, že bylo plněno z neplatného právního důvodu, zcela oddělitelné od znalosti rozhodných skutkových okolností; námitka o nevýznamnosti právní kvalifikace je lichá, neboť pro možnost seznat bezdůvodné obohacení musí oprávněný smýšlet alespoň laicky o věcech, které mají z pohledu soudu povahu odborné – právní znalosti. (…) Jestliže stěžovatel poskytoval dobrovolně vedlejší účastnici finanční plnění podle neplatné smlouvy, musel vědět o tom, že se vedlejší účastnice obohacuje, z ničeho však již neplyne, že musel nebo měl vědět, že se vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně. (…) nemůže zároveň platit, že subjektivní vědomost o bezdůvodném obohacení spadá vjedno s objektivní – hypotetickou možností stěžovatele své právo dovodit. ‚Mechanický‘ odkaz soudů na judikaturu, podle níž vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení a odpovědnosti vedlejší účastnice z něj, je ve skutečnosti vědomostí o okolnostech, z nichž lze na bezdůvodnost obohacení čistě teoreticky usoudit, je proto projevem neústavní libovůle a formalismu. (…) Nahrazení subjektivní vědomosti objektivní skutečností je zkratkou, v jejímž důsledku by pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby byl vždy podstatný pouze vznik práva, nikoli vědomost oprávněného subjektu. Jestliže zákonodárce počátek i délku subjektivní a objektivní promlčecí lhůty zřetelně rozlišil, nelze se s jejich libovolným slučováním ztotožnit.“
K námitce dovolatelky, že na nyní souzenou věc dopadají závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, v řízení LH proti Profi Credit Slovakia s. r. o., považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, ve věci týkající se rovněž tzv. životního pojištění a totožné žalované, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C 485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro stěžovatelovu věc použitelné. (…) je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat.“
S ohledem na shora uvedené závěry je zřejmé, že samotným uzavřením (podle odvolacího soudu neplatné) pojistné smlouvy dne 5. 6. 2012, ještě nezačala žalobkyni běžet subjektivní promlčecí doba (jak se domníval odvolací soud), neboť v tomto okamžiku jí nebyly známy skutkové okolnosti, z nichž mohla dovodit, že smlouva je neplatná. Ztotožňuje-li odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného podle neplatné pojistné smlouvy s okamžikem uzavření smlouvy, je tento závěr v rozporu s právním názorem vyjádřeným Ústavním soudem v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. V řízení dosud nebyly zjišťovány podstatné okolnosti, na podkladě kterých by bylo možno jednoznačně uzavřít, kdy žalobkyně získala alespoň laické povědomí o neplatnosti smlouvy. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (tj. 30. 5. 2017) bylo dovolatelkou uplatněné právo pro marné uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty v části pojistného zaplaceného před datem 30. 5. 2015 promlčeno, je ze shora vyložených důvodů předčasný, a tudíž nesprávný.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatnila žalobkyně po právu, Nejvyšší soud – aniž se zabýval jejími dalšími dovolacími námitkami (nevypořádáním se s její odvolací argumentací, neprovedením navržených či opomenutých důkazů, nesprávnými skutkovými zjištěními a nedostatečným odůvodnění rozsudku) – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
Jelikož důvod, pro který byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
V novém rozhodnutí se soudy řádně vypořádají s otázkou určením počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty ve výše popsaném kontextu, tj., kdy nastalo alespoň laické povědomí žalobkyně (věřitelky) o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty a neopomenou se přitom zabývat rovněž otázkou běhu objektivní promlčecí lhůty.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu